Že vydaná prohlášení, zvláště Českobratrské církve evangelické a vlastně i katolického sboru ordinářů, nebyla zdaleka tak halasně odsuzující, mnoho na podstatě věci nemění. Už sama skutečnost, že církve byly ochotny vstoupit do nechutné řeky pomluv nikoliv slovem zastání, ale distance, byla rozhodně povážlivá. Zároveň byl částečně neutrální tón zeslaben následnými režimu vstřícnými vyjádřeními významných jednotlivců a institucí typu organizace Pacem in terris či učitelů Komenského bohoslovecké fakulty.
Komunisti v Chartě 77 vadili
Důvody byly rozmanité: církve byly pod silným dozorem moci, byly personálně oslabené po třech desítkách let šikany a jejich hierarchie byla kontrolována a ovlivňována. Dosavadní zkušenost s komunizovaným státem byla příznačná – pokud se církve postaví na odpor, přinese to vždy jen nové a nové ztráty. Nezbývá než hájit to, co lze považovat za vlastní a neoddiskutovatelné, neprovokovat a vyhýbat se „politice“. Tak by se ve zkratce dal shrnout postoj většiny čelných představitelů církví přesvědčených, že z přímého konfliktu nemůže vzejít nic dobrého.
Zároveň měl přinejmenším v prostředí katolické církve seznam prvních signatářů Charty 77 rozpačitý ohlas. Katoličtí signatáři nezřídka čelili výtkám, že svým partnerstvím s bývalými komunisty nejenže legitimizují jejich novou roli obhájců lidských práv, ale zároveň nastupují do vlaku, který má bývalé funkcionáře přivézt zpátky k moci. Přičteme-li k tomu mnohdy apriorní nedůvěru k undergroundu a ojediněle se objevující narážky na židovský původ některých chartistů, je výčet důvodů jisté odtažitosti od Charty téměř kompletní.
Celý text dalšího dílu speciálního seriálu Lidových novin o vzniku Charty 77 a historii českých protikomunistických aktivit najdete v pátečních LN.
CHARTA 77
