Sleduji debaty zelených, které mi chodí na mail, o tom, jak by bylo skvělé, kdyby se Kateřina Jacques stala vládní zmocněnkyní pro lidská práva po odešlém Michaelu Kocábovi. Ale tak vůbec otázka nestojí; nepochybuji o profesionálních kvalitách Kateřiny Jacques a dobře znám její ambicióznost, která by v tomto případě nemusela být na škodu.
Otázky, které by v tomto okamžiku a za této situace bylo záhodno položit, jsou dvě: 1. Zda v této vládě jakýkoliv vládní zmocněnec může cokoliv dobrého a užitečného dosáhnout, když je známo složení vlády i její ambice, které se už jasně dostaly na povrch povědomí o ní, a kdy lidská práva jsou zcela mimo jakýkoliv okruh zájmů jednotlivých resortů a jimi obsazených lidí. 2. Co to přinese Straně zelených s ohledem na vytváření její pověsti pro budoucno, a zda tedy úsilí paní Kateřiny z tohoto pohledu není spíše ambiciózní snahou jedince mimo dalekosáhlejší strategii této strany.
Na otázku druhou si netroufám odpovídat a ani mi to nepřísluší. S tím nechť se vypořádávají sami členové strany. Položit jsem ji však musel, protože samotnému mi osud této strany lhostejný není, a to proto, že je to jedna z mála stran, která se nezapletla. Ale to je jiné téma.
Soustředím se na první otázku. Služba lidu se vytratila Za nejskandálnější pokládám okolnost, že roztržku ve vládě a ohrožení její důvěryhodnosti musel řešit sám prezident, jenž se opět velmi rád a vehementně vložil do role zachránce milované strany, kterou kdysi zakládal, kterou střídavě opouští a přijímá, dle okolností jemu libých či nelibých. Doufám, že alespoň tuší, co učinil. Vlastně se mimoděk stal předsedou vlády a zbavil současného premiéra důvěryhodnosti v tom smyslu, že on sám je schopen řešit další problémy, které budou nutně následovat, suverénně a rozhodně. Toho už nikdy, při vší úctě, schopen nebude.
V každém případě je svému otci zakladateli nesmírně zavázán a bude oddán do té míry, že už dopředu bude plnit, co mu na očích uvidí. Přitom je dobře znám vztah pana prezidenta k problematice lidských práv, nevládním organizacím, k ambicím občanské společnosti a zavedenému systému „kořistnictví“, které je vlastní dosud vládnoucím politickým stranám a které pokládají za samozřejmé. A to i tehdy, nezapomeňme, kdy tento systém opět přivedl vládní koalici na pokraj krachu. Smír, jehož bylo dosaženo žehnající rukou prezidenta, jenom jasně ukázal, jak to dál půjde.
Pro mne jsou ty souvislosti zřejmé a vím dobře, jaké jsou: korupce, justice, lidská práva, exekutiva i zákonodárné sbory si nějak vzájemně hrají do ruky a rozmotat to nemá kdo, protože ti, na nichž to stojí, z toho těží. Nejde o nic než o moc a peníze, služba lidu se jaksi vytratila.
S takovou vládou se poctivý člověk nemůže zaplést. Ledaže by byl neuvěřitelně silný a v týmu stejných lidí, připraven na těžký boj, v němž by šlo zcela jistě i o život. Občanská společnost by musela být suverénní, jakože bohužel není, a tu pan prezident nemá taky příliš v lásce.
S vládou mám taky problém osobní. Při zahájení předsednictví ČR v Dekádě romské inkluze jsem byl jmenován jakýmsi ambasadorem Dekády. Bral jsem to jako součást jakéhosi folkloru, ale není to tak. Snad netřeba zdůrazňovat, že se jedná o funkci čestnou a absolutně nijak honorovanou.
Přitom Dekáda znamená mezinárodní závazek pro vlády, které k ní přistoupily, naplňovat akční programy včleňování Romů do společnosti. Co se dnes děje a na co jenom v náznacích upozorňuji, je toho pravým opakem. Život mnohých sociálně slabých romských rodin klesl na nejhlubší dno, jaké si lze představit, a to ještě není konec všemu.
Pro mne tu stojí dilema, zda nemohoucně přihlížet situaci, kterou stěží mohu ovlivnit, nebo rezignovat, a tím upozornit na daný stav. Nečiním si iluzí, že by můj postoj mohl cokoliv změnit, jsem však ve věku, kdy marné angažmá je na pováženou. Záměr věnovat se rodině a sobě samému je snad omluvou k odchodu ze scény, jakkoliv nevýznamné. Ale i to svědčí o pravém stavu věcí.
Lze připustit, že moje rozhodování je mnohem snazší než pro paní Kateřinu Jacques. Dál už je to jenom věcí cti a dosti vysoké odměny za prokázané služby, které nebudou odpovídat žádoucímu výsledku. Budou jen úlitbou bohům, ničím více!
O autorovi| KAREL HOLOMEK, předseda Společenství Romů na Moravě
