Někteří z předáků někdejší stavovské opozice nečekali a záhy po bělohorské porážce uprchli do exilu. Za všechny jmenuji Václava Viléma z Roupova. Byli tu ovšem jiní, kteří čekali docela fatalisticky, co se bude dít, a do slova a do písmene byli připraveni na to, až si pro ně přijdou.
Takovým mužem byl Václav Budovec z Budova. Táhlo mu na sedmdesátku. Zabezpečil rodinu, která odešla do exilu, postaral se o to, aby nebyla „zašantročena“ svatováclavská koruna, seděl před svým domem na Staroměstském náměstí a čekal. Přišli – což tento moudrý muž možná neočekával. Bylo to až v polovině ledna roku 1621, skoro dva a půl měsíce po osudové bitvě. Možná, ale to je tak trochu spekulace: tento aristokrat ducha spoléhal na svoji pověst, společenské renomé, snad i autoritu. Dokonce údajně zastával názor, že mu ani vězení nehrozí. Jak zásadně se měl přepočítat! Přirozeně nejen on...
