Vtextu s názvem Na pováženou Robert Walser píše: „Dnes vstupuje mnoho lidí do uměleckých řad, protože si myslí, že mají citlivé a blahosklonné srdce. Leckdo se považuje za umělce, protože cítí, že nepatří mezi obyčejné a sprosté lidi. Jako by právě zevrubná znalost obyčejnosti a sprostoty nebyla základem znamenité umělecké práce.“
To, co napsal švýcarský autor na počátku 20. století, platí stále. Uvedený citát se nicméně může zdát v kontextu díla Roberta Walsera (1878–1956) poněkud výjimečný. Jeho texty se totiž povětšinou zabývají samotným vypravěčem a tím, co potkává na své životní pouti. Nejde však o sebestřednost, jen o popis toho, v čem je autor-vypravěčhlavní hrdina ponořen.
Citovanou pasáž lze ale vlastně nakonec vnímat i jako autoportrét. Pro Walserovo psaní je však rovněž typické – a v tom také spočívá jeho síla a přitažlivost –, že až na výjimky nevystupuje z přítomnosti příběhu nad postavy, nadhled probleskuje v jeho textech nanejvýš nenápadně. Robert Walser byl tvůrcem, který zůstával „namočený“ v obyčejnosti i při psaní, jímž tuto obyčejnost zachycoval.
Taková pěkná tradice Překladatel Radovan Charvát a nakladatelství Opus nastolili příjemnou tradici – rok 2008 byl již čtvrtým v pořadí, kdy přinesli českým čtenářům svazek díla Roberta Walsera. Po románech Jakob von Gunten, Pomocník a Sourozenci Tannerovi byl nyní publikován soubor Život básníka, přinášející kratší prózy z let 1899–1920. Letos by na něj měl navázat výbor Večerní čtení z dalšího tvůrčího období – tradice tak bude pokračovat.
Již uplyne dvacet let od listopadu 1989 a mnohé ediční dluhy jsou splaceny – nejen co se české literatury, ale i překladů týče. Robert Walser však dlouho zůstával téměř opomenut (v roce 1982 vyšel výbor Pěší putování). Chtělo by se říci trestuhodně, ale má to paradoxně i své kladné stránky – v záplavě současné produkce a „bestsellerů“ knihy Roberta Walsera či – zde stejně „zpozdilého“ – Witolda Gombrowicze o to více svítí. To je poněkud jiný level, jak by řekli mladí. Krátké prózy Roberta Walsera přitom nejsou jen jakýmsi dovětkem po českých překladech jeho románů. Naopak možná tyto krátké prózy ulevily autorovi od břemene románové fabule. Ale zas aby to neznělo jako pomlouvání Walserových románů – ty se sice na první dojem podobají hrubě ohoblovanému širokému prknu, které dlouho leželo ve studené stodole. Pod tímto „netečným“ stylem autora, který se ostatně často živil jako písař, je však skryta každá žilka, každý nerv, každé zachvění světa.
Při čtení nyní vydaných kratších textů je ale brzy jasné, že Robert Walser je zkrátka Robert Walser. Že ať tvořil román, črtu či fejeton, pořád psal ze své zkušenosti, o sobě, o lidech kolem sebe. Víceméně se tedy dá říci, že švýcarský autor psal pořád „jednu knihu“. V záhlaví doslovu cosi podobného ostatně sám Walser zmiňuje – další důkaz toho, že moc dobře věděl, co činí, aniž se tím však nechal jako umělec vyrušovat.
Záplava malicherností V Životě básníka tak čteme texty vážící se k mladické snaze stát se hercem – z dnešního pohledu se zdá, že nic nebylo Robertu Walserovi cizejší. V titulní próze pak píše o sobě, v Životě malíře pro změnu o svém bratru Karlovi, v Obrazu otce samozřejmě o otci vlastním. Dále má zde výrazné místo popis přírody, kterou poutník prochází či vidí z okna podnájmů, a to především „noční optikou“.
Prózy Paní Wilkeová a Paní Scheerová zas nabízejí skvostné portréty dam, „bytných“. Druhý text vypráví o bohaté, hamižné, nenávistné ženě, jejíž srdce otevře vypravěčova nezištnost a smířenost se světem a vlastním osudem. To, že vypravěč ale opět není žádný naivka, ukazuje už fakt, že to vše čtenáři důkladně a citlivě předestírá.
Autobiografický základ mají taktéž Dva muži. Bohatý autor chudému autorovi (kdo to asi je?) vypráví o tom, jak dal jeho knihu číst jedné ženě: „Byla toho mínění, že spisovatel se v ní nechal strhnout záplavou malicherností, a nazvala ji dílnou každodennosti, přičemž poznamenala, že se jí zdá až příliš bohatá na bezvýznamnosti a naopak chudá na věci podstatné. To, co říkala, se mi nezdálo ani neoprávněné, ani úplně správně posouzené.“ Ano, v dílně každodennosti pracoval velký básník, který svůj život dokázal velmi přesně nahlédnout.
***
HODNOCENÍ LN ***** Robert Walser: Život básníka Přeložil Radovan Charvát Opus, Zblov 2008, 142 stran
