Seriál Pohnuté osudyDalší silné životní příběhy významných českých osobností si přečtěte ZDE.  |
Neohrožená, upřímná, přirozená, pracovitá, přátelská, elegantní, pohotová, paličatá, citlivá…“ – Jak často napíše žena o ženě taková slova? Bylo to, pravda, už dvanáct let po smrti Olgy Havlové, slova její dávné přítelkyně básnířky Věry Jirousové však potvrzují i všechna další svědectví o nepochybně charakterní ženě.
Deset let předtím, než ji udolala rakovina, vysvětlil v Dálkovém výslechu Václav Havel, jak ve své ženě kdysi nalezl střízlivého korektora jeho potrhlých nápadů a soukromou oporu jeho veřejných dobrodružství: „Celý život s ní všechno konzultuji (posměváčkové tvrdí, že se dožaduji i souhlasu s hříchy, jimiž jí ubližuji, a že se s ní radím o problémech, které mi přináší má občasná citová odstředivost); bývá prvním čtenářem mých textů, a i když jím náhodou není, rozhodně mi je hlavní autoritou při jejich posuzování; její schopnost dávat najevo i pocity, které by mi má chorobná zdvořilost nikdy vyjevit nedovolila, mne nakonec občas chrání před vřavou světa a nebezpečím, že se v ní zcela rozplynu…“
