Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jeden záhadný telefonát z Jižní spojky. Opravdu hoří Auto Palace?

Česko

  5:00
PRAHA - Byl letošní první školní den. Na operačním středisku pražských hasičů bylo dopoledne dlouho klidné. Největší vzrušení představoval telefon od člověka, který našel zrezivělé tlakové lahve ve sklepě a nevěděl, co s nimi. Až pak přišel onen zvláštní telefonát. „Hasiči Praha,“ přijala hovor operační důstojnice Magda Kramářová. „Takže vidíte černý hustý kouř ze střechy?“

Požár ubytovny na Zličíně a operační středisko pražských hasičů. foto: HZS Praha - Leoš Kučera a Lidovky.cz - Vojtěch Gibiš

Šlo o řidiče na Jižní spojce, který si všiml dýmu z budovy, zastavil a vytočil linku 150. „A jde to přímo z Auto Palace nebo odkud? Takže přímo odtamtud? A viděl jste černý kouř, ale plameny ne? Díky, posíláme hasiče na místo, nashle.“

Zatímco mladá dívka mluvila s řidičem, její kolegové moc nevěřili tomu, co slyší. „To je nějaký divný, já se podívám na kamery,“ říká operační důstojník Ondřej Černý. I vedoucí směny Pavel Boček má pochyby. Kdyby opravdu hořela prodejna a servis vozů Auto Palace Spořilov, bylo by to jasně vidět z Jižní spojky a volajících by mělo být mnohem víc, možná až desítky.

Jenže během přes minutu dlouhého hovoru řidiče nikdo další linku 150 nebo 112 nevytočil. Důstojník Černý má smůlu. Kamery na Jižní spojce jsou „mrtvé“. Kramářová se musí rychle rozhodnout, na velké přemýšlení není čas. Pokud opravdu hoří, mohlo by každé malé zdržení představovat riziko rozšíření požáru a ohrožení lidských životů. Zadává základní informace do počítače a zároveň probírá s kolegy, o jaký objekt jde. „Nízká budova? A tři firmy tam jsou, jo?“

Vyjedou tři stanice a velitel směny

Pak už jen „naklikává“ a zároveň to kolegům oznamuje: „Tak dám první, druhé, žebřík ze čtyřky. První, cisternu z pětky a ještě dám první ze šestky. Takhle to pošlu.“ Celé je to pro ni záležitost necelých 15 sekund. Co znamenají ona podivná číselná označení? Souběžně se na třech stanicích profesionálních hasičů (HZS Praha jich má celkem 10) rozeznívá poplach a hlášení. Dvě desítky hasičů musí nechat všeho, co zrovna dělají, ať už jde o cvičení, odpočinek, školení či toaletu a vydat se bleskově do garáže k autům.

Banner Praha v plamenech.

Čtyřka, neboli stanice č. 4 Chodov na příkaz Kramářové posílá na výjezd první a druhé družstvo (v každé cisterně je posádka v počtu 1 velitel + 1 strojník neboli řidič + 2 hasiči) a automobilový žebřík (strojník a normální hasič, tzv. maník). Ze stanice č. 5 Strašnice vyjíždí první družstvo a „velká“ cisterna (také strojník a maník) a ze stanice č. 6 Krč první družstvo. Celkem šest velkých hasičských aut během dvou minut míří k Auto Palace.

Ihned potom, co Kramářová spustila poplach na třech stanicích, volá Boček na centrálu (stanice č. 1 v Sokolské ulici) veliteli směny B Josefovi Křenovi. „Máme jen jedno volání, každopádně tam jedou hned tři stanice. Takže tě tam dávám taky.“ Ta poslední věta znamená, že se o moment později rozeznívá poplach na centrále. „Vyjede velitel směny na požár střechy Na Chodovci...“ zní stařičkou stanicí v centru Prahy. Výjezdoví hasiči, kteří po prvním poplachovém signálu vyskočili, si zas mohou sednout. Tohle se jich netýká. Zato Křen a jeho zástupce Jan Havrda mladší vybíhají z kanceláře a míří ke garáži. Stejně tak i jejich řidič, většinou směnový garážmistr. Po pár desítkách sekund se z centrály vyřítí SUV Mitsubishi se zapnutými majáky a řvoucí sirénou. Na centrále se ve stejnou chvíli jako Křen dozvěděli o požáru i hasičtí vyšetřovatelé a jejich kolegové fotodokumentaristé. Ti ale zatím vyčkávají. „Budeme poslouchat,“ vzkazují operačnímu.

Jakmile „osádka“ operačního položí telefony, znovu si zkušení hasiči říkají: „Je to divný, pořád jedno volání,“ shrnuje Boček. Za jeho zády se vzápětí ozývá: „Šestka ven, velitel Švejda.“ První družstvo z Krče tím operačnímu středisku potvrzuje, že jedou k požáru. To mohou vidět i na mapě, díky GPS znají přesnou polohu vozů. Tedy aspoň většiny zásahových vozidel. Operační technik Jiří Krygel vzápětí odpovídá. „PAA 161 na Chodovci, zde PAA 100 potvrzuji a přelaďte se na zásahový kanál.“

Po pár sekundách se ozývá i chodovská stanice. „PAA 100, zde PAA 142, jedeme Na Chodovci na kouř z domu. Příjem.“ Operační odpovídá. „PAA 142, zde PAA 100 potvrzuji a ještě dejte jméno velitele.“ Okamžitě přichází odpověď. „PAA 100, 142, první, druhý družstvo, žebřik, velitel Volner.“ Hlas velitele má v pozadí typický zvuk hasičské sirény, jak se cisterna prodírá pražskou dopravou.

Šlapou si po rukách?

Operační na mapě sleduje, jak k Auto Palace přijíždí jednotlivé hasičské vozy. Ty poté zároveň do tabletu zadávají, že jsou na místě. „Tak a jsou tam. To bychom se divili, kdyby se teď ozvalo požár autoservisu, pošlete další posilové jednotky,“ odlehčuje Boček napjatou atmosféru.

Stále na operačním panuje přesvědčení, že o nic moc nejde, protože požár zůstává i po několika dlouhých minutách stále ohlášený jen jedním člověkem. „To bychom se fakt divili,“ glosuje Kramářová. „Koukaj se a nic neviděj,“ přidává se ke všeobecné skepsi Černý. „Což je ale lepší případ,“ dodává. „A nebo si šlapou po rukách,“ říká další členka operačního Iveta Škramlíková. Šlapat po rukách je na operačním slangový výraz - když hasiči nestíhají ani podávat zprávy.

„Tak co nám povědí,“ netrpělivě říká operační technik Jiří Klindera. Několik minut panuje na operačním nejistota. I když to nikdo nahlas neřekne, je cítit, že přemýšlí, zda na ono jedno jediné volání toho neposlali moc. Mohl by nastat i případ, že by tihle hasiči chyběli jinde. Nejistotu utíná hlas Jana Havrdy, syna legendárního velitele pražských hasičů. „PAA 100, 410. Jedná se o požár střechy. Zasahujeme, zatím jeden C proud na střechu. Vypadá to, že tu opravovali nějakou vzduchotechniku. Provádíme průzkum v autodílně.“

Záhadě je konec. Na střeše hořela plocha 5x5 metrů, přítomní dělníci začali duchapřítomně s pokusy o hašení a i díky tomu se požár nerozšířil. Hasiči pak oheň „sfoukli“ a prořízli střechu, aby se ujistili, že oheň nemá další ložiska. Na místo vyjíždí v tu chvíli i dodávka vyšetřovatelů z centrály. Boček informuje o případu i tiskového mluvčího a šéfa vyšetřovatelů Martina Kavku. „Jedeš s vyšetřovákama, jo? Prosím tě, taková kuriozita. Jedno volání. U Jižní spojky. Nevěřili jsme tomu. Fakt jedno volání. To jsem ještě nezažil.“

Nenechte se mýlit. Tenhle 47letý muž ví, o čem mluví. Pavel Boček nastoupil k pražským hasičům 12. ledna 1990. Známá jeho maminky si všimla inzerátu, slovo dalo slovo a Boček začal svoji kariéru jako většina nováčků na centrále. První zkušenosti nabíral pak v Krči, ale záhy musel na vojnu.

Po roce a půl se vrátil k hasičům, konkrétně na čtyřku na Chodov. Strávil tam tři roky. „Tam jsem si k ohni pořádně čuchnul.“

V roce 1995 ho zlákala nabídka z operačního střediska. Vždy ho totiž bavila technika i počítače. „Ta práce mě hned chytla a naplňovala.“ A naplňuje i po 23 letech. Když jde na 12hodinovou směnu ráno nebo do večer do práce, neví co přijde. „Na jednu stranu je to už rutina, kdy si připadám jako dělník u pásu. Ale zároveň přicházejí situace, kdy musí být člověk kreativní, postupovat nestandardně a vymyslet, jak se se situací vypořádat. A navíc rychle. Tady nehrajeme na hodiny, nehrajeme ani na minuty, tady hrajeme na sekundy.“

Vedoucí směn - jako je Boček - si občas připadají jako generálové v počítačové hře. Jeden příklad za všechny. 8. května 2018 odpoledne vypukl obří požár v hale v Hostivaři. Boček v sedm večer převzal službu po kolezích. „V tu dobu tam stále zasahovala v podstatě celá Praha. A pak začalo hořet v psychiatrické léčebně Bohnice. Všechny záložní jednotky tak vyjely do léčebny. Jenže co čert nechtěl. Paní ze Žižkova volala o pomoc, tak k ní vyjela stanice č. 4 Chodov. Jen co vyjela, hlásili nám, že na sídlišti Košík, které patří do rajonu Chodova, hoří byt. Tak tam musela vyjet jedenáctka - Modřany. A krátce nato se stala v rajonu Modřan dopravní nehoda, kterou bylo potřeba zajistit. Dokud máte figurky na šachovnici, tak taháte. Pak už bývá zle...“

„Máme tu těžce zraněného hasiče“

Ačkoliv pracuje na operačním středisku už 23 let, přišel jeho nejhorší zážitek loni. „Stalo se něco, v co jsem doufal, že k tomu nikdy nedojde.“ Byla noc na 14. února 2017. Ve středočeské Zvoli došlo k obřímu požáru lakovny. Středočeští kolegové požádali Prahu o pomoc, proto Boček několik jednotek do Zvole vyslal. „Když se pak ve vysílačce ozvalo: máme tu těžce zraněného hasiče, hrklo ve mně. Pak přicházely další špatné zprávy. Že je v těžkém bezvědomí. Že se shání sanitka. Že ho vezou do nemocnice do Kladna.“ Šlo o Jana Odermatta ze stanice č. 8 Radotín. Pětačtyřicetiletého muže, který pražským hasičům zasvětil 24 let.

Jan Odermatt zahynul po velkém požáru ve Zvoli u Prahy.

„Zamávalo to se mnou, ještě horší to muselo být pro jeho kolegy. Proto jsme tu jednotku z Radotína ze Zvole stáhnuli. Sháněli jsme jim psycholožku, velitele stanice. Toho kluka jsem osobně neznal, přesto to se mnou otřáslo.“ Jan Odermatt zemřel druhý den po 17. hodině v kladenské nemocnici. Stal se tak druhou obětí požáru, zahynul i jeden zaměstnanec lakovny.

Boček si snaží práci nebrat domů. Požár ve Zvoli si však v hlavě domů odnesl a dostával se z něj několik dní. Zásadou na operačním by ale mělo být „práci nechat v práci“. „Když tohle děláte, musíte důsledně dbát na duševní hygienu. Pokud byste si moc bral každý zásah, který jste dělal a při kterém umřou lidi, tak byste na operačním moc dlouho nevydržel. Musíte umět vypnout, mít koníčky, jinak může přijít velmi rychle syndrom vyhoření. Mě pomáhalo, že jsem psal komiksy a zpíval.“

Kromě požáru ve Zvoli má Boček stále v hlavě ještě jeden velmi nepříjemný zážitek. V noci na 14. března 2006 se jeden muž na ubytovně na Zličíně rozhodl spáchat sebevraždu. Lehl si do postele, polil se benzinem a zapálil. Jeho pokoj byl uprostřed ubytovny, požár se velmi rychle rozšířil na celý objekt. „Šlo o dřevěný dvoupatrový teskobarák se zamřížovanými okny. Bylo kolem páté ráno, když to bylo ohlášeno. Já měl noční na lince 150, tak jsem případ nabral a vyslal jednotky na místo. Vždy je lepší situaci nepodceňovat, proto jsem toho poslal víc a tady se to stoprocentně vyplatilo.“

Několik jednotek jelo k ubytovně, která byla na odlehlém místě. V tom přišel další telefonát. „Zvedl jsem ho a myslel jsem, že mi to utrhne ucho. Nějaký muž na mě hystericky řval ‚já tady chcípnu, pomozte mi!‘ Jenže jak jsem měl pomoc? Kdyby byl v klasickém bytě třeba v paneláku, tak mu vysvětlím, jak má ucpat mokrým ručníkem díry pod dveřmi a leží na zemi, kde je nejméně zplodin hoření a nejčistší vzduch. Normálně tohle stačí, aby vydržel do doby, než tam hasiči přijedou a zachrání ho. Jenže dřevěný teskobarák hoří jak papír. Co jsem mu měl poradit? Než jsem mu stačil pořádně něco říct, tak ten hovor vypadl. A zpátky se dovolat nedalo.“

Boček v sedm ráno odešel domů. Cestou si stále hovor v hlavě přehrával. Nesl práci domů. V osm ráno ho zastihla zpráva, že hasiči našli prvního mrtvého. Pak ještě dva další, čtyři lidé byli zraněni. Někteří se zranili při skoku z okna, když unikali před plameny. Boček žil několik dní v nejistotě, ale nakonec se mu podařilo vypátrat, že volající muž přežil...

Sebevrazi

Muži a ženy na operačním se také často dostávají do kontaktu s lidmi, kteří se rozhodnou svůj život ukončit dobrovolně. Boček si pamatuje na případ, kdy volal hasičům policista, ať jedou na Žižkov, že je tam žena v okně. Sotva to dořekl, ozvala se v pozadí rána. „Policista pak řekl, že už nemusíme jezdit. Byla to osmdesátiletá paní, vyskočila ze 4. patra.“

Iveta Škramlíková dělala sekretářku ve stavební firmě. Když o práci přišla, nastoupila v roce 2003 na operační středisko hasičů v Kolíně. Musela se rychle naučit, k čemu slouží jaké auto a také pracovat v mužském kolektivu. Před čtyřmi lety došlo ke zrušení detašovaných pracovišť, proto přešla jako operační technička do Prahy. Na rozdíl od Kolína v Modřanech slouží i na tísňové lince 112.

Právě ona díky znalosti seriálu Kobra 11 zachránila život sebevrahovi.

Na operačním středisku hasičů se střídají čtyři směny. Pokud nemáte rádi časté změny, není tahle práce pro vás. Slouží se totiž dvě denní, dvě noční a čtyři dny volna. „Týmovost je důležitá. Každý musí vědět co dělat a to hned. Musíme být sehraná parta. Tísňová linka 112 totiž zpracovává (pro záchrannou službu, policii a hasiče) za denní 12hodinovou službu cca 90 událostí. Na lince 150 řešíme 25-30 případů.“

Mezi operačními techniky a důstojníky najdete muže i ženy různého věku, bývalé výjezdové hasiče i ty, kteří nikdy žádný požár úplně zblízka neviděli. Co je na téhle práci láká a baví? Ondřej Černý si „hasičinu“ vybral už pro studium v Ostravě. „Tam jsem získal i praxi na výjezdu, což byla skvělá věc, kterou zúročuji dodnes. Když jsem školu skončil, byly zrovna všude stopstavy. Takže jsem měl hasičskou školu vystudovanou, ale nemohl najít práci.“

Černý skončil v Praze na oddělení Integrovaného záchranného systému. Jenže práce od pondělí do pátku ho nenaplňovala, zastesklo se mu po směnách. „V roce 2013 jsem tak nastoupil na linku 112 - ta byla dříve samostatná a po roce a půl přešel na operační středisko.“

Většina mladých kluků jako Černý jde na operační tak trochu z nouze, chtějí tam počkat, až se uvolní místo na výjezdu. „Je to hrozně lákavé, výjezd je takový ten hrot snažení celého sboru. Já tu jsem ale spokojený a nechtěl bych opustit kolegy. Je dobré, že máme možnost stáží a můžeme několik směn v roce odjezdit na zásahových autech. Ale já už jsem rozhodnutý, už na výjezd nepůjdu,“ říká.

Podle Černého je na práci operačního linky 112 nejtěžší nespolupracující člověk.

To Magda Kramářová kvůli českým zákonům, na rozdíl od některých jiných zemí, na výjezd ani nemůže. A to přestože s proudem (hadicí) běhala už odmala a navíc má hasičské muzeum. Takže i ona pociťuje mírnou rivalitu, která mezi „mokrými“ výjezdovými hasiči a „suchými“ panuje. „Občas si nemusíte rozumět. Často se mě stalo, že se velitel ptal, proč je to takhle, proč jsme ty jednotky poslali takhle. Že přijeli na místo a bylo to úplně jinak, než jsem jim říkala. Já ale vždy pracuji s informací od volajícího. Já nevidím, jak to doopravdy je.“

Kramářová tak jednou hasiče poslala i na starý bojler...

Jedno je jisté. Bez téhle party „neviditelných“ profíků by mohli výjezdoví hasiči jen těžko fungovat. A co je hlavní, jsou vám schopní na linkách 150 a 112 pomoci 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce...

Poděkování

Tvůrci tímto děkují vedení, současným i minulým příslušníkům HZS Praha za spolupráci: Pavel Boček, Martin Bouška, Petr Červenka, Ondřej Černý, Jiří Čmakal, Jan Havrda, Jan Havrda mladší, Jarka Havrdová, Martin Haušild, Roman Hlinovský, Vladimír Holý, Jiří Hošek, Pavel Hošek, Tomáš Horský, Václav Huřík, Lukáš Kavala, Martin Kavka, Antonín Kasík, Radek Kislinger, Jiří Klindera, Lukáš Král, Magda Kramářová, Václav Kratochvíl, Jiří Krygel, Josef Křen, Milan Mach, Felix Malec, Milan Pacík, Vladimír Polanecký, Jiří Rýpar, Radek Svatoš, Aleš Šenkýř, Iveta Škramlíková, Antonín Šustr, Pavel Valeš, Miloš Vorel. Za fotografie patří poděkování Jaromíru Chalabalovi.

Všem, na které jsme zapomněli, se předem omlouváme.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...