Rasismus sajeme s mateřským mlékem, mateřštinou. Nebezpečná zvířátka ať už z bible či pohádek – sarančata, háďata či dráčata – mají v češtině svůj ekvivalent pouze v žíďatech a cikáňatech. Znáte snad polčata, němčata, češata? Ne. Zní to legračně, že jo?
Ale je to hrůza. Vždyť právě tohle automatické přirovnání k zvířecí havěti pomáhalo statisíce židovských a romských mláďat povraždit. Hymna našich Romů vznikla ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Ale to každý ví. To se přece už dávno učí ve školách.
Mateřština, dědictví předků. Jazyk, duše národa! Ne, do starobylé češtiny bych nevrtal.
Pro mnohé jsou ale Češi tak trochu, ehm, nevyvinutý národ. Ve školách se svůj jazyk učíme něco přes 250 let. To opravdu není dlouho. Ale teď je tu báječná šance. Zavést do škol romštinu. Nepovinně, jak je tomu mnohde s latinou. Úplně zadarmo se obohatit o jeden rozměr světa, o jazyk, který prospívá nějakých tisíc let. Počáteční nechuť chápu! Sám jsem nechodil na žádný nepovinný předmět, a občas dokonce ani na ty ostatní. Chápu i to, že svou petici líní studenti mrskli na Facebook. Co nejde pochopit, je, že poté, když se petice zmocnili náckové, studenti drží huby. Už zítra vás tam bude tak sto tisíc. Chudáčci.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
