Sedm závazků pro budoucí politickou generaci kopíruje hlavní cíle a strategie, kterým se Sobotkův tým věnoval. Daly by se shrnout pod kapitoly peníze, bezpečí a klimatická změna,
„Česká republika se v současnosti nepotýká s ekonomickými problémy, její hospodářství i veřejné rozpočty jsou relativně zdravé,“ píše premiér.
Proto jako jeden z velkých úkolů vidí to, aby se dobrá kondice velkých čísel přetavila v blahobytnější život domácností. Zdůrazňuje, že i přes růst mezd a historicky nejnižší nezaměstnanost se pořád nedaří sblížit české výdělky s těmi na západ od nás. Třeba krok s koupěschopností Francouzů by podle předsedy vlády Češi tímhle tempem srovnali za 222 let.
Sobotkova vláda na to šla přes zvyšování platů ve státní sféře, čímž chtěla k větší štědrosti ponouknout i soukromý sektor. Další bylo jednání s nadnárodními firmami na stejné téma. Vzhledem k vysokému tempu ekonomiky to bylo do jisté míry bušení na otevřené dveře. Podnikům začali při rostoucí poptávce chybět zaměstnanci, a tak zlepšovaly jejich odměňování ve svém vlastním zájmu, aby udržely stávající a přilákaly nové.
Současně se má Česko přesunout do klubu zemí, které nejsou jen subdodavatelem na konci řetězce, kde se odbývá nejlacinější práce a přidaná hodnota utíká za hranice. Tato vláda sice svedla přivábit řadu miliardových investic, třeba korejskou pneumatikárnu Nexen, ale sama v dokumentu opatrně připouští, že by to napříště chtělo sofistikovanější projekty, v nichž se bude snoubit digitalizace, nejnovější vývoj a české know-how namísto laciné manuální práce.
