Od demonstrací k válce
Prvním zlomem z šesti, které popsal pro server BBC News expert na Blízký východ think tanku Chatham House Tim Eaton, byl moment, kdy protesty navazující na arabské jaro přerostly v otevřený konfliktem po nepřiměřeně tvrdé reakci syrské armády proti protestujícím. Od začátku demonstrací v únoru 2011 do oficiálního uznání, že Sýrie je ve stavu občanské války, to bylo téměř rok a půl.
V syrské válce loni zemřel rekordní počet dětí. O život jich přišlo 652 |
Syrská opozice, která se na začátku zformovala, reprezentovala široké hnutí za demokratické reformy. Vláda se uchylovala čím dál častěji k násilnému potlačování protestů. V reakci na to se formovala jedna ozbrojená opoziční skupina za druhou. V létě 2011 byla založena Svobodná syrská armáda (FSA), fronta an-Nusra a další džihádistická opoziční uskupení vznikala na přelomu let 2011 a 2012.
Zatímco Západ přemýšlel nad tím, které opoziční frakci vyjádřit podporu, státy Perské zálivu chaoticky finančně podporovaly všechny.
Obamova červená linie
Sýrie byla dlouhodobě na americkém seznamu „darebáckých“ států. Předpokládalo se, že má v držení chemické zbraně a v minulosti se spekulovalo i o snahách získat jaderný arzenál. Po vypuknutí otevřené války varoval tehdejší prezident USA Barack Obama, že Spojené státy potrestají jakékoliv užití chemických zbraní syrskou vládou. Že to je nepřekročitelná rudá čára.
Ve chvíli, kdy se objevily zprávy, že se Asadovy síly na předměstí Damašku dopustily chemického útoku v srpnu 2013, Američané nezasáhli. Místo toho akceptovali ruský návrh, že Sýrie zbraně zlikviduje a problém bude vyřešen. Obamova administrativa pak trvala na tom, že takovéto řešení bylo lepší.
Ve skutečnosti to ale posílilo sebevědomí Asada a jeho íránských a ruských spojenců. Věděli, že americké sliby jsou ohebné a není potřeba se obávat amerických sankcí. Pro opozici a její podporovatele ale šlo ze strany USA o špatnou zprávu, že nemá zájem o přímou vojenskou intervenci v zemi.
Růst extremistické opozice
Americká váhavost donutila rebelující skupiny spoléhat se více na podporu z Perského zálivu a Turecka. Aby si vysloužily podporu například wahhábistické Saúdské Arábie, začaly se profilovat více nábožensky. Někteří se spoléhali i na spolupráci s některými zahraničními džihádistickými skupinami.
  |
Džihádisté využívali slabosti ostatních, aby zvýšili svůj vliv. Kromě toho mnoho umírněných opozičníků přešlo na jejich stranu. V nepřehledné situaci dokonce několikrát zaútočili na jednotky FSA. Radikální skupiny ale dosahovaly i určitých vojenských úspěchů, které přiměly umírněné bojovníky spoléhat po roce 2015 na jejich vedoucí roli v rámci rebelující opozice.
Posilování role radikálů dovršilo zapojení šíitských milic z Íránu a libanonského Hizballáhu. Na ně se spoléhá do velké míry prezident Asad. Také to však ještě více zintenzivnilo sektářskou nesnášenlivost s šíitskými a sunnitskými radikály stojícími proti sobě.
Vzestup Islámského státu
Teroristé z Islámského státu (IS) do konfliktu vstoupili, když se spojili s frontou an-Nusra v roce 2013 poté, co ji odmítla al-Káida, ke které se původně hlásila. Syrská vluda se zaměřovala na boj s umírněnou FSA, čímž otevřela manévrovací prostor pro posilování IS.
V červnu 2014 vyhlásil vůdce teroristů v iráckém Mosulu „chalífát“ rozkládající se na obrovském území na severu a východě Sýrie a v celém severním Iráku. Vzestup IS způsobil v západních zemích nutnost zaměřit se na jeho porážku. Taktika „nejdřív zničit IS“ znamenala odložení mírového procesu v Sýrii na neurčito.
Poté, co začaly letecké nálety na pozice IS v Sýrii v září 2014, bylo zřejmé, že je méně vůle na odsuzování používání barelových bomb syrskou vládou. Přestože jejich oběťmi byli nejčastěji civilisté. Syrskou opozicí bylo toto vnímáno jako jeden z dalších důkazů zrady Západu.
Ruská intervence
Kdyby se snad někomu mohlo zdát, že se začal v syrské válce orientovat, vstoupil do ní v září 2015 další aktér, Rusko. V měsících tomu předcházejících byly Asadovy jednotky poraženy v několika důležitých bitvách. Prezident proto uznal, že má nedostatek mužů a vojenského materiálu. Nejenže Rusové zajistili zbrojní podporu vládním silám, na podzim 2015 vyslali jednotky přímo do centra dění.
Intervence nejdříve překvapila mezinárodní společenství a následně vedla k vychýlení vojenské rovnováhy ve prospěch Asada. Kreml argumentoval, že cílí na teroristy IS a an-Nusra, ruské útoky ale mířily i na umírněné frakce podporované USA.
Svého vlivu Moskva využila, aby se stala hlavním arbitrem v mírových jednáních. Odsunula tak ze hry OSN a z Washingtonu udělala přihlížejícího. Jakékoliv spekulace o případném přímém zapojení západních armád do konfliktu navíc znovu opadly, protože by mohl vést k nebezpečí konfrontace s ruskými silami.
Dobytí Aleppa
Zisk města, které odolávalo nejdelší dobu obklíčení syrských vládních sil, byl pravděpodobně největším vojenským úspěchem Asadovců za celou dobu konfliktu. Ztráta Aleppa v prosinci minulého roku byla známkou toho, že jakékoliv naděje rebelů na vojenské svržení Asadova režimu jsou už marné.
Aleppo však ztvrdilo, že z mezinárodních aktérů to bude Rusko, na jehož vůli bude směřování Sýrie závislé. Ve stejné době se postupně hlavním podporovatelem rebelů stalo Turecko, které na tomto místě vystřídalo s koncem Obamovy administrativy USA. Pokud někdo bude schopen dojednat mír v Sýrii, očekává se, že to bude trojice Rusko, Turecko a Írán.
Ani vládě však vítězství v Aleppu neumožnilo získat pod rozhodující kontrolu celou zemi. Dokazuje to, že vítězství je v nepřehledné Sýrii vždy relativní pojem.
