Co vám ve škole neřekli o důchodech?Šéfkomentátor Petr Kamberský v sedmidílné minisérii vysvětluje, jak (ne)funguje penzijní systém, jak velký hrozí průšvih a proč by to všechno mělo zajímat i dnešní teenagery. |
Současné tuzemské důchody se podobají nechvalně známé měnové reformě z roku 1953: čím více vyděláváme, tím méně v penzi dostaneme. U toho, kdo vydělává málo, je to přesně naopak.
O průběžně financovaném důchodovém systému se říká, že funguje jako slavné Ponziho schéma, pro něž se v Česku v 80. a 90. letech vžil pojem letadlo. Letadlo funguje jen tehdy, pokud do něj vstupuje čím dál více nových lidí – v našem případě dětí, z nichž se stávají noví pracující odvádějící velmi vysokou daň s názvem sociální pojištění (28 procent, mnohem víc, než platíme na dani z příjmu, a mnohem víc, než si platíme na zdravotní péči).
Takto v Evropě fungují státní penze již od časů, kdy 22. června 1889 po několika letech tvrdých bojů prosadil německý kancléř Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen třetí ze svých zásadních sociálních zákonů – dělnické pojištění na stáří (tedy dělníci samozřejmě platili zlomek toho, co my, a ne každý se penze vůbec dožil).
Jenže pokud se podíváme na to, jakým způsobem se v dnešním svobodném a kapitalistickém Česku penze vyplácejí, spíše nám to připomíná neslavnou Československou měnovou reformu z temného roku 1953. Ta ožebračila všechny bohaté a o úspory připravila v posledku všechny – buržoazii, střední třídu, dokonce i spořivé dělníky a rolníky.
