Divadlo ABC nejnověji nastudovalo dramatizaci humoristického románu Zdeňka Jirotky Saturnin, který diváci znají zejména z jeho filmového zpracování z devadesátých let. Přestože se ABC poslední dobou nijak zvlášť nedařilo, Saturnin v režii Ondřeje Havelky by bylo možné označit za explozi hravé divadelnosti. Zásadní podíl na tom má i Havelkův jazzový orchestr Melody Makers. Jeho účast činí z inscenace svěží hudební revui. Má charakter holdu jazzové klasice, ale také době, v níž na téže scéně nynějšího ABC kralovali Voskovec, Werich a Ježek s jejich Osvobozeným divadlem.
Představení se nese ve veselém tónu, běží hladce a bez zádrhelů, k čemuž přispívá i skvěle vymyšlená scéna Martina Černého umožňující rychlé proměny dějišť. Od počátku obepínají jeviště tři vysoké stěny naivisticky pomalované lesním porostem. Úplně vzadu jsou usazeni Melody Makers. Postranní zdi se na kolečkách mohou rychle sklápět do jeviště s obměňovanými dekoracemi na svém rubu. Hladce se tak přesouváme tu na hausbót, tu do tenisového klubu, tu se ocitáme ve venkovské vile Leopoldova dědečka nebo v horské chatě.
Divadlo je to hravě antiiluzivní. Pracuje se v něm s přiznávanou nedostatečností divadelní technologie, ale právě tento přístup umožňuje vytvářet řadu nápaditých gagů. A svébytnou, fantazijní a chytlavou iluzi. Ve vší primitivitě divadelních prostředků. Jako třeba když Vasil Fridrich v roli hlavní postavy Leopolda, usilujícího o krásnou Barboru, divákům oznámí, že teď udělá les, hmátne za portál a rychle natáhne přes jeviště provaz s pruhy látek s vyobrazením stromů.
Oživlý tenisový míček Podobnými legráckami se inscenace jen hemží. Hra v tenis se za zvuků slow foxu proměňuje ve sportovní balet, jehož hlavním aktérem je oživlý míček mlácený raketami do hlavy, který se občas vilně lísá ke krásné Barboře. Otřesný zpěv Tety Kateřiny, kromě toho, že šokuje všechny na scéně přítomné postavy, přiláká do popředí i nevěřícně zírající členy Melody Makers, kteří se na tu hrůzu prostě taky museli jít podívat. Když se jede na projížďku autem, zbývající herci obstarají míhání větví nad lesní silnicí a ve větru vlající předlouhou šálu.
Když se Leopold dozví, že do dědečkovy vily se chystá také Barbora, na jevišti se vše zastaví, potemní, až na světlem vypíchnutého Leopolda, který se za zvuků zrychleného „Proč bychom se netěšili...“ pustí do divokého, radostného a krátkého křepčení, aby se zase prudkým střihem zklidnil a stal se opět uhlazeným prvorepublikovým gentlemanem. Jedním z nejlepších vtipů je pak morbidní zavraždění Leopoldova soka v lásce Milouše, jímž chtěl Vasil Fridrich, jak sám divákům sdělí, představení vylepšit. Zdá se však, že inovace to není úplně šťastná, a tak se příběh vrací o pár minut zpět a pokračuje se raději v rámci obvyklého příběhu Jirotkova Saturnina.
Tvůrci bombardují diváky jedním nápadem za druhým a skvělou hudbou. Na hercích je vidět, s jakou chutí a energií své role hrají. A jak si své postavy poťouchle užívají, jak od nich dokážou poodstoupit. Představení je zkrátka osvěžujícím gejzírem nápadů.
Žádnou zásadní myšlenku se v něm nalézt nepodaří. Působí jen jako hravá nostalgie po zašlých časech. Inscenace však ani nepředstírá, že chce něco zásadního sdělovat. Tvůrci jen rozpoutali svou fantazii a divadelnost. Občas je hudebních vstupů sice příliš a představení jako by se proměňovalo spíš v koncert, místy se písním ne zcela daří doplňovat či komentovat děj, ale zásadněji to nevadí.
Na scéně se tančí, jednou dokonce s berlemi, vtipkuje se, podává se publiku návod, jak jíst koblihy, nabízejí se mu i koblihy samotné a další laskominy. Snad jen ten titulní Saturnin není zcela šťastně uchopen. Saturnin Jiřího Hány snad až příliš dává najevo komickou povahu své role, ale i tak je inscenace rozpoutanou divadelností.
Z. Jirotka, M. Vačkář, O. Havelka: Saturnin
Režie: Ondřej Havelka Scéna: Martin Černý Divadlo ABC Praha, premiéra 1. 5.
