* Líbíte se sám sobě na plátně?
Nelíbím. A taky vůbec neumím posoudit, jak hraju. Jsem ale upřímně překvapený, že mě diváci tak berou. Protože já se cítím jako člověk dost odtažitý, mám trošku problém komunikovat. A najednou to prostě na tom plátně tak funguje – a já nevím proč. Asi jsem... zábavnej. (rozesměje se) Jako týpek. Beru to s potěšením, nijak nad tím nehloubám. Protože – co se tak člověku po padesátce může ještě stát? Přitom to vlastně vzniklo tak, že divadlo mělo málo peněz. V Příbězích obyčejného šílenství už hostovali Jirka Bartoška a Nina Divíšková, na další nebyly finance. Taky jsem si říkal, že nebude špatný, když se dám tomu hereckému souboru trošku všanc.
* A neměl jste strach, že si před herci uříznete ostudu? Že přijdete o pracně budovanou autoritu režiséra?
Určitě měl. Ale bylo zase hezký, že jsem byl hozený do vody. A lidem v souboru jsem věřil, že mě v tom nenechají. Taky párkrát jsem už na oblasti na jevišti stál, když někdo onemocněl, aby se nemuselo rušit představení. Protože jako režisér jsem znal všechny texty.
* Jako režisér musíte být dominantní. Nebylo pro vás těžké se najednou někomu podřizovat?
Je to problém. Proto já se taky hodně brzdím, abych do toho jako herec nekecal. Vím sám, jak to může být nepříjemné.
* Jak se vaši herečtí kolegové dívají na vaše hraní? Neštve je, že to, o co se snaží dlouhé roky, jste vy získal tak nějak mimochodem?
Myslím, že jsem je trošku zaskočil těmi svými úspěchy. (halasně se směje) Ale na to téma spíš žertujeme, v šatně mě pořád popichují, jako: Tak kdy už bude ten Hollywood?
* Stydíte se jako herec?
Hrozně se stydím před kolegy, se kterými mám hrát, tam mám veliký problémy, i před filmovým štábem. Zvláštní je, že před kamerou se nestydím. Cítím, že je objektivní, že se jí člověk může svěřit a není to nebezpečný.
* Působíte na plátně tak trochu jako Buster Keaton. Máte kamennou tvář, smutně mlčíte, neděláte žádné grimasy – a lidi se řežou smíchy. To vám jde samo, nebo jste na tuhle polohu přišel jako režisér?
Možná že úplně na začátku jsem se snažil moc si nezadat, takže jsem byl takovej staženej. A z toho to vzniklo. Ale na druhou stranu musím říct, že to mám rád, třeba Bustera Keatona, o kterým jste se zmínila, mám moc rád, a Petera Sellerse ještě víc. Takže částečně to asi bude vědomý postoj.
* „Snažil jsem se v roli otce v Příbězích obyčejného šílenství být upřímný, klidný a
prázdný,“ řekl jste v jednom rozhovoru. Můžete mi to „prázdný“ vysvětlit?
Angličtí herci mívají na zrcadle v šatně napsáno: Take it easy. A kdybych to měl říct v technické terminologii, tak to asi znamená být úplně uvolněný. Jakoby na sebe nechat dopadnout veškeré podněty, nechat jim jejich čas. To se hrozně těžko vysvětluje. Je v tom trošku tajemství.
* Věříte v tajemství na divadle?
To mě vlastně zajímá ze všeho nejvíc. Víc než nějaké režírování. Protože jsou opravdu věci, které se těžko vysvětlují. Třeba postavíte na jevišti vedle sebe pět lidí, a najednou stejně koukáte na jednoho z nich. A nevíte, čím to je.
* Zvláštní je, že o podobných tajemstvích mluví třeba i vrcholoví sportovci. Oštěpařka Barbora Špotáková například tvrdí, že při vítězném hodu to letí jakoby samo, ona do toho nedává žádnou vůli, je to, jako když padá podzimní listí...
Jenomže kdyby chtěl člověk vědomě dosáhnout té nuly v sobě, předpokládá to vůbec se nezabývat třeba tím, jestli umím text, jestli znám jevištní situaci. Za tímhle pocitem musí být zkrátka profesionalita. A než k ní člověk dojde, než třeba má vůbec nárok o tom uvažovat, musí toho strašně moc absolvovat. Že by si někdo pomyslel, teď to udělám tak, že budu úplně uvolněnej, je naprostý nesmysl.
* Má tenhle váš „nulový postoj“, ta vyprázdněnost mysli, nějaké filozofické zázemí? Nejste třeba tak trochu buddhista?
O tom bych moc nerad mluvil, to jsou intimní záležitosti. Ale ty souvislosti tam jsou.
* Máte jako režisér nějakou zásadu, kterou se snažíte za všech okolností dodržovat?
Zjistil jsem, že naprosto nejlepší je před hercem nic netajit. To je metoda, která se mi hodně osvědčuje. To znamená netajit ani to, že nevím. Protože pak třeba v herci vzbudím pocit, že mi musí pomoct, což je pro mě výhodné.
* Takovou rafinovanost bych od vás nečekala...
Ale to jsou přece staré režisérské metody. Zrovna tohle používal třeba Evald Schorm, který ze sebe dělal naprostého nešťastníka. A potom mu všichni tak pomáhali, že to bylo báječný. Jenže on to měl vymyšlený dávno předtím!
* Je dobré, když je režisér s herci kamarád? Když s nimi chodí po představení na pivo? Nebo je lepší udržovat si trochu odstup?
Já myslím, že nejlepší je přirozená autorita, která je ale zároveň to nejtěžší. Pak nezáleží na tom, jestli s herci chodíte na pivo, nebo jestli chodíte hned domů a držíte si odstup. Když vám herec věří, můžete si dovolit hodně.
* Jaké to je hrát milostnou scénu s vlastní dcerou, jako se to přihodilo vám v Příbězích obyčejného šílenství?
Docela jsme se při tom bavili. Ano, mladá sochařka si z legrace začne s takovým starým páprdou. Ale to vám při tom vlastně ani nedojde, že je to pikantní.
* V Dejvickém divadle vlastní dceru ostatně režírujete...
Není v tom žádný velký rozdíl. Jen jsem měl párkrát pocit, že bych si k ní měl dovolit víc. Taky jsem na ni vzteklejší. Najednou, když to není tak, jak chci, se ve mně vzedme takový ten otcovský vztek, který je úplně jiný než ten režisérský. Jako bych na ni křičel, že si doma neuklidila hračky. Je to osobní, k jiným hercům to nemám.
* Nebál jste se, že se bude říkat: No jo, protekční dítě?
Já vůbec neuvažoval o tom, že by Lenka šla do Dejvického divadla. Ji si obsadil jako hosta režisér Lukáš Hlavica do Bratrů Karamazovových. A pak mi ji kolegové ze souboru v podstatě doporučili, prosadila se sama. Ale asi rok jsem se hlídal, jestli je to správné nebo ne, že tady je. Pak jsem to pustil z hlavy.
* Baví vás divadlo dneska stejně jako zamlada?
Nebaví. Pro mě je to teďka takový jako... obor, ve kterém mě baví, co všechno se dá ještě zkusit. Ale už mě nebaví dělat nějaký skvělý představení, před kterým diváci padnou na zadek. Mě vlastně daleko víc zajímá komunikace s těmi sto dvaceti diváky, kteří do divadla přijdou. A mám čím dál víc pocit, že v divadle nejde ani tak o umění, jako o nějakou přátelskou instituci. Že sem lidi normálně přijdou a normálně rozumějí jeden druhému. To nemyslím, že by to mělo být nějaké extra laskavé, že teď se teda budeme všichni hladit. Naopak! Někdy je to docela drsný, ale na férovku. Já mám pocit, že právě tohle lidi hrozně potřebují. A že to docela začínají i vyhledávat, protože jinak jsou vlastně dost sami.
* Když se povede představení, máte pocit sounáležitosti s těmi všemi lidmi v divadle?
To je přece to nejcennější, co se může stát. Když člověk vidí, že diváci jdou z divadla asi tak pět centimetrů nad zemí. A to úplně vidíte! Oni sem přijdou po práci a je to takový to: „Jéžišmarjá, já jsem ztahanej jak kůň a eště se mám oholit a jít do divadla“. Teď tady sedí stísnění na těch ne moc pohodlných židlích. A ono se pak něco stane. A když se něco stane, tak je to pěkný.
* Učíte na DAMU a o svých žácích jste řekl, že jsou svobodnější, ale zároveň křehčí. Jak jste to myslel?
Myslím, že jsou zranitelnější, než byla naše generace. Dokážou se líp obrnit, jsou zdánlivě racionálnější a různé situace daleko líp zvládají, ale tou permanentní kontrolou je jejich zranitelnost jen víc přikrytá.
* Naše generace byla díky nepřízni poměrů otužilejší?
Hlavně si myslím, že jsme dovedli do všeho víc investovat. Do zábavy, do muziky, taky do vztahů – bez přemýšlení o nějakých následcích. A to nás zřejmě docela otužilo.
* Většina herců svým dětem divadlo rozmlouvá. A lamentují nad nedůstojností hereckého povolání. Vy jste Lenku nikdy od divadla nezrazoval?
Tak ona nám ani nedala moc šancí, šla na přijímačky bez našeho vědomí. Ale já bych jí to rozhodně nerozmlouval. Mně vadí, že ta herecká profese se u nás bere jako nějaké povrchní povolání. Ale když se koukám třeba na anglické herce, tak to jsou řemeslníci, že jim není rovno. A taky si jich lidi váží.
* Proč říkáte angličtí herci? U nás to tak není?
V Čechách to tak, myslím, není. A ten český despekt k herectví se mi teda moc nezamlouvá. Já ho rozhodně nesdílím. Takže bych to ani dětem nevymlouval. Nehledě na to, že dnes toho každý může po pěti letech nechat. Není to jako za nás, že jsme vystudovali divadelní školu a téměř dostali umístěnky.
* Mám ale pocit, že málokterý herec je opravdu šťastný. Jeho osud závisí na tolika okolnostech – na spolupracovnících, na štěstí, dokonce i na politické situaci... Nikdy taky nemá jistotu, jestli to dělá dobře nebo špatně, nebo zase lítá jak hadr na holi z divadla do dabingu a z dabingu do televizního seriálu.
Jistě. Na druhou stranu je to ale dobrodružné povolání. Není fádní. Samozřejmě záleží na vztahu k té práci. Ale pokud ji člověk bere vážně a je mu nějak dáno, tak mi připadá, skoro jako by to byl nějaký vědec. Já vím, že dnes je tu tolik těch různých celebrit a spousta lidí si myslí, že být hercem není zas takový problém. Ale to je problém, být dobrým hercem. Divadlo je vážná věc.
* Určitě málokdo zná herce tak dobře jako vy. Máte dvě herečky doma, s herci
pracujete přes třicet let, na hereckých osobnostech je postavené vaše Dejvické divadlo. Přiznám se ale, že pro mě patří herci mezi lidi, s nimiž dělám rozhovory nejméně ráda. Málokdy bývají upřímní, pózují, reagují často přecitlivěle, při sebemenších neshodách nestojí o domluvu, ale hned hystericky volají šéfredaktora...
Ale musíte uznat, že to je zajímavý, ne?
* Někdy až moc...
Myslím, že smysl pro dramatičnost je pro tuhle profesi nutný. A že někdy herci mají přirozenou potřebu si budovat to drama i tam, kde není. Takže pak vypadají trochu hystericky nebo pateticky. No ale to k tomu patří. Dramatizovat všechno je vlastně jejich nemoc z povolání.
* S filmem Muž z Londýna, kde jste hrál hlavní roli, jste v Cannes absolvoval program filmové hvězdy. Jak si dnes ten zážitek vybavujete?
Mám ho celý scuknutý tak do jedné minuty. Tam vás zkrátka posunujou, připadáte si jak na běžícím pásu. Řeknou vám: Tam a tam budete dvacet minut, pak půjdete tam, pak máte dvě interview, tady nastoupíte do auta číslo tři, to vás odveze na červený koberec. Po něm půjdete dvacet metrů, zastavíte se, počkáte patnáct vteřin, obrátíte se doprava, patnáct vteřin a doleva, zase se zastavíte... No a takhle podobně jsem absolvoval celý festival. Ale vzal jsem tam manželku, protože ona o to hodně stála. Zaplatil jsem jí letenku, bydleli jsme v nějakém tom Carltonu nebo Hiltonu. A zatímco mě posunovali, moje žena courala po Cannes, vše si prohlídla, užívala si, byla na pláži, kde já jsem skončil na poslední chvíli na deset minut, aby se neřeklo. A letěli jsme zpátky.
* Měl jste jako filmová star nějakou speciální péči?
Ani ne. Těch hvězd je tam spousta, kvůli tomu to vlastně všechno je. A já taky nebyl skutečná hvězda, takoví ti, na které se čekalo, to bylo jiné kafe. Tam opravdu lidé od rána stojí ve špalíru, jen aby zahlédli, jak kolem nich projede auto s jejich idolem. Nosí si s sebou stupínky, aby líp viděli. Nebo takové ty aluminiové žebříky.
* Setkal jste se s jinými filmovými hvězdami?
No v Muži z Londýna hrála mou manželku Tilda Swinton, která teď dostala Oscara. To je výborná herečka a skvělá žena. Taková praštěná Skotka, myslím, že je šlechtického původu.
* Zažil jste u někoho pověstné hvězdné manýry?
To ani ne. Po nás třeba byla tisková konference filmu Dannyho parťáci a tam byla celá hvězdná sestava. Měli z toho spíš legraci. No ale jen se zkuste někdy vžít do situace filmové hvězdy, to musí být opravdu příšerný. Mně se dělá špatně, už jenom když si představím, že bych takhle jako v Cannes měl strávit víc dnů. Že se na vás pořád někdo dívá, pořád někdo něco chce. Já ty lidi vlastně obdivuju, že to vydrží.
* Jaký je to pocit, když se člověk vidí v Cannes na filmovém plátně? Naroste mu hřebínek?
Já jsem byl tenkrát dost zklamaný. Ani ne tak z toho filmu, spíš z maďarského dabingu, ke kterému šly francouzské titulky. Nás totiž vybrali do Cannes strašně narychlo a myslím, že ten výsledný dojem byl velmi ovlivněn tím, jak byl film horkou jehlou dodělávaný. Skvělé bylo, že se promítal v sále pro tisíc lidí. Ale tam si neberou žádné servítky. Představte si po některých záběrech frenetický potlesk třetiny sálu. Pak v průběhu filmu třetina sálu odejde, jako že je to nuda. A pár lidí je tam prostě ze společenských důvodů. Takže na konci promítání tam z té tisícovky lidí zůstanou čtyři stovky, vstanou a nadšeně tleskají. Zkrátka pro půlku lidí je ten film velmi špatný, pro půlku výtečný. A pak je tam nějakej starosta, kterej tam zkrátka musí být. Ale je to docela spravedlivý. A k vaší otázce: musím říct, že když jsem na sebe koukal a bylo to v maďarštině, tak jsem ani nevěděl, že to jsem vlastně já.
* Je vám 56 let. Jak se cítí muž v tomhle věku?
No já myslím, že na padesát šest. (rozesměje se) Ani víc, ani míň. Nedávno jsem počítal, kdy jdu do důchodu, a vyšlo mi šedesát dva celých osm! Tak ne že by se na to člověk nějak těšil, spíš si začíná počítat, co by tak ještě rád zmáknul. Tohle jsi přece vždycky chtěl dělat, ne? A už pozor! Možná že už to nebude. Něco bych rád ještě napsal nebo zdramatizoval. Na DAMU jsem teď otevřel první ročník, to znamená, že jsou čtyři roky před námi. Člověk začíná trochu kalkulovat. A má strach, aby se neopakoval, což je známka toho, že je starej. Dost možná že už člověk je starej, jenom mu to nikdo neřekne...
* Máte za sebou nějakou tu krizi středního věku?
Myslím, že ani ne. Pro mě byl pracovně docela důležitý odchod z Národního divadla do Dejvic. Ale jestli to byla krize středního věku, takhle jsem o tom neuvažoval.
* Jste světlá výjimka v tom, že celý život žijete s jednou manželkou. Zároveň se pohybujete mezi atraktivními herečkami – vás nikdy nenapadlo pořídit si nějaký nový model?
Ani ne. Ono nám to docela, přes veškeré problémy, funguje. Vzájemně jsme si na všechno zvykli. A já bych už teďka neměnil. (směje se)
* V Praze žijete už dlouho. Přesto – projevuje se dnes ještě nějak, že jste kluk z venkova? Z vesnice Vyšehoří, která má 60 čísel?
Stoprocentně. To je úplný základ všeho, co dělám, jak režíruju, jak hraju. Konfrontace s venkovskou přímočarostí a věcností, to je něco, co se nedá odpárat. Taky se tomu říká selskej rozum. Já jsem pořád ten sedlák, který se dostal... do Cannes. Sedlák v Cannes, to jsem já. Taky už jsem v Praze pětadvacet let, ale Pražák nejsem. Když říkám doma, je to pro mě pořád někde v Jeseníkách.
* Dětství v Jeseníkách vám dnes určitě připadá jako idyla. Ale když jste byl kluk, prý jste mamince stihl taky čtyřikrát za den spadnout do potoka...
To jsem někde říkal, tohle? Tak asi mě ta voda hodně lákala. Ale ještě to mělo závěr. Protože maminka už si se mnou nevěděla rady, už na mě neměla žádné suché tepláčky, rozhodla se, že mě odvede k cikánům a prodá mě. Bylo to tak v 55. roce, cikáni ještě jezdili s vozy a za naší vesnicí opravdu tábořili. Jenže mě v tu chvíli začali cikáni strašně zajímat, což maminku vyděsilo. Když už jsme byli tak sto metrů od nich, zašeptala: „Že už nepolezeš do potoka, viď?“ Skoro při tom plakala. A já se prý jen zeptal, jestli bych u cikánů měl svoji postýlku. „To bys teda neměl.“ Tak jsem šel radši s maminkou domů.
Nelíbím. A taky vůbec neumím posoudit, jak hraju. Jsem ale upřímně překvapený, že mě diváci tak berou. Protože já se cítím jako člověk dost odtažitý, mám trošku problém komunikovat. A najednou to prostě na tom plátně tak funguje – a já nevím proč. Asi jsem... zábavnej. (rozesměje se) Jako týpek. Beru to s potěšením, nijak nad tím nehloubám. Protože – co se tak člověku po padesátce může ještě stát? Přitom to vlastně vzniklo tak, že divadlo mělo málo peněz. V Příbězích obyčejného šílenství už hostovali Jirka Bartoška a Nina Divíšková, na další nebyly finance. Taky jsem si říkal, že nebude špatný, když se dám tomu hereckému souboru trošku všanc.
* A neměl jste strach, že si před herci uříznete ostudu? Že přijdete o pracně budovanou autoritu režiséra?
Určitě měl. Ale bylo zase hezký, že jsem byl hozený do vody. A lidem v souboru jsem věřil, že mě v tom nenechají. Taky párkrát jsem už na oblasti na jevišti stál, když někdo onemocněl, aby se nemuselo rušit představení. Protože jako režisér jsem znal všechny texty.
* Jako režisér musíte být dominantní. Nebylo pro vás těžké se najednou někomu podřizovat?
Je to problém. Proto já se taky hodně brzdím, abych do toho jako herec nekecal. Vím sám, jak to může být nepříjemné.
* Jak se vaši herečtí kolegové dívají na vaše hraní? Neštve je, že to, o co se snaží dlouhé roky, jste vy získal tak nějak mimochodem?
Myslím, že jsem je trošku zaskočil těmi svými úspěchy. (halasně se směje) Ale na to téma spíš žertujeme, v šatně mě pořád popichují, jako: Tak kdy už bude ten Hollywood?
* Stydíte se jako herec?
Hrozně se stydím před kolegy, se kterými mám hrát, tam mám veliký problémy, i před filmovým štábem. Zvláštní je, že před kamerou se nestydím. Cítím, že je objektivní, že se jí člověk může svěřit a není to nebezpečný.
* Působíte na plátně tak trochu jako Buster Keaton. Máte kamennou tvář, smutně mlčíte, neděláte žádné grimasy – a lidi se řežou smíchy. To vám jde samo, nebo jste na tuhle polohu přišel jako režisér?
Možná že úplně na začátku jsem se snažil moc si nezadat, takže jsem byl takovej staženej. A z toho to vzniklo. Ale na druhou stranu musím říct, že to mám rád, třeba Bustera Keatona, o kterým jste se zmínila, mám moc rád, a Petera Sellerse ještě víc. Takže částečně to asi bude vědomý postoj.
* „Snažil jsem se v roli otce v Příbězích obyčejného šílenství být upřímný, klidný a
prázdný,“ řekl jste v jednom rozhovoru. Můžete mi to „prázdný“ vysvětlit? Angličtí herci mívají na zrcadle v šatně napsáno: Take it easy. A kdybych to měl říct v technické terminologii, tak to asi znamená být úplně uvolněný. Jakoby na sebe nechat dopadnout veškeré podněty, nechat jim jejich čas. To se hrozně těžko vysvětluje. Je v tom trošku tajemství.
* Věříte v tajemství na divadle?
To mě vlastně zajímá ze všeho nejvíc. Víc než nějaké režírování. Protože jsou opravdu věci, které se těžko vysvětlují. Třeba postavíte na jevišti vedle sebe pět lidí, a najednou stejně koukáte na jednoho z nich. A nevíte, čím to je.
* Zvláštní je, že o podobných tajemstvích mluví třeba i vrcholoví sportovci. Oštěpařka Barbora Špotáková například tvrdí, že při vítězném hodu to letí jakoby samo, ona do toho nedává žádnou vůli, je to, jako když padá podzimní listí...
Jenomže kdyby chtěl člověk vědomě dosáhnout té nuly v sobě, předpokládá to vůbec se nezabývat třeba tím, jestli umím text, jestli znám jevištní situaci. Za tímhle pocitem musí být zkrátka profesionalita. A než k ní člověk dojde, než třeba má vůbec nárok o tom uvažovat, musí toho strašně moc absolvovat. Že by si někdo pomyslel, teď to udělám tak, že budu úplně uvolněnej, je naprostý nesmysl.
* Má tenhle váš „nulový postoj“, ta vyprázdněnost mysli, nějaké filozofické zázemí? Nejste třeba tak trochu buddhista?
O tom bych moc nerad mluvil, to jsou intimní záležitosti. Ale ty souvislosti tam jsou.
* Máte jako režisér nějakou zásadu, kterou se snažíte za všech okolností dodržovat?
Zjistil jsem, že naprosto nejlepší je před hercem nic netajit. To je metoda, která se mi hodně osvědčuje. To znamená netajit ani to, že nevím. Protože pak třeba v herci vzbudím pocit, že mi musí pomoct, což je pro mě výhodné.
* Takovou rafinovanost bych od vás nečekala...
Ale to jsou přece staré režisérské metody. Zrovna tohle používal třeba Evald Schorm, který ze sebe dělal naprostého nešťastníka. A potom mu všichni tak pomáhali, že to bylo báječný. Jenže on to měl vymyšlený dávno předtím!
* Je dobré, když je režisér s herci kamarád? Když s nimi chodí po představení na pivo? Nebo je lepší udržovat si trochu odstup?
Já myslím, že nejlepší je přirozená autorita, která je ale zároveň to nejtěžší. Pak nezáleží na tom, jestli s herci chodíte na pivo, nebo jestli chodíte hned domů a držíte si odstup. Když vám herec věří, můžete si dovolit hodně.
* Jaké to je hrát milostnou scénu s vlastní dcerou, jako se to přihodilo vám v Příbězích obyčejného šílenství?
Docela jsme se při tom bavili. Ano, mladá sochařka si z legrace začne s takovým starým páprdou. Ale to vám při tom vlastně ani nedojde, že je to pikantní.
* V Dejvickém divadle vlastní dceru ostatně režírujete...
Není v tom žádný velký rozdíl. Jen jsem měl párkrát pocit, že bych si k ní měl dovolit víc. Taky jsem na ni vzteklejší. Najednou, když to není tak, jak chci, se ve mně vzedme takový ten otcovský vztek, který je úplně jiný než ten režisérský. Jako bych na ni křičel, že si doma neuklidila hračky. Je to osobní, k jiným hercům to nemám.
* Nebál jste se, že se bude říkat: No jo, protekční dítě?
Já vůbec neuvažoval o tom, že by Lenka šla do Dejvického divadla. Ji si obsadil jako hosta režisér Lukáš Hlavica do Bratrů Karamazovových. A pak mi ji kolegové ze souboru v podstatě doporučili, prosadila se sama. Ale asi rok jsem se hlídal, jestli je to správné nebo ne, že tady je. Pak jsem to pustil z hlavy.
* Baví vás divadlo dneska stejně jako zamlada?
Nebaví. Pro mě je to teďka takový jako... obor, ve kterém mě baví, co všechno se dá ještě zkusit. Ale už mě nebaví dělat nějaký skvělý představení, před kterým diváci padnou na zadek. Mě vlastně daleko víc zajímá komunikace s těmi sto dvaceti diváky, kteří do divadla přijdou. A mám čím dál víc pocit, že v divadle nejde ani tak o umění, jako o nějakou přátelskou instituci. Že sem lidi normálně přijdou a normálně rozumějí jeden druhému. To nemyslím, že by to mělo být nějaké extra laskavé, že teď se teda budeme všichni hladit. Naopak! Někdy je to docela drsný, ale na férovku. Já mám pocit, že právě tohle lidi hrozně potřebují. A že to docela začínají i vyhledávat, protože jinak jsou vlastně dost sami.
* Když se povede představení, máte pocit sounáležitosti s těmi všemi lidmi v divadle?
To je přece to nejcennější, co se může stát. Když člověk vidí, že diváci jdou z divadla asi tak pět centimetrů nad zemí. A to úplně vidíte! Oni sem přijdou po práci a je to takový to: „Jéžišmarjá, já jsem ztahanej jak kůň a eště se mám oholit a jít do divadla“. Teď tady sedí stísnění na těch ne moc pohodlných židlích. A ono se pak něco stane. A když se něco stane, tak je to pěkný.
* Učíte na DAMU a o svých žácích jste řekl, že jsou svobodnější, ale zároveň křehčí. Jak jste to myslel?
Myslím, že jsou zranitelnější, než byla naše generace. Dokážou se líp obrnit, jsou zdánlivě racionálnější a různé situace daleko líp zvládají, ale tou permanentní kontrolou je jejich zranitelnost jen víc přikrytá.
* Naše generace byla díky nepřízni poměrů otužilejší?
Hlavně si myslím, že jsme dovedli do všeho víc investovat. Do zábavy, do muziky, taky do vztahů – bez přemýšlení o nějakých následcích. A to nás zřejmě docela otužilo.
* Většina herců svým dětem divadlo rozmlouvá. A lamentují nad nedůstojností hereckého povolání. Vy jste Lenku nikdy od divadla nezrazoval?
Tak ona nám ani nedala moc šancí, šla na přijímačky bez našeho vědomí. Ale já bych jí to rozhodně nerozmlouval. Mně vadí, že ta herecká profese se u nás bere jako nějaké povrchní povolání. Ale když se koukám třeba na anglické herce, tak to jsou řemeslníci, že jim není rovno. A taky si jich lidi váží.
* Proč říkáte angličtí herci? U nás to tak není?
V Čechách to tak, myslím, není. A ten český despekt k herectví se mi teda moc nezamlouvá. Já ho rozhodně nesdílím. Takže bych to ani dětem nevymlouval. Nehledě na to, že dnes toho každý může po pěti letech nechat. Není to jako za nás, že jsme vystudovali divadelní školu a téměř dostali umístěnky.
* Mám ale pocit, že málokterý herec je opravdu šťastný. Jeho osud závisí na tolika okolnostech – na spolupracovnících, na štěstí, dokonce i na politické situaci... Nikdy taky nemá jistotu, jestli to dělá dobře nebo špatně, nebo zase lítá jak hadr na holi z divadla do dabingu a z dabingu do televizního seriálu.
Jistě. Na druhou stranu je to ale dobrodružné povolání. Není fádní. Samozřejmě záleží na vztahu k té práci. Ale pokud ji člověk bere vážně a je mu nějak dáno, tak mi připadá, skoro jako by to byl nějaký vědec. Já vím, že dnes je tu tolik těch různých celebrit a spousta lidí si myslí, že být hercem není zas takový problém. Ale to je problém, být dobrým hercem. Divadlo je vážná věc.
* Určitě málokdo zná herce tak dobře jako vy. Máte dvě herečky doma, s herci
pracujete přes třicet let, na hereckých osobnostech je postavené vaše Dejvické divadlo. Přiznám se ale, že pro mě patří herci mezi lidi, s nimiž dělám rozhovory nejméně ráda. Málokdy bývají upřímní, pózují, reagují často přecitlivěle, při sebemenších neshodách nestojí o domluvu, ale hned hystericky volají šéfredaktora... Ale musíte uznat, že to je zajímavý, ne?
* Někdy až moc...
Myslím, že smysl pro dramatičnost je pro tuhle profesi nutný. A že někdy herci mají přirozenou potřebu si budovat to drama i tam, kde není. Takže pak vypadají trochu hystericky nebo pateticky. No ale to k tomu patří. Dramatizovat všechno je vlastně jejich nemoc z povolání.
* S filmem Muž z Londýna, kde jste hrál hlavní roli, jste v Cannes absolvoval program filmové hvězdy. Jak si dnes ten zážitek vybavujete?
Mám ho celý scuknutý tak do jedné minuty. Tam vás zkrátka posunujou, připadáte si jak na běžícím pásu. Řeknou vám: Tam a tam budete dvacet minut, pak půjdete tam, pak máte dvě interview, tady nastoupíte do auta číslo tři, to vás odveze na červený koberec. Po něm půjdete dvacet metrů, zastavíte se, počkáte patnáct vteřin, obrátíte se doprava, patnáct vteřin a doleva, zase se zastavíte... No a takhle podobně jsem absolvoval celý festival. Ale vzal jsem tam manželku, protože ona o to hodně stála. Zaplatil jsem jí letenku, bydleli jsme v nějakém tom Carltonu nebo Hiltonu. A zatímco mě posunovali, moje žena courala po Cannes, vše si prohlídla, užívala si, byla na pláži, kde já jsem skončil na poslední chvíli na deset minut, aby se neřeklo. A letěli jsme zpátky.
* Měl jste jako filmová star nějakou speciální péči?
Ani ne. Těch hvězd je tam spousta, kvůli tomu to vlastně všechno je. A já taky nebyl skutečná hvězda, takoví ti, na které se čekalo, to bylo jiné kafe. Tam opravdu lidé od rána stojí ve špalíru, jen aby zahlédli, jak kolem nich projede auto s jejich idolem. Nosí si s sebou stupínky, aby líp viděli. Nebo takové ty aluminiové žebříky.
* Setkal jste se s jinými filmovými hvězdami?
No v Muži z Londýna hrála mou manželku Tilda Swinton, která teď dostala Oscara. To je výborná herečka a skvělá žena. Taková praštěná Skotka, myslím, že je šlechtického původu.
* Zažil jste u někoho pověstné hvězdné manýry?
To ani ne. Po nás třeba byla tisková konference filmu Dannyho parťáci a tam byla celá hvězdná sestava. Měli z toho spíš legraci. No ale jen se zkuste někdy vžít do situace filmové hvězdy, to musí být opravdu příšerný. Mně se dělá špatně, už jenom když si představím, že bych takhle jako v Cannes měl strávit víc dnů. Že se na vás pořád někdo dívá, pořád někdo něco chce. Já ty lidi vlastně obdivuju, že to vydrží.
* Jaký je to pocit, když se člověk vidí v Cannes na filmovém plátně? Naroste mu hřebínek?
Já jsem byl tenkrát dost zklamaný. Ani ne tak z toho filmu, spíš z maďarského dabingu, ke kterému šly francouzské titulky. Nás totiž vybrali do Cannes strašně narychlo a myslím, že ten výsledný dojem byl velmi ovlivněn tím, jak byl film horkou jehlou dodělávaný. Skvělé bylo, že se promítal v sále pro tisíc lidí. Ale tam si neberou žádné servítky. Představte si po některých záběrech frenetický potlesk třetiny sálu. Pak v průběhu filmu třetina sálu odejde, jako že je to nuda. A pár lidí je tam prostě ze společenských důvodů. Takže na konci promítání tam z té tisícovky lidí zůstanou čtyři stovky, vstanou a nadšeně tleskají. Zkrátka pro půlku lidí je ten film velmi špatný, pro půlku výtečný. A pak je tam nějakej starosta, kterej tam zkrátka musí být. Ale je to docela spravedlivý. A k vaší otázce: musím říct, že když jsem na sebe koukal a bylo to v maďarštině, tak jsem ani nevěděl, že to jsem vlastně já.
* Je vám 56 let. Jak se cítí muž v tomhle věku?
No já myslím, že na padesát šest. (rozesměje se) Ani víc, ani míň. Nedávno jsem počítal, kdy jdu do důchodu, a vyšlo mi šedesát dva celých osm! Tak ne že by se na to člověk nějak těšil, spíš si začíná počítat, co by tak ještě rád zmáknul. Tohle jsi přece vždycky chtěl dělat, ne? A už pozor! Možná že už to nebude. Něco bych rád ještě napsal nebo zdramatizoval. Na DAMU jsem teď otevřel první ročník, to znamená, že jsou čtyři roky před námi. Člověk začíná trochu kalkulovat. A má strach, aby se neopakoval, což je známka toho, že je starej. Dost možná že už člověk je starej, jenom mu to nikdo neřekne...
* Máte za sebou nějakou tu krizi středního věku?
Myslím, že ani ne. Pro mě byl pracovně docela důležitý odchod z Národního divadla do Dejvic. Ale jestli to byla krize středního věku, takhle jsem o tom neuvažoval.
* Jste světlá výjimka v tom, že celý život žijete s jednou manželkou. Zároveň se pohybujete mezi atraktivními herečkami – vás nikdy nenapadlo pořídit si nějaký nový model?
Ani ne. Ono nám to docela, přes veškeré problémy, funguje. Vzájemně jsme si na všechno zvykli. A já bych už teďka neměnil. (směje se)
* V Praze žijete už dlouho. Přesto – projevuje se dnes ještě nějak, že jste kluk z venkova? Z vesnice Vyšehoří, která má 60 čísel?
Stoprocentně. To je úplný základ všeho, co dělám, jak režíruju, jak hraju. Konfrontace s venkovskou přímočarostí a věcností, to je něco, co se nedá odpárat. Taky se tomu říká selskej rozum. Já jsem pořád ten sedlák, který se dostal... do Cannes. Sedlák v Cannes, to jsem já. Taky už jsem v Praze pětadvacet let, ale Pražák nejsem. Když říkám doma, je to pro mě pořád někde v Jeseníkách.
* Dětství v Jeseníkách vám dnes určitě připadá jako idyla. Ale když jste byl kluk, prý jste mamince stihl taky čtyřikrát za den spadnout do potoka...
To jsem někde říkal, tohle? Tak asi mě ta voda hodně lákala. Ale ještě to mělo závěr. Protože maminka už si se mnou nevěděla rady, už na mě neměla žádné suché tepláčky, rozhodla se, že mě odvede k cikánům a prodá mě. Bylo to tak v 55. roce, cikáni ještě jezdili s vozy a za naší vesnicí opravdu tábořili. Jenže mě v tu chvíli začali cikáni strašně zajímat, což maminku vyděsilo. Když už jsme byli tak sto metrů od nich, zašeptala: „Že už nepolezeš do potoka, viď?“ Skoro při tom plakala. A já se prý jen zeptal, jestli bych u cikánů měl svoji postýlku. „To bys teda neměl.“ Tak jsem šel radši s maminkou domů.
