Natočil Přednostu stanice. Režiséra Svitáka vinili z kolaborace a zlynčovali

Seriál Pohnuté osudy Další silné životní příběhy významných českých osobností si přečtěte ZDE.

Film byl pro něj vším. „Chceme vám v této historii ukázat život jen z jeho humorné stránky. Chceme vás rozesmát. Říkává se, že humor je solí života. Čím více jí dobudeme z jeho úhorů – tím lépe,“ vzkazují v úvodních titulcích snímku Přednosta stanice jeho hlavní tvůrci: herec Vlasta Burian a režisér Jan Sviták.

Je to poslední a dodnes také nejhranější film, který tento režisér natočil. Vznikl v roce 1941 a navzdory proklamaci tvůrců z něj trochu mrazí: titulky včetně tohoto oslovení publika jsou dvojjazyčné, stejně jako všechny nápisy na nádraží, kde se film odehrává. Němčina je samozřejmě vždy první. Okupaci si snad šlo únikem k nenáročnému humoru zpříjemnit, ale vymazat ji možné nebylo.

Na prknech Národního

Jan Sviták (1895–1945) měl v době natáčení Přednosty stanice za sebou úspěšnou kariéru divadelního i filmového herce a patnáct filmových režií. Jeho herecký talent byl nesporný, ve dvacátých letech pronikl i na prestižní scény: objevoval se na prknech Vinohradského, ale i Národního divadla. Asi největší herecké úspěchy posléze sklízel ve Slovenském národním divadle. Po návratu do Prahy se stal členem Divadla Vlasty Buriana, kde vedle hraní i režíroval.

Brzy se etabloval také ve filmu. Vytvořil množství rolí v bohaté škále titulů: objevil se v Pudru a benzinu Jindřicha Honzla, Jiřího Voskovce a Jana Wericha, v Extasi Gustava Machatého i v řadě snímků s Vlastou Burianem. Pod vedením Josefa Rovenského začal sám režírovat.

Na rozdíl od herectví ovšem v oboru režie uplatnil spíše ambici než talent. Po Přednostovi stanice s režírováním skončil, to však neznamenalo, že by se přestal zabývat filmem. Naopak: stal se manažerem a funkcionářem. A ne ledajakým.

Jak dokládá publicista Stanislav Motl v knize Mraky nad Barrandovem, Sviták byl vedle režiséra Václava Binovce za okupace jedním z nejvlivnějších mužů tehdejší české kinematografie. Stál v čele filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích, vedl filmový klub v Lucerně a šéfoval také filmové ústředně Filmprüfstelle, která povolovala filmy do distribuce a také scénáře k realizaci.

Těžko si představit, že by si v takovém postavení uplivoval před každým okupantem, s nímž se setkal: spíše opak byl samozřejmě pravdou, filmový klub i Svitákův luxusní byt na Smetanově nábřeží hostily opulentní akce, kde se před nacisty rozhodně dveře nezavíraly. O Svitákově kolaboraci se tudíž nepochybovalo, i když nikdo nevěděl (a vlastně ani dodnes neví), jak daleko zašla. Tím nejhorším, co se o něm ví, je patrně to, že když ke konci války dozoroval v dílně, kde herci „pomáhali Říši“ drobnou výrobou, povolily mu nervy a choval se k málo nadšeným podřízeným neurvale.

Sám přitom neměl důvody okupanty příliš milovat. Jeho bývalá žena Vilma, se kterou zůstával v přátelském kontaktu, se vdala za reportéra Frantu Kocourka, i ten zůstal Svitákovým přítelem a vychovával jeho syna. Po známé podvratné reportáži z přehlídky okupačních vojsk a dalších prohřešcích byl Franta Kocourek poslán do koncentračního tábora Birkenau, Vilma posléze do Terezína. Syn Jana Svitáka pak vyrůstal u salesiánů, jeho otec se mu mohl věnovat jen příležitostně.

Z výpovědí pamětníků, které Stanislav Motl ve své knize shromáždil, vychází Jan Sviták spíše jako ten, kdo se z titulu svých funkcí snažil ohroženým lidem z branže pomáhat. O jeho nevině může svědčit i to, že na konci války nijak nepanikařil, nesnažil se uprchnout. Byl si zřejmě jistý, že se nemá čeho obávat. Prý existoval i jakýsi sešit, který mu měl být po osvobození oporou. Snad v něm byly doklady o tom, jak pomáhal odboji. Možná ale také informace, kdo z Čechů za války udával nacistům.

Prý mohl za Hašlerovu smrt

Instinkt však Jana Svitáka krutě zradil. Už 9. května 1945 jej příslušníci revolučních gard odvlekli z jeho pražského bytu k výslechu do Bartolomějské ulice. Ráno 10. května jej vyšetřovatel propustil: lépe řečeno předhodil rozvášněnému davu, který se mezitím na ulici shromáždil. Neví se, kdo přesně rozhořčené občany svolal. Patrně se o to vydatně přičinili Svitákovi bývalí kolegové z filmového ústředí.

Rozkřiklo se, že byl chycen spolupracovník gestapa, udavač, který může za smrt Karla Hašlera. Byl to nesmysl, ale stačil k tomu, aby dav nad zbitým režisérem vynesl rozsudek smrti. Na výzvu lidu Jana Svitáka před kostelem svatého Martina bez okolků zastřelil přítomný rudoarmějec.

Ve Svitákově luxusním bytě na Smetanově nábřeží rozbil svůj stan osvoboditel Prahy maršál Koněv...

Vyšlo 3. 7. 2014 ve speciálním magazínu LN: 101 Pohnuté osudy.

Redakčně upraveno a aktualizováno.