Pátek (č. 38, 24. 9. 2010) Veronika Bednářová hovořila s herečkou Evou Salzmannovou o protektorátním prezidentovi.
K interview s paní Salzmannovou bych chtěla napsat autentickou vzpomínku. Po maturitě v roce 1942 jsme byly nasazeny jako „dělnice ve vyšších službách“ (termín z pracovního průkazu) ve stavebním oddělení protektorátních drah. Pracovala jsem tam s děvčetem, jméno už jsem zapomněla. Byla to dcera lékaře, jehož rodina byla spřátelena s rodinou Háchovou. Prožívali jsme tehdy nejhrůznější dobu a ona se často zmiňovala o prezidentu Háchovi.
Hácha se samozřejmě prezidentem stát nechtěl, dokonce prý jednou až plakal, když ho přátelé nutili, aby funkci přijal.
Tito lidé se domnívali, že Hácha bude z nich všech nejvíce schopen bránit útisku národa. A tak Hácha prezidentské křeslo přijal.
Když se v březnu 1939 vrátil z Berlína, kde dal souhlas ke vzniku protektorátu, musel do své rezidence na Pražském hradě vstoupit vchodem pro služebnictvo, zatímco se Hitler díval na Prahu z hradního okna. Hácha tehdy veřejně prohlásil: Obětoval jsem zemi, abych zachránil národ.
Hácha nebyl kolaborant, nebyl nacista, byl to upřímný český vlastenec.
Ve funkci podle mne setrval nikoli ze strachu, ale z odpovědnosti a disciplíny.
S pozdravem
Milena Králová, toho času v České republice, jinak žijící ve Švýcarsku
