V budově českého autoklubu bylo v pondělí víc lidí než židlí v sále. Přišel ministr zahraničí Jan Kohout, mnoho diplomatů z pražských ambasád. Téma pravidelného semináře Centra pro ekonomiku a politiku, jakéhosi think tanku prezidenta Václava Klause, mělo v sobě totiž sílu třaskaviny – „Trianonská smlouva – devadesát let poté“. Tedy smlouva, která v roce 1920 potvrdila rozdělení historických Uher a jež za hranicemi nově vytvořeného Maďarska ponechala třetinu maďarského národa, z toho víc než půl milionu v tehdejším Československu.
V hodinách, kdy český prezident moderoval možná i původně rádoby akademickou debatu, přijímal právě parlament v Budapešti zákon o vyhlášení 4. června, dne podpisu smlouvy z Trianonu, novým státním svátkem, „Dnem národní sounáležitosti“. A pouhý týden předtím svedly politické reprezentace slovenského premiéra Roberta Fica a jeho nového maďarského protějšku Viktora Orbána na dálku zatím nejtvrdší právní slovenskomaďarskou bitvu od roku 1947, kdy byly podepsány pařížské mírové smlouvy.
Proti Orbánově novele zákona o občanství, která umožňuje získat maďarské pasy i milionům Maďarů žijícím (kvůli Trianonu) za hranicemi Maďarska, přijala Ficova vláda svůj nový zákon o občanství. Ten zakazuje dvojí občanství, a půl milionu slovenských Maďarů tak dává na výběr mezi občanstvím slovenským a maďarským.
Pokud by se Ficovy a Orbánovy plány uskutečnily v praxi, vytvoří se na jižním Slovensku rozsáhlý prostor obývaný „cizinci“ s maďarskou státní příslušností, s nevypočítatelnými důsledky a dopady.
O Maďarech bez Maďarů V této atmosféře, která je sama o sobě nejvážnější krizí slovenskomaďarských vztahů od vzniku samostatného Slovenska, není žádná debata „akademická“. Zvláště pokud ji moderuje hlava státu (Václav Klaus se už minulý týden jako jediný politik v Evropě jasně postavil za Fica a jeho vládu). A když na ní v roli řečníků vystupuje český velvyslanec v Rakousku Jan Koukal a Jiří Weigl, vedoucí kanceláře prezidenta republiky. Vedle této politické roviny měl seminář i rovinu odbornou, která však byla až na slovenského historika Štefana Šutaje nejslabší částí celé akce. Příspěvky historiků Jindřicha Dejmka z Akademie věd a Jiřího Němce z Masarykovy univerzity nepřesáhly rámec výkladu, který si lze přečíst i v průměrné knize o dějinách Maďarska. A pokud o něčem svědčily, pak o velice malých znalostech tématu v českém prostředí. Úroveň semináře zachraňoval Štefan Šutaj, který dokázal přiblížit alespoň trochu pohled Maďarů a Maďarska a na rozdíl od českých historiků dokázal říci i něco k roli Trianonu v současném dění na Slovensku a v Maďarsku.
Autentický maďarský pohled ale zcela chyběl, proti čemuž se důrazně ohradil přítomný maďarský velvyslanec, který řekl, že něčeho takového by se od spojenecké země, jako je Česko, nikdy nenadál.
Po víc než hodině se nakonec obecenstvo v sále dočkalo toho, proč na celý seminář většina diplomatů a novinářů přišla. Stanoviska Hradu ke slovenskomaďarskému konfliktu. Předcházela tomu slovní hra, když moderující Václav Klaus prohlásil, že „neví, o čem bude pan Weigl mluvit“.
Což však nijak nebránilo tomu, aby se celý projev kancléře objevil hned vzápětí na oficiálních internetových stránkách prezidenta. Maďarsko s jeho novým zákonem o občanství neobvinil Weigl z ničeho menšího než ze snahy o změny hranic a za hlavního viníka, v duchu trvalé linie Hradu, neoznačil nikoho jiného než Evropskou unii. „Stane se Evropská unie z dosud oslavovaného prostoru míru, stability a předcházení konfliktům místem, kde si poražení v minulých válkách budou vynucovat revizi jejich výsledku a budou k tomu využívat takových nástrojů integrační politiky, jako je např. Schengen? Co znamená v logice Trianonu oslavované rušení hranic v Evropě pro země, vůči nimž chovají některé skupiny u jejich sousedů územní nároky?“ řekl Weigl.
Pomiňme otázku, že prezident Klaus podpořil v kavkazské válce Rusko, které dělalo v Abcházii a Osetii přesně to, co se chystá na Slovensku, Rumunsku a Ukrajině provádět Maďarsko, a léta připravovanou situaci pak doplnilo okupací a anexí těchto gruzínských regionů. Odpověď na řečnickou otázku Jiřího Weigla o „našem národním zájmu“ není totiž zdaleka tak jednoduchá, jak to z eurofobního, v logice Benešových dekretů a nacionalismu 19. století uvažujícího Hradu nyní vypadá.
Česko a Polsko by měly spor uklidnit Pokud celý seminář o něčem přesvědčil, tak o malé znalosti problematiky Trianonu v dnešním Maďarsku v prezidentově okruhu, neschopnosti byť minimálního vcítění se do maďarských pocitů a nezájmu o byť jen vyslechnutí pohledu Maďarů a Maďarska. A o zcela nekritické podpoře Slovenska. Kde byl český prezident, když se na Slovensku utvářela vláda, jejíž součástí se stala ultranacionalistická Slovenská národní strana? Copak není schopen posoudit, jak mnoha zbytečných, urážlivých gest vůči slovenským Maďarům se dosavadní slovenský kabinet dopustil? Jak se „maďarská“ karta stala součástí volební kampaně vládního slovenského nacionálněsocialistického tábora?
Česká republika je přirozeným spojencem Slovenska, ale pokud je něco v jejím „národním zájmu“, pak je to podpora občanského, proevropského a nenacionalistického proudu slovenské politiky. Je pravda, že tento proud neměl nikdy Klausovu podporu.
Česká republika, pokud se nemá stát součástí rýsujícího se slovenskomaďarského konfliktu se všemi důsledky z toho vyplývajícími, se nesmí postavit na stranu nesnášenlivého slovenského ficovskoslotovského slovenského nacionalismu (ani stejně naladěného orbánovského Maďarska). Trianon neurčil „české hranice“, jak se dnes snaží někteří lidé v Praze tvrdit, a nemá dnes s Českou republikou nic společného. Naším národním zájmem je naopak hrát spolu s Polskem úlohu neutrálního moderátora, hledajícího co nejklidnější řešení už nyní vyhroceného sporu a udržení stability v celé střední Evropě. A i když se to možná na Hradě nelíbí, jediná cesta vede právě přes posilování společné evropské identity na obou stranách Dunaje.
Naštěstí to podle ústavy není prezident, kdo jako hlavní určuje zahraniční politiku českého státu. Lze jen doufat, že nový český kabinet vznikne dřív, než budou na Dunaji i v Praze napáchány těžko odčinitelné škody.
***
Maďarsko Weigl neobvinil z ničeho menšího než ze snahy o změny hranic a za hlavního viníka, v duchu trvalé linie Hradu, neoznačil nikoho jiného než EU
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN
