Lidovky.cz: S vaší kolegyní Anetou již několik let v Hradci Králové úspěšně organizujete kulturní akce. Jak hodnotíte současný stav kulturní scény v Hradci Králové? Co vás v Hradci baví a co je třeba zlepšit?
Natálie: Nejsem rodilá Hradečačka, a proto mám často na město jinej pohled než lidi, co ještě pamatujou pravej Prior. Od začátku mě na Hradci baví celková dispozice města - jsou tu dvě řeky, dá se tu snadno jezdit na kole, do lesa je to pár minut, je tu geometrická romantika architektů Gočára a Kotěry a není to taková uspěchaná metropole jako třeba Praha nebo Brno. V tom je pak často ale zas ten háček, že to tu je takový “olejnatý”, rozvířit ty vody (rozumětej lidi) tu jde docela těžko a konzervatizmus by se tu dal krájet a zabalovat do papíru na zákusky. Docela mi tu pak chybí nějakej ten svěží vítr - více mladých aktivních lidí, akcí, které vybočují ze zajetých pořádků nebo třeba i nové netěžkopádné architektury. To město je hrozně prima, má potenciál, ale trochu prostě doutná, potřebovalo by provzdušnit.
Venkovní saunu s osvěžovnou v Hradci králové budovaly dvě kulturní nadšenkyně Natálie Barcalová a Aneta Kohoutová skoro rok.
Aneta: Já jsem Hradečák. S pár studijníma a pracovníma povinnostma vlastně celoživotní. Nikdy ve mě nebujel patriotismum. Ale vykořeněnost je takovej všeobecnej problém. Je to tady taková konzerva, kterou se snažíme svým entuziasmem odvíkovat. Jde to ztuha, ale o to je radost větší, když se to podaří. Ve vší všeobecnosti nehodnotím kulturní scénu v Hradci nijak pozitivně. Na akcích se točí dokola čtyřicet lidí a místo nových tváří přibývá v Hradci spíš obchodních center, bílých konstrukcí a diskoték. Pozitivním faktem z toho plynoucím je, že ti co se o kulturní sféru zajímají jsou doopravdický srdcaři, co to dělají převážně ve svým volným čase a s velkým nadšením.
Lidovky.cz: Kdybyste měly vyjmenovat mladé a úspěšné talenty, které pochází z Hradce, a o kterých ještě uslyšíme, koho byste jmenovaly?
Natálie: Pohybujeme se obě v dost specifické sféře hradecké kultury, takže to jmenování nějakých “talentů” je hrozně ošemetný. Určitě těch šikovných mladých lidí bude v Hradci kopa, akorát jsem se s nimi třeba ještě nestřetla. Hodně fandím Kubovi Fabiánovi, který nejen, že připravuje nejlepší kávu na světě (jako vážně!) ve svém Café Na kole, ale otevřel nedávno již zmiňovaný hudební klub Kraft. V Hradci se pohybuje i několik tvůrčích výjimečných, kteří vyrábějí hodně osobité věci a vynikají ve svém oboru - za všechny třeba tiskařské studio Upupaepop nebo šicí experimentátorka Terra incognita. Hodně si taky vážim Anety, která pracuje ve zdejším atmo kině Biu Central a vymýšlí strašně dobrý věci, o tý bych chtěla jednou slyšet určitě a jsem si jistá, že tomu tak bude.
  |
Aneta: To je zapeklitá otázka, pro mě je důležitější mít nadšení a odvahu než velkou dávku talentu. To si myslím, že je tak i trochu naše podstata, teda s tím rozdílem, že Natálie oplývá i tím talentem. Já ji tady trochu vychválím, protože za většinu vizuálních podkladů vděčí NUUK právě ji, já neumím ani pořádně držet tužku. Mimo toho, co už bylo řečeno bych třeba zmínila Jakuba Klouzka, který rozumí dřevu víc než kůrovec a vyprojektoval nám celý interiér NUUK a v roce 2015 vyhrál soutěž Young Package se svým sirkovým dortem
Lidovky.cz: Otevřeli jste v Hradci u Labe u bývalé loděnice Fakultní nemocnice přírodní saunu a coworkingové centrum. Jak nápad vlastně vzniknul?
Natálie: Tak on to není úplně nějaký nový nápad nebo inovátorská myšlenka. Asi nejzásadnější podnět byl ten, že nám něco takovýho v Hradci chybělo. Hradec je (jak jsem již psala) město hodně bohaté na přírodu, je tu kousek od centra, a my si říkali, že by se nám líbilo toho využít a skloubit to nějak s kulturou a možností si popracovat u kafe s výhledem na zajíce v poli. Mít kulturní prostor bylo totiž moje snový políčko, to Anetino zas mít přírodní saunu. Nějak to do sebe napasovalo a dalo to NUUK. Příběh o tom, jak jsme spolu byly u Helsinek v sauně uprostřed lesa je docela dlouhej, ale v prodlužujících se večerech si ho lidé mohou přečíst u nás na stránkách.
Aneta: Pravdou je, že původně jsme to zamýšleli i, jak se dnes říká, coworkingově, že budeme mít elektřinu, wi-fi a vytvoříme takovou luční pracovnu. No ale postupem času nám došlo, že to kouzlo leží na skle zamlžených petrolejek a vypnutých telefonů. Pak ty labský hodiny odbíjej čas úplně jinak. U tý sauny hodně zmiňujeme Finsko, ale pravdou je že konkrétních obrysů, teda alespoň u mě, to dostalo, když jsem dělala dobrovolníka na severu Švédska, kde měla každá vesnice svoji saunu na břehu jezera a dřevěnej domek pro společenský události (hodně alkoholu a smradlavejch rybiček). Tak nějak jsem začala přemýšlet o komunitní životě, byť mě jako ne úplně společenského člověka to slovo děsilo. Líbila se mi myšlenka společně vybudovanýho a sdílenýho prostoru a sauny, kde se člověk nemusí bát promluvit nebo si otevřít pivo.
Lidovky.cz: Součástí vašeho projektu je i osvěžovna. Pořádáte v kavárně také kulturní akce?
Natálie: Osvěžovna je takový termín netermín - slouží právě jednak jako prostor pro osvěžení po/během saunování, kde si mohou návštěvníci dát kávu/čaj/pivo/limo a jednak jako osvěžovnu kulturní, neboli pro osvěžení ducha. Snažíme se dramaturgii propojovat i se saunováním, takže u nás můžete navštívit např. koncerty přímo k saunáži, zajímavé saunové rituály, promítání filmů s finskou či severskou tematikou nebo třeba i nedělní divadla pro děti, během kterých je sauna nastavena na sníženou teplotu.
Aneta: Slovu kavárna se trochu vyhýbáme, i když kávu u nás návštěvníci taky dostanou. Osvěžovna je taková naše chaloupka, klidová zóna po saunování, prostor pro pozorování sýkorek, ale i místo pro skotačení v ručnících na Dj set. Za zimních večerů útočiště pro běžkaře s hrnkem čaje a v létě oáza chládku na čtyřech kolech.
Lidovky.cz: Koho chcete primárně oslovit?
Natálie: Úplně jsme nad tím takhle nepřemýšlely. Celý projekt stojí na tom, že to děláme tak, jak se to líbí nám, jak to obě cítíme. Není to tedy o tom, koho chceme nebo nechceme oslovit, ale spíš koho oslovuje nebo neoslovuje samotná myšlenka NUUKu. Konkrétní cílovka neexistuje, znovu a znovu přicházíme na to, že se lidi nedají rozřadit do pytlů s cedulkama. Mysleli jsme si třeba, že to celé bude spíš pro naše známé nebo pro lidi našeho věku a ono ve finále vůbec ne. Hodně tam chodí lidé 50+, taky často sportovci, dobrodruzi, s přírodou sladění nebo třeba jen klid a bezčasí vyhledávající lidé, kteří jsou přes den ve stresu. To mně osobně na tom celém baví asi nejvíc - pozorovat a třeba se i potkávat s lidmi, který bych normálně nikde neměla šanci poznat.
Aneta: Úplně všechny. Tenhle projekt primárně nekalkuloval s počtem, dokonce ani s rozpočtem. Bylo to divoký a intuitivní plánování, ve kterým nebyl moc čas cílit na nějakou konkrétní skupinu. To jsme začali řešit až před otvíračkou. Narůstali obavy, kdo přijde. Ten pocit, kdy se člověk zarazí - zrealizoval jsem svůj sen - ale bude to vůbec někoho zajímat? Ale to riziko se nám mnohonásobně vrátilo nejen počtem rozličných návštěvníků, ale i díky nadšeným reakcím lidí. Já si do teď pamatuju jednu z recenzí na našem facebooku, která začíná: „Naivní ostrůvek svobody…“
Lidovky.cz: Kolik času denně trávíte v sauně a osvěžovně?
Natálie: Jak kdy. Jsou období, kdy je třeba tam být denně - stále tam dovážíme pitnou vodu a staráme se o takovej ten základní chod. Jinak během otevírací doby tam máme pomocníky, kteří tam ten čas tráví za nás. Faktem ale je, že specifičnost celého uskupení maringotek, kterým NUUK je, si vyžaduje téměř denní péči.
Aneta: Já to trochu flákám, někdy je to těžší skloubit i s moji další prací a jinými zájmy a taky mám ráda věci rychle hotový, tak frc - frc a je to. Natálie o ten prostor pečuje svojí přítomností víc. Třeba tam aranžuje kytky a já si říkám, to je kravina, ale právě díky těmhle drobnostem má NUUK svoji neopakovatelnou atmosféru. Já trávím v NUUKu spíš více toho duševního času, jestli rozumíte.
Lidovky.cz: Spolupracujete s kavárníkem Ondřejem Kobzou, který stojí například za projektem Piana na ulici. Jak vám pomáhá?
A + N: Důležitým impulsem k vytvoření NUUKu byla podpora od Kulturních jader, což byl projekt BU2R a právě Pian na ulici. BU2R nám pomohli s částečným finančním zajištěním a věnovali nám lehátka.
Lidovky.cz: Jak jste se s kolegyní Anetou poznaly?
Natálie: Romanticky - v kině. Obě jsme s Anetou v Biu Central tenkrát pracovaly a moc jsme se neměly rády a už vážně nevim, jak se to nakonec stalo, že jsme se daly dohromady. Asi osud. Každopádně mě ta naše spolupráce baví čím dál tím víc, hodně se doplňujeme, někdy kritizujeme, ale pořád jedeme na stejný vlně.
Aneta: Natálie mě štvala. Byla hrozně taková kontaktní a používala zdrobněliny, ale pak jsem se přistihla, že mě to vlastně docela fascinuje. Líbilo se mi, že má vlastní styl, i když úplně odlišnej než já. Ledy se prolomily, když jsme spolu měly jednou dopolední směnu za barem v kině. Probíhala tam zrovna TEDex, takže spousta lidí. Já se den předtím opila, takže jsem trpěla na šílenou kocovinu a mezi každým natočeným pivem jsem běhala na záchod. Natálie mi uvařila kafe s mlíkem, protože to prej váže alkohol. Tak jsem si říkala, ale jo ta holka bude dobrá.
Lidovky.cz: Co jste vystudovaly a čím jste se chtěly původně živit?
Natálie: Jako úplně prapůvodně jsem chtěla být režisérkou, pár let umělkyní, pak dlouho dlouho žurnalistkou nebo se nějak věnovat médiím, což byl i obor mých studií. Mám pocit, že se mi to všechno vlastně splnilo.
Aneta: Můj bakalář byl kulturní miš maš skrývající se pod názvem uměnovědná studia a magistr pak plaval ve vodách filmové a divadelní vědy. Vlastně ani racionálně nevím proč, baví mě věci analyzovat a rozebírat. Mám ráda vizuálno a pozorování okolí. Moje vysněná kariéra byla buď být věčný student a pořád poznávat nové věci nebo se stát světem ošlehaným básníkem, jezdit po světě v karavanu, pít kafe, hodinu pozorovat jak se míhaj ryby nad hladinou, pak si povzdechnout, napít se a napsat pohádku o sumčích fousech. Nechávám si to na důchod, stejně jako toho Dostojevskýho.
Lidovky.cz: Je těžké s NUKKem oslovit obyvatele Hradce Králové a přesvědčit je, že projekt má smysl?
Natálie: My nikoho nepřesvědčujeme, my to prostě děláme. A zřejmě to děláme třeba i dobře, když se k nám lidi vrací a často přijíždějí i ze vzdálenějších koutů. To je vlastně zajímavý - takovou statistikou od oka k nám zavítá jenom tak polovina návštěvníků z Hradce, ostatní pak z Prahy, Pardubic, Olomouce, Brna, ale jak už jsem psala na začátku, v tom našem Salónu republiky to trochu trvá, než se ty stojatý vody rozvířej.
Aneta: Samolibě - není. Lidi totiž poznali, že to smysl má tak nějak přirozeně. Paradoxně jak píše Natálie, k nám zavítá více mimo hradeckých. Na začátku jsme chtěli upéct koláč a chodit po sousedství a zvát lidi do sauny, něco ve stylu jehovistů, ale nakonec si to většina návštěvníků našla sama.
Lidovky.cz: Se kterými kolegy z Hradce nejčastěji spoluprcujete a proč?
Natálie: Já osobně kromě Anety a Bia Central (kde Aneta pracuje) nejčastěji spolupracuju s Martinou Erbsovou a její neziskovkou Kontrapunkt, která pořádá v Hradci dva velké festivaly - Open Air Program divadelního festivalu na konci června a Jazz Goes to Town v říjnu. Společně pořádáme několikrát ročně akce, které se jmenují Zaber Hradec - je to taková zmutovaná odnož sousedských slavností, pokaždé je to na jiném místě s jinými aktivitami. Na minulém Zaber Hradec byl třeba pán, který všem přítomným zadarmo nabrousil nůž, na jiném jsme zas společně vařili velkej hrnec dýňový polívky. Někdy to vzniká samospádem, nadivoko, někdy tomu zas nějak pomůžeme.
Aneta: Já tady zmíním kolegyni ze svého druhého pracoviště - hvězdu zářící nejen na hradecké scéně - Ilonu Machovou, která dělá tvář Bio Central. Díky ní jsem se vlastně víc zapojila do kulturních aktivit v Hradci. Mým snem bylo pracovat v kině a věděla jsem, že Ilona, která mi byla nesympatická, tam pracuje. Dalo mi to dva roky přemáhání a překročení vlastní směšné hrdosti, než jsem ji oslovila a práci nakonec dostala. Kdybych to tenkrát neudělala, tak jsem ve svých nejčernějších snech pípala na kase v supermarketu.
Lidovky.cz: Co pro vás znamená kreativita?
Natálie: Mám pocit, že je to něco, co člověku často nedá spát. Myslí na to, kudy chodí, někdy vypadá jak blázen, někdy kvůli tomu přepepří lečo. Pro mě osobně to znamená asi to samý jako třeba chuť, když tak o tom přemýšlim, tak bych tu “kreativitu” (nebo jak to nazvat) klidně zařadila mezi lidský smysly, možná pudy? Nevim, jak jinak to vysvětlit.
Aneta: Prázdnej papír, kterej je třeba naplnit, složit z něj vlaštovku, spálit nebo si na něm zatancovat s botama od hlíny. Oklikou řečeno nekonečno možností, svoboda, intuice a pocit naplnění.
Lidovky.cz: Kde čerpáte inspiraci? A jak hledáte nové projekty, do kterých se zapojujete?
Natálie: Když se řekne “čerpat inspiraci”, tak si představim nějakou čerpací stanici, kde se tankujou nápady :- D. Já asi nikde nečerpám, spíš pozoruju, baví mě cestovat a vnímat atmosféru míst, očíhávat, jak to tam dělají, zkoušet věci, co mě zaujmout a třeba si říct - vždyť tohle by šlo i u nás! S tím zapojováním - od té doby, co jsme otevřeli NUUK, už se mi moc nechce “zapojovat”, je totiž hrozně příjemný (a ze začátku i pohodlný) si to celý vymyslet posvym. V průběhu člověku dojde, že toho je hrozně moc, ale nadruhou stranu, když se cokoliv pokazí, tak si za to může sám - to samý i případě opačnym.
Aneta: No já bych kus svojí inspirace a touhy se do něčeho neustále zapojovat někomu ráda zapůjčila. Některé věci se stanou tak samovolně, jakože třeba jedu do práce na kole a napadne mě nějakej další plán, záměr, místo, kde bych měla bejt. Pak si to furt opakuju nabaluju na to další myšlenky a obrazy a když dojedu do práce všechno si to zapíšu do notesu. Někdy mám i pět takovejhlech poznámek za den, pak si o tom večer sním. Druhej den to škrtnu s vědomím, že nemám úplně čas pořádat akci speed hating, kde by si lidi minutu nadávali, aby se jim ulevilo a sním dál. Hodně věcí u mě vyvěrá z aktuálních podnětů od okolí. Ráda tiše pozoruju a hledám hluchý místa. Devadesát procent z těch myšlenek není podnikatelskej záměr, ale spíš moje romantická vize, jak si to tady udělat hezčí.
Lidovky.cz: Proč jste se rozhodly Vystvořit saunu zrovna v Hradci, neměly jste ambice jít s projektem do Prahy?
Natálie: Když ono toho je v Praze už prostě moc. Jasně, bylo by to asi třeba jednodušší, co se třeba návštěvnosti týče, ale tady to je zase větší výzva. Je v tom něco objevitelskýho, je tam jistej adrenalin, ale i svoboda, netlačí na nás neúprosný trh konkurence, jsme tady takoví samorosti bez plotu.
Aneta: To mě nikdy ani nenapadlo. Naše ambice nemířily do kvantity, ale do kvality. NUUK je pro ty co se nebojej hledat, je schovanej před škarohlídama a nabízí neomezený možnosti těm, co maj oči dokořán. Narodil se v Helsinkách, zakotvil v Hradci v malým, řekama sevřeným městě, ve kterým snad zanechá svoji severskou stopu na dýl, než jedno opocený kolečko v sauně.
