Výpravčí z Vyšehradu byl patronem nádraží. Po patnácti letech odchází

„To místo i práci jsem miloval. Nejraději bych tam zůstal až do důchodu,“ povzdychne si Zeman. V posledních letech do budovy zatékalo, zabydleli se v ní holubi. Zmizela i kamenná socha lva, která byla léta dominantou nádraží, pro Zemana ale stále mělo speciální kouzlo. „Na Vyšehradě z mých kolegů už nikdo pracovat nechtěl, jak bylo sešlé, pro mě to ale byla oáza klidu uprostřed centra města,“ popisuje půvab místa Zeman. „Blízko Vltavy a obklopené vyšehradskými hradbami to mělo svou romantiku. Jsem takový vlk samotář, večer jsem poslouchal cvrčky, k ránu zase pozoroval, jak nad Prahou svítá.“

Nádraží se nevyužívá již přes padesát let, jako výhybna ale funguje dodnes. Do listopadu na trati kromě Zemana pracovali ještě dva signalisté. Zeman sloužil dvanáctihodinové ranní i noční směny, povětšinou býval na nádraží sám. „Každý den byl jiný, šel jsem do práce a nevěděl, co se asi přihodí,“ popisuje, co ho na profesi výpravčího nejvíce přitahuje. „Jednou vypadl proud a všude byla naprostá tma, vrzaly podlahy, za okny hvízdala meluzína a já běhal po domě s baterkou a svíčkami, abych vše uvedl zpátky do provozu,“ vzpomíná na jednu z dobrodružnějších směn.

Za patnáct let se setkal s nejrůznějšími situacemi. Opuštěné a veřejnosti nepřístupné nádraží nelákalo jen Zemana. Výpravčí vzpomíná, jak z prostorů vyháněl dvojici gayů, jež si místo vybrala pro nafocení erotických snímků, či teenagery, kteří se baví naskakováním na zadní část jedoucího vlaku. Při demonstracích proti zasedání Mezinárodního měnového fondu řešil problémy s transparenty visícími z Nuselského mostu, jež blokovaly železniční dopravu, a jednou honil i zloděje, kteří ukradli střešní krytiny – a od té doby do budovy zatéká.

Bojí se, že už nebude co zachraňovat

Ne vždy se jednalo o úsměvné situace. Nejvíce Zemana zasáhly povodně z roku 2002, kdy stoletá voda nádraží zaplavila. „Železniční most se nárazem vody třásl a hřměl mnohem silněji, než když po něm projíždí vlak,“ vypráví. Několikrát jednal i s bezdomovci a narkomany, kteří se v prostorách nádraží usídlili, jednou byl i svědkem sebevraždy.

„Práce výpravčího je ohromně nedoceněná, málokdo si umí představit, s čím vším se občas musíme potýkat. Smrt a pocit nebezpečí jsou na železnici neustále přítomné,“ uvádí Zeman. Poslední nehoda se udála letos v září, kdy u železničního mostu vykolejil vlak.I přes veškerá rizika by Zeman profesi neměnil. „Krotím stroje, které mají obrovskou sílu, a vlaky mě musejí poslouchat,“ popisuje pocit naplnění. Práce výpravčího je však stále více na ústupu. Zeman odhaduje, že v horizontu deseti let nebudou výpravčí potřeba a provoz vlaků bude ovládán na dálku. I vyšehradská výhybna je dnes už řízená ze Smíchova.

Když Zemanovi nadřízení ze Správy železniční dopravní cesty oznámili, že z Vyšehradu bude muset odejít, do poslední chvíle nevěděl, zda ho přemístí do jiné lokality, nebo bude bez práce. Od prosince nakonec působí jako výpravčí na trati ve Vršovicích a Záběhlicích, situace ho ale netěší. Na Vyšehrad vzpomíná se smutkem. „Bývalo to jedno z nejkrásnějších nádraží v Česku, teď jsou z něho jen ruiny a obávám se, že než se začne něco dělat, bude dávno srovnáno se zemí.“