Pocházel z rodiny, která neměla vazby na umělecké prostředí, otec byl typograf a matka úřednice. Otec brzo zemřel a Petr zůstal sám s maminkou. Na základní škole i na gymnáziu chodil do dramatického kroužku, měl vztah k poezii, recitoval. Po maturitě byl přijat na DAMU. Jeho ročník byl poměrně silný (Jiří Ornest, Daniela Kolářová. Monika Švábová...) a druhá půlka 60. let byla dobou uvolnění a nadějí, což se odráželo zvlášť mezi mladými lidmi na školách. Svojtka se spřátelil s Jiřím Ornestem, spolu realizovali vlastní představy o divadle. Odjakživa byl impulzivní, rád riskoval, měl ztřeštěné nápady – spolužáci vzpomínali, že byl ochoten splnit jakoukoliv sázku a provést kdejaký nesmysl. Údajně se ještě v době studií na DAMU pokusil o sebevraždu, podřezal si žíly.
Hrozně rád šaškoval a provokoval, zkoušel, kam až je možné zajít. Pro všechny, kteří Petra Svojtku (1946–1982) znali, bylo obrovské překvapení, že vstoupil do KSČ.
Sovětskou okupaci v srpnu 1968 prožíval vzrušeně, roznášel letáky mezi sovětskými vojáky s výzvou k odchodu. Všichni se shodují, že okupace jej velmi zasáhla. V té době už chodil se spolužačkou Monikou Švábovou a přemlouval ji k okamžité emigraci. Po nějaké době společně odjeli na kratší pobyt do Velké Británie, chtěli si vydělat peníze a naučit se jazyk. Petr myl nádobí v jedné londýnské restauraci, ale nakonec se vrátili, rozešli se a Svojtka dostal angažmá v Divadle Jiřího Wolkera, které bylo v té době dramaturgicky zaměřené především na tvorbu pro děti a mládež. Jednou z jeho prvních rolí byl Romeo v Shakespearově tragédii, inscenace Václava Tomšovského v Urbánkově překladu byla tehdy docela populární.
Hrozně rád šaškoval a provokoval, zkoušel, kam až je možné zajít. Režisér Jaromír Pleskot, který se Svojtkou opakovaně pracoval, říkal, že měl v sobě běsy, které skrýval: „Pro práci je to výborné, pro život už méně.“ Ještě když byl u Wolkerů, poznal svou první ženu, herečku Kateřinu Macháčkovou. Brzo se vzali a narodil se jim syn Petr, dnes divadelní režisér. Manželství nemělo dlouhého trvání, v té době také Svojtkovi zemřela matka, což těžce nesl. Byly i další vztahy: s herečkou Janou Janěkovou měl dceru, pak se oženil s další kolegyní Janou Bouškovou, s níž měl druhého syna.
Český beatnik, jehož básně byly vydány až posmrtně. Václav Hrabě napsal vše podstatné do svých 20 let |
Pro všechny, kteří jej znali, bylo obrovské překvapení, že v divadle zakládal SSM a krátce nato vstoupil do KSČ. „Tehdy nám řekli, že bychom měli založit SSM. Sešli jsme se s Ivanem Vyskočilem a Petrem a domluvili se, že to nemůžeme udělat. Tři dny poté jsem se dozvěděla, že už SSM v divadle je a Petr byl jedním ze zakládajících členů,“ líčila situaci Táňa Fischerová. Bylo to nepochopitelné – on, který se tak vymezoval proti režimu, najednou všechno, čemu do té doby věřil, popřel a pragmaticky začal dělat kariéru. Snad to ani nebylo selhání, ale totální rezignace a vliv všeobecného marasmu, do kterého doba tak hladce zabředla. A možná i postoj „když už, tak ať to stojí za to“. Lámaly se charaktery a každý to řešil po svém. Své kolegyni Radce Malé řekl, že už mu je to jedno, že nebude dělat hrdinu.
V té době hostoval v Národním v několika inscenacích a obratem (r. 1975) dostal nabídku na angažmá, kterou přijal. Na první scénu vstoupil s cejchem kádrové rezervy a nebylo pro něj lehké se s tím vyrovnat. Systémem pohrdal a zároveň ho využíval a měl pak deprese. „Rozervanost, kterou dostal jako svůj osud, se postupně ještě zvětšila, až ho zahubila. Šel cestou úspěchu, ale vnitřně věděl, že ho to ničí,“ tvrdila Fischerová. Nakonec se stal dokonce předsedou ZO KSČ v činohře. Kolega Oldřich Vlček vzpomínal, že nechápe, že ho nikdy ze strany nevyloučili. „Nevím, jak se tam choval, ale kdyby se choval tak jako mezi kolegy, tak mu to nikdy nemohlo projít.“ Že byl člověkem dvou tváří, tvrdili všichni – něco jako Jekyll a Hyde.
Muzikant a kabaretiér, který dal jméno hašlerkám. Konec Karla Hašlera byl krutý |
V Národním divadle setrval až do své tragické smrti v roce 1982 a odehrál tam řadu postav klasického i moderního repertoáru. Zároveň hojně točil v televizi, daboval. V Národním divadle hrál například v inscenacích Václava Hudečka (Mrtvé duše, Nápadníci trůnu), v Pleskotově Zadržitelném vzestupu Arthura Uie vytvořil postavu květináře Givoly, úlisného a nebezpečného mafiána, a právě dvojlomnost figury byla v jeho podání tak zajímavá. S Pleskotem se také sešel v Osbornově dramatu Ohlédni se v hněvu. Spolupracoval i s mladým Ivanem Rajmontem, v jeho inscenaci hry Kennedyho děti vytvořil jednu z hlavním rolí, Spargera. V Kaločově Learovi hrál Edmunda a poslední rolí byl Rjumin v Gorkého Letních hostech (režie Ĺubomír Vajdička). Krátce před smrtí přišel o Hamleta, kterého měl od režiséra Macháčka slíbeného, dokonce se už učil text. Prý se nesmírně trápil. Je pravda, že i když v Národním hodně hrál, zásadní role ho ještě čekaly. Byl talentovaný, impulzivní a citový herec, ale teprve měl dozrát ve výrazného charakterního herce.
V pražské ulici Na Slupi v noci 9. května 1982 vstoupil mezi vozy tramvajové soupravy, a když se tramvaj rozjela, byl na místě usmrcen. Vzhledem k tomu, že to bylo krátce poté, co zjistil, že nebude hrát Hamleta, spekulovalo se i o možné sebevraždě, ale většina přátel se shoduje, že šlo skutečně jen o nešťastnou náhodu.
Vyšlo 3. 7. 2014 ve speciálním magazínu LN: 101 Pohnuté osudy.
