25. srpna 2008 12:20 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Rusofil na Pražském hradě? Hůř!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 674Diskuse

Dokud je rusofilství jen věcí kulturní orientace, není na něm nic špatného. Každému, co jeho: někdo je italofil, někdo třeba japanofil. Někdo Bacha, někdo dudy. Jenomže to, co během srpna předvedl v trojici veřejných vystoupení Václav Klaus, není nevinné kulturní rusofilství. Jsou to projevy trvalé tendence, která je pro budoucnost této země nebezpečná.

Václav Klaus začal svou „rusofilskou“ sérii na počátku srpna článkem reagujícím na smrt Alexandra Solženicyna. Už celkové základní sdělení článku bylo nehorázné: Klaus se hlásil k Solženicynovi jako ke svému údajně dávnému vzoru a inspirátorovi. K tomu Solženicynovi, který se po několik desetiletí pohyboval v nejtvrdším disentu; který v exilu začal kritizovat konzumismus a kapitalismus; který trvale mluvil o nutnosti duchovního rozměru v politice. K tomuto Solženicynovi se přihlásil Klaus, který byl za normalizace tichou pěničkou v ústraní. 

K tomuto Solženicynovi se přihlásil Klaus, který se po revoluci začal vysmívat disidentům a místo nich označoval (v čitelné sebeobhajobě) za pravé destruktory komunismu ony mlčící chalupáře; který ironizoval varování Václava Havla, že z politiky se nesmí vytratit duchovní rozměr; který hlásal absolutní hospodářský liberalismus; který vyhlásil antikomunismus za „vyhaslý“; který pro ruské, čínské ani jiné disidenty nikdy nehnul prstem.

Z hlediska dalšího průběhu letošního „ruského“ srpna však byl nejdůležitější závěr článku: Klaus pochválil Solženicyna za to, že v posledních letech podpořil Putinovu velmocensko-nacionalistickou „obnovu“ Ruska. Tedy přesně za to, co bylo trapným závěrem života starého spisovatele, který v posledních letech života zjevně ztratil svou schopnost rozlišovat dobré i zlé.

Za pár dní přišla ruská agrese do Gruzie, během níž se Klaus postavil na stranu agresora. A pak přišlo výročí okupace Československa, během něhož Klaus pronesl řeč na obhajobu „ruského národa“, který přece za nic nemohl.

Klíč k porozumění těmto zdánlivě šokujícím postojům leží v Klausově nedávné chvále Solženicyna – ne jen Solženicyna disidenta, ale také a vlastně především Solženicyna „pozdního“, obhájce Putinovy tvrdé ruky.

Neboť, opravdu nejde o kulturní rusofilství. Jde o Klausovu odedávnou sympatii pro „tvrdé vládce“, neskrupulózní co do metod získávání a udržování moci. Vzpomeňme na jeho souznění s Mečiarem i na jeho obhajobu Miloševiče a jeho nacionalistického režimu v Srbsku. Klaus má bytostně rád tento typ politiků. S nimi se totiž cítí na jedné lodi. Politikové ve svobodném světě ho totiž neberou vážně.

Kult silných vládců
Rusofilství s tím ale přece souvisí. Politický rozměr rusofilské tradice je totiž spojen s kultem silných vládců – těch, kteří svou sílu projevují svou krutostí, a čím krutější jsou, tím více je národ miluje. Ideologie je přitom zaměnitelná a národnost taktéž. Pravoslavný izolacionista Ivan Hrozný, „proevropský modernizátor“ Petr Veliký, poruštěná osvícenská Němkyně Kateřina Veliká, poruštěný bolševický Gruzín Stalin, postbolševický nacionalista Putin, všechno jedno.

„Ruský národ“, ona tajemná entita, které se ti všichni dovolávali a které se nyní dovolává český prezident, je ve své většině miloval – protože si neuměl představit jiný typ vládce, protože neměl šanci naučit se demokracii, leda krátce a neúspěšně. Proto „ruský národ“ neprotestoval, když bylo okupováno Československo. Protestovali ruští demokraticky smýšlející občané – a to je rozdíl! Ruští demokraté jsou nyní zoufalí z toho, co se v jejich zemi děje, jak byly zmanipulovány parlamentní i prezidentské volby, jak jejich země provádí novou agresi a vyhrožuje světu.

Český prezident, který je rusofil, by nebyl problémem. Problémem je český prezident, který miluje ty nejhorší, tedy antidemokratické, nacionalistické a imperialistické tradice Ruska. Je problémem pro budoucnost české demokracie, protože ze své autority, automaticky přikládané „moudrému muži na Hradě“ slovem i příkladem vyučuje „ruskou“ morálku – to jest, že mocným je vše dovoleno.

Je však i potenciálním problémem pro budoucnost českého státu v mezinárodním kontextu. Neboť, jak by se muž s těmito názory zachoval, kdyby přišly nové krizové situace, kdyby bylo zapotřebí jasně se postavit na stranu demokracie, nebo autoritářství – ruského či jakéhokoliv jiného? Při praktické neodvolatelnosti prezidenta může prostý občan dělat jen málo. Může si ale číst. Doporučuji mu na konec léta tři knihy: Havlíčkovy Obrazy z Rus, Masarykovo Rusko a Evropu a Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu.
Martin C. Putna, literární historik
  • 674Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz