Nepůjde zde o tradiční recenzi jednoho seriálu, který se pohybuje na hranici mezi produktem takzvané quality TV a standardním politickým thrillerem zasazeným do blízké budoucnosti. To, co bude následovat, je řekněme úvaha nad některými momenty, které Okupace evokuje právě teď a tady.
Šestičlenný scenáristický tým rozepsal ideu, kterou dodal proslulý spisovatel Jo Nesbo. Norsku se technicky podařilo vyřešit v jaderných elektrárnách využití thoria (tato eventualita je v jaderné energetice skutečně diskutovaná, v několika zemích probíhá intenzivní výzkum, avšak reálné využití thoria je otázkou zatím neurčitelného počtu příštích spíše desetiletí než let). Pod náporem silných klimatických změn, jejichž katastrofické následky evokuje znělka seriálu, se vláda Norského království rozhodla ukončit těžbu ropy a zemního plynu, které země spalovala, ale současně masivně exportovala do Evropy. Energetická situace zemí Evropské unie se tím zdramatizovala. Unie se v tlaku na Norsko, aby těžbu obnovilo, spojilo s Ruskem, jemuž – to se již domýšlíme – pokrok severského státu v nakládání s thoriem nevyhovuje, neboť rozšíření této technologie do dalších zemí, což Norové nabízejí, by logicky snížilo i těžbu ropy a plynu v Rusku – a to na vývozu těchto surovin životně závisí.
Česká televize odvysílá norský seriál Okupace o obsazení skandinávského státu Ruskem.
Politické rozložení sil je v seriálu následující: USA již stojí mimo NATO a neangažují se ve vnějších konfliktech s nejistým výsledkem. Poučili jsme ho, jak říká jejich seriálový velvyslanec v Norsku, který tlačí na ekologicky orientovaného premiéra Jespera Berga (hraje ho Henrik Mestad), aby Rusy neprovokoval. Berg je sice ekologický vizionář, ale v představách o spojenectvích je politikem rychle odcházející doby: premiér z Osla se spoléhá na to, že Unie a USA nenechají Norsko na holičkách, že bude fungovat tradiční partnerství, byť Norské království není členem EU (jako jím není ani ve skutečnosti). Jenže Amerika se vrátila k izolacionismu a maximálnímu pragmatismu a Unie, zřejmě zmítaná vnitřními rozpory a vnější slabostí, si za spojence pro řešení zádrhele s energetickými dodávkami zvolí Rusko. A vedení v Moskvě se na Norsko ochotně „podívá“.
Nakolik realita dohání fikci
Zápletka není prosta určité krkolomnosti a nejedna partie vyprávění se řídí žánrovými zákonitostmi a fantaskními možnostmi thrilleru, které fakticitu nemusí brát až tak v potaz. Ačkoliv rozvinuté využití thoria je zatím hudbou budoucnosti, reálie ukazované v seriálu vyhlížejí veskrze současně: od mobilů po televize, od domů po oblečení. Zároveň je však třeba uznat, že současná tvář norské reality činí vyznění příběhu naléhavějším, než kdyby tvůrci vizuálně vybudovali příští svět s futuristickými vozy apod. Pravda, daní za všechna ta „příští v současném“, přítomná v Okupaci, jsou kupříkladu nyní běžné modely aut na spalovací motory, přitom však seriálové Norsko přestalo spalovat fosilní paliva. Nebo: Norsko mělo (a v reálu má) z exportu energií značné příjmy, seriálová severská země i po skončení těžby a vývozu však ekonomicky zřejmě nadále prosperuje v neztenčené míře; vOkupaci nepadne jediné slovo o ekonomických důsledcích bezfosilní reality.
Seriál časově následoval, respektive jeho uvedení, po ruské okupaci Krymu. Je možné, že norští tvůrci jisté takticko-vojenské postupy Moskvy, například akce s neoznačenými ozbrojenci, již vpadnou na území cizího státu a k nimž se kremelská moc jakoby nezná, do Okupace aktuálně vkomponovali. Ale série za dva roky od svého vzniku nevyčpěla v konjunkturalistický a nyní již beznadějně stárnoucí televizní výkřik. Politické a vojenské rozštěpení neruské části Evropy nepřestalo být cílem Moskvy. Naopak: její úsilí na tomto poli sílí. Dosavadní prohlášení a kroky prezidenta Donalda Trumpa mohou signalizovat leccos, včetně varianty, že Amerika třeba nikoliv de jure, avšak de facto ano bude dávat ruce pryč od západní (natožpak střední) Evropy, s Ruskem uzavře nepsaný „džentlmenský“ pakt o sférách vlivu a vzájemném respektování se. Západo- a středoevropské a pobaltské státy a regiony budou více než dosud hrát každý na sebe a samy za sebe; kolektivní bezpečnost bude dostávat trhliny a díry. Můžeme pozorovat, že tato verze světa, kterou seriál naznačuje, se od doby vzniku Okupace o něco více přiblížila, ztratila něco ze své fiktivní nevinnosti.
Rusové okupují Norsko. Česká televize odvysílá seriál, který naštval Moskvu |
A pro zajímavost a pro změnu jedna citace z poměrně dávné minulosti, která však vůbec nezní vyčpěle. Pochází ze spisu francouzského aristokrata Astolphea de Custina Dopisy z Ruska – Rusko v roce 1839 (česky Argo, 2015): „Jakmile naše kosmopolitní demokracie vydá své poslední ovoce a zprotiví válku širokým masám, jakmile se národy, údajný výkvět světové civilizace, zmoří nezřízeným politikařením natolik, že je zevnitř přemůže spánek a zvenčí pohrdání, ztratí veškeré úmluvy u těch společenství propadlých sobectví význam. Sever nanovo vytáhne stavidla a na nás se poté vyřítí nikoliv už tupí barbaři, nýbrž prozíraví zchytralci, prozíravější než my, protože z našich výstřelků pochopili, jak se nám dá, ba musí vládnout. Ne nadarmo se s dopuštěním božím na východě Evropy kupí tolik zahálejících sil. Spící kolos se jednoho dne probere a vládu slova utne násilí. (...) Společnost zajde na důvěru v planá či rozporuplná slova.“ Což se v Rusku před sto lety, jak se bude letos na podzim připomínat, vrchovatě naplnilo – a následky toho svět pociťuje dodnes. Po pauze způsobené pádem železné opony a rozkladem SSSR se silové pole Ruska s expanzivními a destruktivními tlapami vrací – samozřejmě po spirále, v poněkud jiné podobě. A značné procento Rusů, zejména pak těch, kteří nyní tu rozlehlou krajinu řídí, považuje režim programového násilí za optimální způsob řízení společnosti. Ostatně muži z KGB, kteří se tak čile uplatňují v nynější moskevské „mocenské vertikále“, nebyli ani k ničemu jinému vychováni.
Špatné dobré kšefty
Rusové unesou norského premiéra. Zakrátko ho sice propustí, ale už jako vazala. Přitlačí jej ke zdi: buď sami ihned obnovíte těžbu ropy a plynu, anebo si ji vynutíme násilím! Premiér nechce jít s navztekaným medvědem do vojenského konfliktu a snaží se vyhovět. Hraje kompromisnickou partii s mizerným výsledkem. Kremelskou politiku v Oslu realizuje inteligentní, prohnaná a elegantní velvyslankyně Irina Sidorovová (ve skvělém podání mezinárodně známé herečky Ingeborgy Dapkunaiteové, narozené v roce 1963 ve Vilniusu, tehdy v Litevské sovětské socialistické republice; hereččina osobní zkušenost s ruským živlem je v jejím ztělesnění znát). Rusové bez ohledu na vyjednávání s norským kabinetem a na přísliby svého odchodu, až se těžba znovu rozjede, soustavně prosakují do norských státních struktur, vytvářejí utajené sítě spících agentů, zažehují na norském území incidenty, při nichž likvidují i vlastní lidi. Pak tvrdí, že nemohou ze země odejít, neboť není zaručena bezpečnost těch Rusů, kteří dlí v sousední zemi oficiálně.
Kromě toho jak Nory, již se ozbrojenými akcemi zpěčují okupaci, tak Moskvou do Norska vyslané neoznačené lidi, kteří na tamním území podnikají násilné akce, Sidorovová & spol. označují za teroristy, s nimiž se nevyjednává. Tudíž nelze, tvrdí ona ostrá dáma, Norsko zatím opustit, když není zajištěna bezpečnost. Sidorovová omílá klasickou formuli putinovského Ruska: bojujeme proti terorismu. Otázka ovšem zní: koho těmi teroristy Kreml míní?
Seriál Okupace s každým svým dalším dílem přesvědčivěji vykresluje plně nerozhořelý konflikt, hybridní válku, chcete-li, kdy agresor mixuje diplomacii, zbraně, infiltraci svých civilistů do každodennosti cizí země. (Nad čím lze naopak dost pochybovat, je v seriálu přetrvávající svoboda norských médií, která prakticky nenarážejí na přímé restrikce ze strany okupantů.) Neiluzorně uvažující našinec se velmi pravděpodobně u Okupace nevyhne otázkám, kolik Rusů žijících v ČR by bylo ochotno se aktivně postavit proti téhle zemi, pokud ta by zůstala spojenecky nahá jako seriálové Norsko, jak hustá je zdejší síť spících agentů a jak by se chovala pražská ambasáda Ruské federace (má největší počet zaměstnanců ze všech zahraničních zastoupení v ČR).
  |
Vůbec nejnaléhavější na televizní Okupaci – a obzvlášť pro české publikum, jehož stále ještě vysoké procento osobně pamatuje a má pod kůží sovětskou okupaci zahájenou 21. 8. 1968 – je vykreslení reakcí Norů na nastalou situaci. Neprominentní, respektive veřejně neexponovaní občané se slévají v téměř neviditelnou masu. Ovšem vyjma těch, kdo říkají okupaci jednoznačné ne a organizují se v odbojových buňkách volné organizace Svobodné Norsko, jejichž počet stoupá s rostoucí drzostí Rusů. Tvůrci akcentují několik postav, jež z podstaty své pozice jsou s okupanty zásadně konfrontovány – politiky, pracovníky zpravodajských služeb a jednoho politického novináře. Ať již zmiňovaný premiér Berg, či příslušník jeho ochranky Hans Martin Djupvik (Eldar Skar), jeho manželka Hilde (Selome Emnetuová), šéfka zpravodajských služeb Wense Arnesenová (Ragnhild Gudbrandsenová) či novinář Thomas Eriksen (Vegar Hoel) a jeho přítelkyně Bente Norumová (Ane Dahl Torpová), ti všichni jsou vystaveni dilematům, nakolik a jak (ne)spolupracovat s okupační mocí. Rusové nenabízejí ideje, nýbrž peníze. Takzvané dobré, pragmatické kšefty. U žádné z figur není vývoj postojů přímočarý a černobílý. U všech okupace zasahuje do soukromí, narušuje vztahy, neboť vyhrocená situace jednak zesiluje určité charakterové rysy, jednak extrémně nárokuje profesní volby. Tím se vnější okupace zvnitřňuje do jednotlivých figur a diváka vede ke konfrontaci s vlastními pocity a myšlenkami.
Konec Okupace je otevřený, ne však relativistický: je jasné, že Rusové z Norska dobrovolně neodejdou. Premiér Berg se po všech váháních pochlapí a vyzve národ k odporu, byť je pravděpodobné, že cena za to bude vysoká a krvavá. Seriálové dění ústí v odhodlaný patriotismus. Uvidíme, kam vyústí letos plánované pokračování Okupace.
Na úplný závěr zkratkovitá poznámka: zatímco Norové v Okupaci řeší svoji přítomnost a hlavně budoucnost, seriály nyní vysílané v České televizi (viz Bohéma či Svět pod hlavou) se zaobírají minulostí.
