Komentáře se shodovaly, že Češi museli přemoci Čechy, když to nedokázala křižácká vojska. Celková úleva byla patrná v Čechách i na Moravě, mezi radikály ovšem vládlo rozčarování. Táborský svaz byl oslaben, sirotčí se rozpadl. Logicky se rozpadlo i účelové spojenectví katolíků a umírněných husitů. Po Lipanech ztratilo smysl.
Na kališnické zemské vládě a pražském svazu nyní spočívala tíha odpovědnosti při řešení problému, jak ukončit revoluci. Lipanská bitva byla „jen“ dějinnou křižovatkou, která ze hry vyřadila radikály a otevřela prostor ke konstruktivnímu jednání s basilejským koncilem a také s císařem Zikmundem. Představitelé vítězného husitského proudu s nimi museli dohodnout uspořádání jak v církevní, tak v politické sféře. Jedno nebylo myslitelné bez druhého, poněvadž husitská revoluce řešila obě oblasti provázaně.
