Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

S otevřeným koncem

Česko

Knihou roku 2010 se stal román Jana Balabána Zeptej se táty

Na tomto místě je zpravidla rozhovor s autorem knihy roku. V případě Jana Balabána (1961–2010) to může být jen vzpomínka na rozhovor, který se odehrál v Ostravě před šesti lety.

Tehdy, v roce 2004, se stal knihou roku cyklus povídek Možná že odcházíme. Kdo zažil nebo jen četl nějaký rozhovor s jeho autorem, pamatoval si ho. Byl sdílný a výřečný, ale nekonverzoval. Mnohem spíš byl připraven rozmlouvat o věcech obecně pokládaných za „příliš vážné“.

Nepřistupoval naopak na téma „těžká existence spisovatele“, přestože ji nepochybně žil, psal takříkajíc ve volném čase technického překladatele firmy Mittal. Hned zkraje prohlásil: „Chtěl bych, aby spisovatelé nemluvili o grantech, o cenách, o tom, jak se nemůžou psaním uživit, s tím ať jdou k čertu, tyhle problémy mají všichni lidi – učitelé, vědci, ten, kdo chce dělat něco, co ho baví, co cítí jako své poslání.“

Jak mluvil, tak i psal: jen o tom, co se ho dotýkalo. Skutečně rozmlouval – a vlastně „rozmluvil“ i své postavy, ale i knihy jiných autorů, o nichž příležitostně psal recenze, třeba právě pro LN o Faulknerově románu Prapory v prachu. Ještě častěji psal nebo mluvil o obrazech a fotografiích svých přátel z Ostravy i odjinud: ostatně v letošní anketě fotografové Jindřich Štreit a Jan Horáček upozorňují na knihu Viktora Koláře Ostrava, kterou Jan Balabán doprovodil svým textem.

Také román Zeptej se táty je plný dialogů a ptaní. Tři sourozenci v něm spolu mluví o zesnulém otci a vtahují do rozmluv další blízké – kteří tím nejsou vždy nadšeni. Podnět k jejich otázkám dají dopisy bývalého otcova přítele Petra Wolfa. Tento charakterní muž nevede rozhovor, vede svou při, boj, vede si svou. Otce tří protagonistů obviňuje za ústupky v dobách komunismu, který jemu samému ztrpčil život. Jeho dopisy jsou uzavřeným, neměnným stanoviskem. Přesto s ním postavy sourozenců v duchu mluví a dokážou ho i v jeho neporozumění chvílemi chápat a díky němu i svého otce. Dávají tak najevo, že Petr Wolf není kuriózní postava, je to člověk, s nímž máme něco – možná mnoho – společného.

Řeč Jana Balabána byla otevřená. Reagoval ostře, ale nedělal efektní závěry. Spíše se stále pohyboval na hraně ano a ne, civilních obrazů ze života a obecného podobenství. V románu Zeptej se táty se navrací obraz dveří. Když jsou zavřené, v nemocném otci budí úzkost. Když se otevřou, z otcova pohledu zmizí strach. A jeho syna Hanse pootevřené dveře v hotelovém pokoji ujišťují o lásce jeho ženy. Touha po otevřenosti se projevuje i v závěru románu, ostatně všech Balabánových knih – jak se mohou čtenáři přesvědčit v souborném svazku Povídek, které vyšly před několika týdny. Ve světě jeho próz je konec vždy otevřený, nejčastěji přechází v rozhovor nebo cestu dvou lidí.

A jak tehdy skončil rozhovor nad knihou Možná že odcházíme? Dospěl až k neplánované otázce, jaké východisko má člověk v neřešitelné situaci. Odpověď Jana Balabána vlastně zněla – příběh. Doslova řekl: „... člověk si může uvědomit závažnost nebo dramatičnost svého života. Že to, co se mu děje, není zbytečné: přinejmenším to s něčím souvisí. Že jeho patálie, drama, osamocenost nebo krach je lidským příběhem. Že ta situace není totalitní, ale sdílená. Něco, co se dělo už biblickým postavám nebo antickým héroům. ... Když Job sedí v popelu a přátelé to s ním probírají a nemůžou přijít na to, odkud pochází zlo, promluví Hospodin, a nemluví o nějakých svých manipulačních testech, ale říká: Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi, když tohle všechno vznikalo? Ty si myslíš, že jsi střed světa? Tady se dějí mnohem větší věci, než je to tvoje trápení! – A to je myslím východisko: nalezení se ve větším plánu. V tomto smyslu bych řekl společně s Akty X: Pravda je tam venku.“

Po téhle větě následovalo něco, co se v novinách opisuje scénickou poznámkou (smích). Ve skutečnosti se odehrála proměna, která se popsat nedá. Rozesmál se naplno – jako někdo, komu se právě podařilo spojit Joba s Akty X, a ještě k tomu otevřít bez použití násilí nějakou nedobytnou konzervu. To byla tečka rozhovoru pro Lidové noviny. V reálném životě jsme dopili, vyšli jsme Stodolní ulicí do ulice Nádražní a cestou mluvili dál.

***

Rozhovor s Janem Balabánem z roku 2004 najdete na www.lidovky.cz

1. MÍSTO

Zeptej se táty

Jan Balabán Vydalo nakladatelství Host, Brno 2010. 192 strany.

Autor: