Růže mám moc rád. Dělá mi radost vybírat si je, červenou, k ní žlutou či fialovou. Trvalo mi dlouho, než mi život dal příležitost objevit v sobě něco, co ve mně mohlo zůstat navěky pohřbeno. Lásku k růžím. Netušil jsem ani v nejmenším, že je jednou budu s láskou sázet a pěstovat.
Nejdříve jsem musel zažít rozvod svůj i rozvod Česka se Slovenskem. To jsem ještě žil v Bratislavě. Zasáhly mne ty dva rozvody. Proběhly prakticky současně. Oba bolely, hodně. Odešel jsem se svou bolestí domů, do Čech. Pryč z města, do klidu v náruči přírody.
Koupil jsem starou opuštěnou školu v zapadlé vesnici nedaleko Jindřichova Hradce. Studnice se jmenuje. Oslovila mne ta budova bývalé německé školy z časů, kdy se osada ještě jmenovala Brunnen. Její tlusté zdi tehdy, když tu ještě Němci žili v míru spolu s Čechy, rostly postupně, tak jak přibývalo dětí. Němci byli odsunuti. Do jejich domovů přišli čeští bezzemkové. Pro to málo dětí, co s sebou noví osadníci přivezli, byla stará škola veliká.
Školu zrušili. Chátrala, jakoby umřela. Ožívala zvuky mladých hlasů vždy jen na podzim, když přijížděli brigádníci vybírat brambory mezi kameny v hubených brázdách družstevních polí. Dva roky jsem tvrdě pracoval, než se dalo ve škole bydlet. Pak přišel čas udělat plot okolo malé zahrádky před budovou. Ještě než dozrál čas na růže, vysadil jsem stromky. V jejich stínu, až vyrostou, jsem si chtěl splnit sen. Sedávat u stolu a ve stínu stromů psát a malovat.
Roky plynuly. Stromky, většinou dary od nemnoha přátel, mezitím vyrostly. Kmeny modřínů, smrků, dřínů a tují nabídly stín, ve kterém jsem mohl, jak jsem si vysnil, malovat, psát a vzpomínat. Bylo mi pětapadesát, když jsem konečně zasadil první růži.
Růže jsem začal vášnivě pěstovat. Každý rok na podzim jedu nakupovat nové keře. Sázím je, pečlivě zasypávám suchým jehličím a celou zimu čekám, jestli ve zdraví přežily. Zimy jsou v jižních Čechách dlouhé, do smrti si na ně nezvyknu. Sedmadvacet mírných zim na jihu mrtvého Československa v Bratislavě mne rozmazlilo. I růže se s tuhými mrazy těžko vyrovnávají.
Až když rozkvetou fialové, žluté a bílé hlavičky krokusů, uvěřím, že zima už se nevrátí. Počkám ještě čtrnáct dní a začnu rozhrabovat kupky jehličí a uvolňuji cestu novým výhonkům ze starých kořenů růží. Ty, co vymrzly, vykopávám. Na jejich místo přijdou nové růže.
Jezdím pro ně přes Deštnou, okolo Červené Lhoty, abych v Tučapech odbočil do Mutyněvsi. Tam za vsí jsou rozlehlá pole plná nových sazenic růží. Dlouhé roky tu v dřevěné boudě nabízel růže pan Havel, muž, jenž zasvětil růžím celý život. Každý nabízený druh dovedl popsat do nejmenšího detailu. Jaká bude výška růže, barva květů, odolnost stonku. Tak jako Václav Havel z Prahy, byl i tento pan Havel pro mne disident. Disident všedních dní, který se svými sazenicemi růží trpělivě odolával plísni a moru socialismu a každý rok na podzim přinášel paprsky naděje a víru v lepší časy.
„Dobrý den, pane Lapka, už jsem myslel, že letos nepřijedete,“ přivítal mne jednoho podzimu pan Havel a pokračoval: „Nějak se mračíte a vrásky jako by vám přibyly na čele.“ Viděl mi do duše. Odpovídám popravdě: „Matka mi před dvěma týdny umřela, koleno mi operovali, srdce i tělo mne bolí.“ - „Takový je život, tělo stárne, staří umírají. Jakou barvu měla ráda vaše matka?“ zeptal se pan Havel. „Oranžovou,“ odpovídám. „Mám tu jednu pěknou oranžovou růži, Úsvit se jmenuje,“ říká. Vytahuji peněženku, abych zaplatil. Ale pěstitel růží peníze odmítá a dodává: „Tuhle vám přidám, jmenuje se Bloomfield Courage a vyroste do výšky. Až se natáhnete, abyste přivoněl, i na bolest v koleně zapomenete.“ Beru si od něj sazenice.
Růže je pro mne královna mezi květy. Výjimečná, vyčnívá nad ostatní. Stejně jako se výjimeční lidé v šedivém davu vyjímají nenápadně, se samozřejmostí vlastní ušlechtilým květům. Jsem rád, že mi život daroval možnost objevit v sobě lásku k růžím a schopnost je sázet a pěstovat.
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
