Jaký je největší problém syrské opozice?
Roztříštěnost. Lze ji rozdělit do dvou hlavních proudů: sekulární Syrská svobodná armáda (FSA) podporovaná Západem, a islamisté. Islamistické povstalecké skupiny však nelze slít do jediného proudu. Patří sem např. Fronta an-Nusrá, v jejíchž řadách působí především Syřané, ale i organizace Islámský stát Irák a Levanta, který je úzce napojená na irácké radikály. FSA se potýká se stále většími potížemi, především kvůli nepříliš funkčním vztahům se svými zahraničními spojenci. Propojení s Katarem a Saúdskou Arábií relativně funguje, ale je špatně koordinované, a podpora Západu je kolísavá, až nesmělá. Spojenecké vztahy islamistů, hlavně s Irákem, jsou naopak pevnější. Sekulární opozice slábne, přestože radikálové podle odhadů tvoří pouhých 15 procent povstalců.
Hrozí, že Sýrii povládnou islamisté?
Buď Asad, nebo al-Káida? To je oblíbená argumentace propagandy Asadova režimu, podobná slova jsme slýchali i od Husního Mubaraka či Muammara Kaddáfího. Situace nikdy není tak černobílá. Velká část Syřanů s radikály nijak nesympatizuje, naopak se proti nim otevřeně staví.
ČTĚTE TAKÉ: |
Proč Spojené státy stoply pomoc Syrské svobodné armádě?
Nejedná se o komplexní odnětí logistické podpory, kterou Západ, především USA a Británie, FSA poskytují. Pomoc byla pozastavena pouze lokálně - v zónách, které dnes kontrolují radikálové z Islámské fronty. Tato v současnosti největší povstalecká armáda vznikla spojením šesti islamistických skupin a jejím cílem je vytvoření islámského státu v Sýrii, autoritu sekulární FSA odmítá, mezi oběma stranami dochází k otevřeným střetům, Islámská fronta se například zmocnila některých skladů FSA na severu země. Ze strany Západu se tedy jedná o taktický krok: nechce, aby poskytovaný vojenský materiál skončil v rukách islámských fundamentalistů.
VÍCE ZDE: |
Ovlivní jednání v Ženevě nedávné vojenské úspěchy vládní strany?
Bezesporu ano. Vyjednává se vždy z pozice síly, a v tomto ohledu opozice poslední dobou ztrácí dech, zatímco vládnoucí režim naopak posiluje. Sama opozice navíc vůči konferenci zaujímá odměřený postoj: vadí jí, že nebere v potaz požadavek odstoupení prezidenta Bašára Asada, nehledě na možnou - a spornou - účast Íránu (více o odmítavém stanovisku syrských rebelů čtěte ZDE).
ČTĚTE TAKÉ: |
Pomohou jednání v Ženevě?
Žádné bezprostřední a bezbolestné východisko ze syrské krize se nyní bohužel nenabízí. Brzké vojenské vítězství jedné či druhé strany je v současných podmínkách nereálné. Mírová konference Ženeva 2, která se má konat v lednu příštího roku, by se teoreticky mohla stát počátkem vojenského útlumu opozice - mezinárodní společenství by se mohlo rozhodnout k tlaku na státy v regionu, jež ji dlouhodobě podporují (Turecko, Saúdská Arábie, Katar). Nicméně jedná se o pouhou hypotézu, jež navíc není příliš pravděpodobná. Situaci by mohla zvrátit smrt Bašára Asada, ať už z rukou opozice, nebo jedné z frakcí vládního tábora. Taková událost by mohla otevřít dveře skutečným vyjednáváním.
