V osmdesátých letech jsem se na Bukurešťské univerzitě rok co rok stával svědkem bizarního rituálu – na 1. máje zřízenci pečetili dveře všech místností. Na moji otázku odpovídali: „Je přece 1. máj, řeční soudruh Ceau?escu.“ Ten rituál jsem znovu zažil večer 19. prosince 1989 na poliklinice pro cizince – ředitel obcházel budovu a dával pokyny správci: „Tyhle dveře zamkni, tyhle ne...“ Chystal se atypický konec Ceau?eskova atypického režimu. V centru města na místech, kde o dva dny později došlo ke krveprolití, parkovaly nachystané sanitky. Restaurace poblíž mého bytu byla zavřená, za zataženými závěsy v oknech seděli u stolů muži připravení k zásahu.
Státy východní Evropy před rokem 1989 netvořily homogenní celek a Rumunsko patřilo k těm, které se odlišovaly nejvýrazněji. Ceau?eskův předchůdce Gheorghe GheorghiuDej už v 50. letech využil protiruského cítění obyvatelstva a pod rouškou vlastenectví vytvořil stát s tuhým policejním režimem, navenek koketující se Západem. V jeho politice pokračoval i Nicolae Ceau?escu, ten však zejména po roce 1971 nastolil zcela nereálný kurz, spjatý s kultem osobnosti. Jeho ambiciózní plány totální přeměny společnosti, charakterizované horečným tempem industrializace a urbanizace, ztroskotaly počátkem 80. let.
Krach dolehl téměř na každého: police obchodů s potravinami zely prázdnotou, v zimě nebyly vytápěny byty ani pracoviště. Docházelo k dalšímu přitvrzování kurzu. Strach z tajné policie Securitate nabýval absurdních rozměrů, zpřísňovaly se zákazy styků s cizinci. Zákazem veškerých potratů a většiny forem antikoncepce se režim snažil dosáhnout prudkého růstu populace, což vedlo ke zvýšení dětské úmrtnosti a k úmrtím žen v důsledku potratů provedených neodborně.
Přitom rodiny byly mnohdy rozbíjeny rozmisťováním manželů do vzdálených lokalit.
Tomu všemu z oportunistických důvodů mlčky přihlížel Východ i Západ, avšak po nástupu perestrojky se situace stala neudržitelnou.
Konečně pravda?
Skutečné pozadí rumunské revoluce přesně neznáme. Vězněný generál Victor Stănculescu, 1. náměstek ministra obrany v roce 1989, vydal nedávno v Bukurešti knihu Konečně pravda, kde uvádí, že na jaře 1989 se během dovolené na Balatonu sešel s šéfem generálního štábu maďarské armády a vrcholným představitelem KGB pro východní Evropu a jednal s nimi o možném řešení. Konečně pravda?
Jisté je, že rumunská revoluce (16. až 25. prosince 1989) v Temešváru a poté zejména v Bukurešti probíhala krvavě (1142 mrtvých), chaoticky a vyznačovala se systematickým šířením dezinformací. V Bukurešti začala střelba do demonstrantů 21. prosince, den nato byl Ceau?escu vypískán davem. To ráno spáchal sebevraždu ministr obrany Vasile Milea, na jeho místo byl údajně jmenován právě Victor Stănculescu a ten spolu s generálem Securitate Iulianem Vladem sabotoval Ceau?eskovy příkazy a prezidenta přemluvil, aby se uchýlil na vojenskou základnu. Týž den – zřejmě se Stănculeskovou pomocí – převzal moc Ion Iliescu a jeho Fronta národní záchrany. Pětadvacátého prosince byli Ceau?escu a jeho žena v kontroverzním procesu vojenským soudem odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni. (Mimochodem: předseda soudu Gică Popescu krátce nato za nejasných okolností spáchal sebevraždu, spis z procesu se údajně ztratil.) Proč to vlastně chcete vědět?
Politická elita porevolučního Rumunska se z velké většiny rekrutovala z bývalých mocenských struktur, do poloviny 90. let se bránila privatizaci a politickému pluralismu, stejně jako vzniku nezávislých médií, skandalizovala nelevicové strany. Opozici rozkládala malicherná řevnivost, ješitnost některých představitelů a vzájemná nedůvěra. Po brutálním zásahu policie a provládních horníků proti demonstrantům v Bukurešti zesílila skepse. Zemi z různých důvodů opustily asi dva miliony osob. Teprve v polovině 90. let u politické elity převládla orientace na standardní tržní ekonomiku a pluralitní systém a země se začlenila do euroatlantických struktur.
O revoluci a Ceau?eskově režimu se dnes v Rumunsku mluví jen v prosinci. Jedinými tématy, k nimž se veřejnost sporadicky vrací, jsou zákulisí revoluce a zodpovědnost za její oběti. Většině obyvatelstva je minulost lhostejná, jen někteří se vracejí k osobním tragédiím, mnozí na dřívější zřízení vzpomínají v dobrém. Rychle se zapomíná. Politické elitě se vyčítají její dnešní rozhodnutí, ne její kořeny. Před časem vysílala jedna rumunská televizní stanice záznam ze setkání několika zastánců myšlenek revoluce s mladými lidmi. Někdo z těch mladých možná ztratil některého z prarodičů, když pro něj nepřijela sanitka, nebo mu ve studeném bytě zemřel na podchlazení malý sourozenec. Přesto v krutost tehdejších podmínek nevěřili. „Kdyby to bylo tak zlé, lidé by se byli vzbouřili,“ prohlásil kdosi naivně. A jiný položil otázku: „Proč vlastně chcete vědět, kdo vám zabil bratra?“
Život jde dál a Rumunsko žije problémy dneška.
***
Ceausescu a jeho žena byli odsouzeni k smrti a popraveni. Předseda soudu krátce nato spáchal sebevraždu.
O autorovi| JINDŘICH VACEK, romanista
