Auž je to tady. Ministerstva se pouští do horečného hledání úspor ve vlastních rozpočtech, ke kterému je nutí nekompromisní ministr financí Eduard Janota. První reakce? Jak jinak... povyk nad tím, že to nejde a proč to nejde.
Zajímavá je ale jedna věc. Pouze mizivé procento z oslovených ministerstev uvedlo, kde by snad přece jen bylo možné ušetřit. Například ministerstvo pro místní rozvoj již má jasno. Janotovy nabídne snížení rozpočtu o 14,5 procenta a dosáhne toho snížením provozních nákladů. Konkrétní snahy a záměry kde ušetřit identifikovalo i ministerstvo spravedlnosti a základní představu snad má i ministerstvo školství.
Většinovým argumentem ministerstev, proč nelze dále snižovat výdaje, je odkaz na skutečnost, že již letos musí hospodařit se sníženým rozpočtem a že již nyní mají obtíže financovat mnohé projekty. Ty argumenty jsou srozumitelné a pravdivé. Avšak neúplné. Nikdo totiž neřekne – musíme začít tím, že zeštíhlíme agendu samotných ministerstev. Pod svícnem totiž bývá největší tma. A život na dluh trápí také málokoho – stal se vlastně módou, nejen v Česku.
Snižování výdajů ministerstev by ale nemělo trápit jen Janotu. Vždyť pouze na mzdách státních úředníků se ročně utratí 138 miliard korun. Každý občan, včetně ekonomicky neaktivních osob, tak ročně přispívá na plat státních úředníků částkou přes 13 tisíc korun. V zájmu efektivity se i stát musí chovat jako firma.
Musí umět šetřit, propouštět...
v zájmu nás všech. Peníze, za které se financuje, nejsou totiž jeho – jsou naše!
