Sedm kilometrů jihovýchodně od města Volokolamsku v Rusku stojí památník. Do centra Moskvy je to odsud sto deset kilometrů. 16. listopadu 1941 se tady měla odehrát jedna z ikonických událostí Velké vlastenecké války.
Německý nápor na Moskvu vrcholil. Úsek u Volokolamsku bránila 316. divize, které velel generálmajor Ivan Vasiljevič Panfilov (1893 – 1941). Osmadvacet vojáků 1075. pěšího pluku čelilo německé tankové divizi. Pod vedením politruka poručíka Kločkova-Dijeva odráželi čtyři hodiny německou přesilu. Během bojů zničili osmnáct německých tanků a zabili „tucty“ německých vojáků. Při obraně všichni zahynuli. Lidovým rčením známým po celém SSSR se stalo i zvolání politruka Kločkova-Dijeva: „Rusko je velké, ale není kam ustoupit! Za námi už je jen Moskva!“ Slogan znal každý sovětský občan. Příběh zpopularizoval sovětský válečný deník Rudá hvězda.
Že měli být velkými hrdiny, říkal ve svém říjnovém projevu i ruský ministr kultury Vladimir Medinskij. „Měli by být viděni jako ‚svatí‘,“ řekl při otevření výstavy „Válka a mýty“ o Bitvě o Moskvu. Veřejně tehdy odsoudil všechny experty, kteří by zpochybnili věrohodnost příběhu o Panfilovcích. „I kdyby to bylo všechno vymyšlené, je to nedotknutelná, svatá legenda,“ vyjádřil se i poté, co zhlédl nový film.
Vznik oslavného filmu schválil přímo prezident Vladimir Putin. Po jeho zhlédnutí sám označil pochybovače za ty, kteří „falzifikují historii“. Podobně se vyjádřil šéf Ruské společnosti pro válečnou historii, kterou Putin založil, Vladislav Kononov. „Měli obrovskou kuráž a výdrž, to by neměl nikdo zpochybňovat,“ řekl. O tom, že není pochyb o pravosti příběhu, je přesvědčen i producent filmu Andrej Šalopa.
Pravda z archivů NKVD
Problémem ale je, že existují důkazy, podle nichž je celá příhoda vymyšlená. Například ve skutečnosti v Panfilovově jednotce bojovalo zhruba 10 tisíc Kazachů a Kyrgyzů. „Panfilovci se skutečně heroicky zasloužili o zastavení postupu Němců před Moskvou,“ potvrdil pro ruský server The Moscow Times historik Nikita Sokolov. Dávat zásluhy pouze malé části celé Panfilovovy jednotky je podle něj nemorální překrucování historie a zastiňuje to přínos zbytku vojáků této divize.
Trump je chytrý a podle Putina rychle pochopí svou novou zodpovědnost |
Že jde o přikrášlenou historku, potvrzují i tajné záznamy zpravodajské služby NKVD, předchůdkyně KGB, jak je cituje historik Chris Bellamy ve své knize Absolutní válka. V roce 1943 podle něj vyslýchala NKVD jednoho ze členů Panfilovovy divize, jistého Dobrovavina. Měl totiž spolupracovat s Němci, kteří jej zajali. Vyšetřovatelé NKVD u člena Panfilovovy divize našli výtisk knihy, která vznikla na počest hrdinství 28 Panfilovců a kterou dostal spolu s vyznamenáním za svou účast na heroické obraně.
Jenže Dobrovavin při výslechu vyzradil, že Panfilovci žádné tanky nezničili a celý příběh i velitelovo legendární zvolání jsou vymyšlené. V roce 1948 se pak záznam o Dobrovavinovu výslechu dostal ke všem nejdůležitějším sovětským vůdcům v čele se Stalinem. „Zkrátka a dobře, od roku 1948 vědělo celé sovětské vedení, že proslulý příběh o osmadvaceti hrdinných ‚panfilovcích‘ je mýtus (třebaže jejich generál opravdu padl v boji, o tom dnes není sporu). Avšak již ve své době to byl moc krásný příběh a stejně tak byl skvělým příkladem ještě v roce 1948, kdy se země vší silou snažila vzpamatovat z otevřeného válečného konfliktu a připravovala se na studenou válku. A tak vešel do dějin. A je v nich dodnes,“ píše Bellamy v Absolutní válce.
Z návratu k sovětským praktikám je nyní obviňován i ministr kultury Medinskij kvůli tomu, že prezentuje příběh jako pravdu. Do křížku se s ním dostal už v březnu dlouholetý šéf Ruských státních archivů Sergej Mironěnko. Na základě informací, které se vynořily z archivů v devadesátých letech, totiž před rokem veřejně označil mýtus o 28 Panfilovcích za falešný. Medinskij jej kvůli tomu odvolal z funkce. „Kdo s příběhem nesouhlasí, měl by shořet v pekle,“ přisadil si v říjnovém projevu.
Film 28 Panfilovců spolufinancovalo ministerstvo kultury, které na jeho vznik vyčlenilo 30 milionů rublů (více než 11,5 milionu korun). Přispělo i kazašské ministerstvo kultury a zbytek rozpočtu tvořily příspěvky běžných Rusů, kteří chtěli známý příběh vidět na stříbrném plátně.
