Projevy radosti a euforie patří ke sportu naprosto neodmyslitelně jako čmelák na jetelinu. Je to divadelní představení s otevřeným koncem, tedy většinou. A nějaká míra teatrálnosti je přímo požadována. V tomto směru jsou o krok napřed fotbalisté po vstřelení gólu. Jen si zpětně promítněte, jak se jejich kousky vyvíjely, od gentlemanského podání ruky přes salto pozadu až ke gestu, kdy dělají na soupeřovy fanoušky s prstem přes rty pssst. Obíhání hřiště a klouzání po břiše na trávníku. Nebo žlutou kartou trestané svlékání dresu. Možná s vývojem dojde i na trenýrky.
Když si ale představím, že by se totéž mělo odehrávat v basketbalu, bylo by to legrační. Po každém koši by hráč lezl někam do výšin, dělal by na diváky pssst, klouzal by se po břiše nebo obíhal hřiště. Při průměrném vstřelení čtyřiceti košů na každé straně – jak by ten zápas byl asi dlouhý?
Ovšem jsou i projevy radosti trenérské. Třeba loni v Ósace, při mistrovství světa v atletice, měl trenér Báry Špotákové Ruda Černý takovou radost, že skočil dolů z asi třímetrové zdi na dráhu, přestože přístupy byly japonskými pořadateli přísně střeženy. Potom, zbrocen krví a s vyvrtnutým kotníkem, objímal svou svěřenkyni a nepociťoval žádnou bolest. Letos v Číně se mu proniknout na plochu nepodařilo. Totáč je totáč.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
