Lidovky.cz: Jaký máte pocit z toho, že seriál České století může významně ovlivnit vnímání historie? Byl to i váš záměr?
Záměr to nebyl a myslím si, že ani nemohl být. Aby člověk mohl něco takového chtít, musel by asi mít na tu českou historii nějaký generální názor. Ale ten já jsem neměl a nemám, chtěl jsem se o tom sám právě tou prací něco dozvědět. Já jsem to bral jinak. Považuju vztah k minulosti za důležitou možnost, jak může každý člověk vzdorovat manipulaci mediální, politické i jiné. Nemyslím tím jenom znalost faktů, v těch univerzitní profesor vždycky převálcuje chlapa, co třeba jezdí s náklaďákem. Ale ani ten, co nemá školy, přece nemusí být „historicky blbej“, protože to se znalostmi vůbec nesouvisí. Podstata je, aby se lidi té historie a celého toho světa okolo sebe přestali bát, aby v tom přestali vidět hru lidí nebezpečnějších, než jsou sami, takže bude lepší se na to předem vykašlat. To není hlásání amatérismu všech proti všem, já prostě věřím hlavně na takový vztah ke skutečnosti, který je bytostný. Co si o té věci doopravdy myslím já, X. Y.? A proč právě to? A jsem to teda já, když si to myslím? Stojím si za tím? Tohle byl záměr: vtáhnout pár lidí do téhle hry, ze které pak už nejde zas tak snadno ven. Proto jsme to vyprávěli tak, aby lidi neuhodli, kde je pravda, a mohli se v tom teoreticky najít.
    |
Lidovky.cz: Ale přeci jen, dá se říci, do jaké míry jste při psaní vycházel z historických faktů, a jakou část tvoří fikce? Jsou v seriálu situace, které byly historiky popsány jinak, než jak jste je ztvárnili s Robertem Sedláčkem?
Jsou to historická dramata. Vycházejí z faktů, ale jde v nich o to, najít v těch faktech užitečný smysl. Ten si samozřejmě nepředstavujeme všichni stejně, ale máme podle mě právo říct, kde ho kdo vidí a proč. Zkusím ten vztah faktů a fikce vysvětlit na příkladu: Shakespeare má v Richardu III. větu „Království za koně“. Říká ji anglický král na konci prohrané bitvy potom, co pod ním nepřátelé zabili jeho kobylu a obstoupili ho. Ta věta není doložená, má se za to, že si ji autor hry vymyslel. Ale to neznamená, že Shakespeare něco pomotal, on místo faktů nabídl zoufalství jako téma k přemýšlení a my dnes už víme, že neudělal chybu. Takhle se smí psát. Ano, v seriálu jsou situace, které historici popsali jinak, ale já věřím, že to kvůli tomu nemusí být nutně ta místa nejhorší.
Lidovky.cz: Jak se vám psaly dialogy postav, které mají ještě žijící předobrazy? Konzultoval jste při psaní hodně s pamětníky nebo se samotnými aktéry? Dostal jste se třeba s někým do konfliktu?
Věděl jsem, že lidi vnímají citlivěji to, co sami zažili, než třeba první republiku, to je jasné. Ale když píšete, nesmíte takhle diferencovat, musíte se snažit měřit všem jedním metrem. Což je ošidná věc, to, že lidi, o kterých píšu, znám, se mně pochopitelně pletlo pod nohy. Když jsem se při tom přistihl, nechal jsem psaní a šel jsem na dvě hodiny do lesa. Konflikty s pamětníky jsem zatím neměl, je možné, že přijdou, to je těžké. Já sám vůbec nevím, kdybych byl třeba jedním ze zakladatelů Charty, jestli bych byl schopen dívat se na jakýkoli film o tom. Každé zobrazení je pro účastníky hrozné v tom, že ze všech možností vybere jen tu jedinou, kterou to může před diváky skončit.
Lidovky.cz: Měli jste při psaní a realizaci posledních dílů seriálu s panem režisérem Sedláčkem nějaké rozpory? Nebo jste se dokázali na všem shodnout? Případně v čem je vaše vnímání historie rozdílné?
Rozporů jsme měli spoustu, ale podle mě to nakonec tak nevadilo, zdá se mi, že některá z těch míst, o která jsme se hádali, dopadla líp, než když jsme byli jedna nota. Robert se o historii zajímá celý život a přemýšlí o ní, mnoho věcí jsem se od něj dozvěděl. V žádném případě to nebylo tak, že já jsem jenom kázal a on přikyvoval. Nejvíc jsme se dohadovali o díl o roce 68. Já jsem některé scény, hlavně tu první noc na ÚV KSČ z 20. na 21. srpna, vnímal mnohem emotivněji, než jak on to natočil, a zuřil jsem třeba v místě, kde Jiří Vondráček coby předseda vlády Černík jde kolegům sdělit, že probíhá okupace. Takovým skoro vycházkovým krokem. Ale když jsem to pak viděl ještě asi padesátkrát, říkal jsem si, jestli to Sedláček tou cool dramatikou spíš netrefil, jestli ti borci fakt nebyli ledoví muži a jestli si je ve varu nepředstavuju jenom já.
Musíme se dohodnout (1968).Emil Horváth jako Ludvík Svoboda (vlevo) a Oleksandr Ignatusha jako Leonid Brežněv.
Lidovky.cz: Někteří kritici hovoří v souvislosti s posledními díly seriálu o sklonu ke svévoli v nakládání s historickými fakty, či o obskurnosti některých situací – konkrétně například filozof Jan Patočka a jeho otevírání paštiky. Byla tato scéna už v původním scénáři? Co bylo jejím cílem – dokreslení konkrétní situace, nebo tam byl i další rozměr?
Profesor Patočka tam má dlouhý monolog, kde vysvětluje smysl Charty, jsou to na televizi docela těžké věci. Bylo jasné, že to nemůže říkat z pomníku lidem, co mu sedí u nohou. Původně to bylo napsané jako dialog s Havlem a Němcem probíhající cestou po schodech z toho bytu, kde měl předtím Patočka seminář. Byl v řeči zabraný do výkladu, takže si ani nevšiml, že proti němu po schodech šli policajti, možná vybrat zbytky účastníků toho semináře, a v roztržitosti jim řekl „dobrý den, dobrý den“. Sedláček řekl, že to na těch schodech takhle komplikovaně nejde natočit, posadil Patočku do kuchyně a nechal ho mazat chleba. Čímž zcela zachoval smysl scénáře a podle mě i věci. Já ty řeči o protipatočkovském významu Patočkovy paštiky vnímám, ale nechápu.
Lidovky.cz: Jste spokojen s výslednou podobou seriálu, zejména posledních dílů? A opravdu nemáte žádné reakce od přímých účastníků popisovaných událostí, ať už pozitivní či negativní?
Mně se zdá, že jsme tam v podstatě udrželi myšlenkovou nezávislost, což pro mě byla hlavní věc. Lidi v debatách nad těmi posledními díly často píšou: Báli jsme se, na kterou stranu se překlopíte, ale vy jste to ubalancovali. Tohle pro mě bylo klíčové. Reakce od přímých účastníků, jako byl třeba Pavel Kohout, Petruška Šustrová nebo Petr Uhl, mám zatím jenom kladné, ale ty kritické se určitě taky dostaví. Netěším se na ně, ale bez nich to nejde.
Lidovky.cz: Účastnil jste se také výběru herců? Případně měl jste možnost se například vyjádřit, kdyby se vám někdo nezdál vhodný?
Ano, režisér se mnou většinu významnějších rolí konzultoval. Trochu mě překvapilo, když mu teď vyčítají obsazení Františka Němce do role zmíněného Jana Patočky, s odvoláním na to, že herec hrál kdysi v majoru Zemanovi estébáka. Možná se někteří lidi na toho majora dívají zbytečně často a pak jim uniká, že Němec za těch pětatřicet let dál pracoval, já třeba nikdy nezapomenu na to, jak před lety ve Stavovském pojednal Bernhardova Minettiho.
Realita vs. České století aneb Jak se podobají seriálový herci skutečným postavám.
Jsem rád třeba taky za toho Jaroslava Plesla, který hraje Klause, a kterým mě Robert Sedláček, když ho vybral, přitom zaskočil. On to, že Klausem bude Plesl, řekl v novinách ještě předtím, než četl ten devátý scénář. A já jsem v něm původně žádného živého Klause neměl: všichni o něm mluvili, pořád, ale on zůstával od začátku až do konce neviditelný, prostupoval vším jako privatizační bůh. Takže jsem to předělal, a nelituju toho. Plesl hraje Klause svůdně, lidi se mu budou smát a někteří si při tom možná nevšimnou, že říká taky dost věcí, které jsou pravda.
Lidovky.cz: Neuvažujete vydání scénáře o knižní podobě?
Scénáře od loňska vycházejí v podobě komiksových adaptací, zatím jsou v prodeji dva díly a teď do konce roku mají vyjít další dva. Kreslíři jsou tam v podobné situaci jako před nimi režisér, každý z nich dává svému příběhu vlastní rukopis. Třeba Karel Jerie, který kreslí Dubčeka, Brežněva a spol. v srpnu 68 v Moskvě. Pojal je jako dinosaury, ty jejich debaty vypadají jak v Jurskému parku. Viděl jsem přípravné kresby a troufnu si tvrdit, že to není žádný prvoplánový vtípek. Jde to v něčem zas trochu jinam než seriál.
