5. ledna 2018 6:50 Lidovky.cz > Zprávy > Design

Ševcovo cenné jméno. ‚Lidé nám musí důvěřovat, bez toho to nejde’

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
”Móda mě moc nezajímá. To, jak se oblékám, závisí do určité míry na možnosti si... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy ”Móda mě moc nezajímá. To, jak se oblékám, závisí do určité míry na možnosti si... | foto: David Turecký

”Člověk, který si u nás objedná boty, nám musí nesmírně důvěřovat. Vědět, že právě my jsme pro něho ti nejlepší, protože nemůže vědět, jak budou jeho boty ve finále konkrétně vypadat, i když si prohlédne spoustu fotek a uvidí jiné naše ručně šité boty. Ostatně, to platí pro každý výrobek, který vzniká na míru,“ říká švec Radek Zachariáš (50).

V pražském obuvnickém království je útulno, třebaže nedýchá mnohaletou historií jako to ve Vídni, kde šijí na míru boty už příslušníci sedmé generace rodiny Scheerů, kteří patří k nejlepším ševcům na světě. Přesto mají obě řemeslné dílny něco společného. V obou je ke zhlédnutí víc obuvnických kopyt než hotových bot.

„Přihodilo se vám, že si někdo u vás boty na míru objednal, hotové si je nepřevzal a odešel?“ ptám se Radka Zachariáše. „To ne. Ale během výroby se stalo, že boty neodpovídaly představám zákazníka. Pokaždé jsme je upravili tak, aby byl nakonec spokojený. Kdyby nebyl, musel bych mu ušít boty nové. Někteří lidé nedokážou přesně formulovat, co požadují, obvykle jde o nedorozumění. Jako řemeslník nemám nic cennějšího, než je moje jméno, moje pověst. Děláme boty na špičkové úrovni, vyrobíme za měsíc tři čtyři páry. Ani z ekonomických důvodů si nemůžeme dovolit, aby zákazník odešel, aniž by byl maximálně spokojený. Řemeslník,nezkrachuje‘, aby si založil firmu novou a jel bez skrupulí dál. Asi těžko bych tvrdil zákazníkům, kteří mě osobně znají, že se už nejmenuji Radek Zachariáš, ale třeba Josef Soukup a šiju odteď jiné boty. Jméno si nesmím nikdy zkazit.“

Radek Zachariáš

Na stélku každých bot Radek Zachariáš ručně vepisuje věnování a to, čím jsou boty charakteristické, aby zákazník věděl, v jakých botách chodí po světě. Z levé boty se dozvím, že byla ušita na míru třeba pro pana Petra Muchomůrku, z pravé, že si pan Muchomůrka vykračuje v ručně šitých rámových patinovaných polobotkách wholecut oxford, které byly vyrobeny v roce 2017.

Ačkoliv švec má na nohou tvarově nejsložitější, plně zdobené vícebarevné boty, nejraději má přesto designově čisté oxfordky ušité z jednoho kusu kůže. „Na výrobu jsou náročnější, ale lépe se udržují,“ poznamenává. Zda si ty své podepsal, jsem se nezeptala.

Ševcovy boty lze poznat nejen podle věnování, ale i monogramu zákazníka na podešvi, jenž je vytvořený z mosazných hřebíčků s kónickými hlavičkami. Hřebíčky neupadnou, ani když se podešev přebrušuje. Bezděky tak může posloužit i jako pojistka proti krádeži. První stovka párů bot měla dokonce pod stélkou vyražené svoje pořadové číslo jako grafické listy.

Odborníci by navíc zjistili, že boty jsou ušité do rámu celé, nejen na špičkách, ale i v patách, což nebývá zvykem, protože šít do oblouku je náročné. Poukázali by jistě na další detaily ve způsobu zpracování bot, které mně samozřejmě unikají. Unikají i většině zákazníků, které zajímá střih, tvar, barva, a hlavně aby boty nabídly jeho nohám maximální pohodlí. „Lidé očekávají, že boty, když jim je vyrábíme na míru, budou pohodlné, kdybychom ale tohle hledisko upřednostnili, vyrobíme jim nějaké barefootové boty, které kopírují tvary nohy, ale nejsou hezké. Musíme oba požadavky vyvážit, vždycky hledáme kompromis mezi komfortem a elegancí. Kopyta, na kterých se boty zhotovují, různě tmelíme, obrušujeme, zvětšujeme či zmenšujeme… ‚Socháme‘ je do optimálního tvaru, což je docela těžké a většinou se to hned nepodaří. Málokdy se stane, že zkušební boty, které na nich ušijeme z méně kvalitní kůže, na první zkoušce člověku perfektně padnou. Procházku v nich by proto nikdo neměl podcenit a v myšlenkách se věnovat botám se stejnou intenzitou jako třeba uzavírání obchodu.“

Za vším hledej ženu

S maturitním vysvědčením v ruce a s úlevou, že „konečně můžu všechno zapomenout“, nastoupil Radek Zachariáš do Motorletu jako údržbář a opravář strojů. Všiml si, že za jedním kolegou stále chodí ženy – a mladík mu pochopitelně záviděl. Proč by neměly chodit i za ním? Odhalit důvod nebylo zase tak těžké. Jedním z melouchů soustružníků byla i výroba kovových podpatků na dámské lodičky. Požadavky žen ovšem rostly: jednou chtěly ještě přilepit odchlíplou špičku, podruhé spravit vydřenou patu… a to už se mistrům soustružníkům nechtělo. „Nebylo obtížné se to naučit, protože jsem byl manuálně zručný. Časem mi oprav přibývalo, už jsem je nestíhal v práci dokončit a nosil domů pytle plné bot.“

Ve sklepě domu, v němž bydlel, si udělal malou dílnu, kde po večerech boty spravoval. To už byl ženatý, mezi motorletovými zákaznicemi si ale nevěstu nenašel. „Manželka byla v té době na mateřské, a tak během dne vydávala lidem boty, které jsem předešlého večera opravil.“ Před bytem Zachariášů, který byl ve čtvrtém patře, se tvořily pravidelně fronty a sousedé si začali stěžovat, že po domě courají cizí lidé. Protože ševce stále více bavilo opravovat boty než stroje, rozhodl se, že dá výpověď, dílnu ve sklepě rozšíří a oficiálně začne podnikat. Dodnes má schovanou cedulku, která visela na domě: Radek Zachariáš — drobné opravy bot.

Ještě dlouho ho ale nenapadlo, že by mohl vyrábět boty sám. Myslel si, že by se tak náročnou práci nikdy nedokázal naučit. Chtěl opravovat boty – a chtěl je opravovat co nejlépe. Na ceník oprav psal stále vyšší sumy, až byl nejdražším opravářem bot v Praze. Ne z nějakého furiantství, ale protože chtěl být stále lepší a lepší, což vyžadovalo nakupovat stále kvalitnější a kvalitnější materiály, které levné nebyly. „Lidé byli v šoku. Zatímco u mne zákazník zaplatil za opravu třeba dvě stě korun, za rohem pětadvacet. Nestyděl jsem se za to. Vzpomínám, jak jsem jednu redaktorku, která psala o opravnách obuvi a uváděla pro srovnání i orientační ceny jednotlivých úkonů, požádal, aby mně dala vědět, pokud bych nebyl nejdražší, že okamžitě zdražím.“

„To nechápu,“ říkám. „Chtěl jsem být nejlepší,“ odpovídá Zachariáš a já namítám: „Nestačilo vědět, že jste nejlepší?“ – „Já jsem to ale nevěděl, jen jsem chtěl být nejlepší.“ A pravděpodobně i byl.

Uživit se opravami bot, které jsou pracné, nebylo vůbec snadné. Ceny donekonečna zvyšovat nemohl, protože by pak pro zákazníka bylo jednodušší boty vyhodit a koupit si nové. Navzdory vysokým cenám za ním jezdili lidé z celé Prahy, protože už nechodili jenom v teniskách nebo botaskách, ale v kvalitních botách (i když tovární výroby), které si nakupovali v zahraničí.

”Boty jsou hodně funkční věcí, ukrývají v sobě nadčasový design. Vymyslet lze cokoliv, ale pak by se v těch botách nedalo chodit. Generace ševců pracovaly na tom, aby boty dobře fungovaly.“

A „opravář“ si je důkladně prohlížel. To už měl vedle sebe zkušeného, o deset let staršího kolegu, vyučeného ševce, který ho začal do tajů obuvnického řemesla zasvěcovat. Pan Václav Jelínek se stal jeho učitelem. Jelínkova výuka se mu na rozdíl od té školní neprotivila. Začali spolu vyrábět, tedy spíše pan Jelínek, obuv pro nadšence vojenské historie, jimž vytvářeli repliky vojenských bot a přes prostředníka také zhotovovali ortopedickou obuv. „To byla teprve,šílená škola‘. Vyrábíte boty pro člověka, který má velice problematické nohy, potřebuje pohodlné boty, a ještě chce, aby byly apartní. Někteří ti lidé byli milí, ale jiní problematičtější než ty jejich nohy. Psychicky jsem to nezvládal. Pan Jelínek je vyrábí dodnes, je mistrem v oboru. Dokáže obout lidi i s nejkomplikovanějšíma nohama.“

Mecenáš Žežulka

Vesnice s název Felbabka nedaleko Hořovic se dostala kdysi i do televizního seriálu Divnopis aneb Proč se to tak jmenuje. U Zachariášů se vesnice dostala na vrchol složitého výběru při úvaze, kam se odstěhovat z Prahy, když rodina zdědila nevelkou finanční částku. Dílna v domku se stala „rodištěm“ prvních ručně šitých Zachariášových bot. Ještě je má schované. „Potřebovali by trochu zrekonstruovat,“ upozorňuje švec, když mi ukazuje hnědé obnošené polobotky. 

S novým domovem přišlo i nové rozhodnutí: šít luxusní boty. Jedině v tom viděl pro sebe Radek Zachariáš ševcovský smysl. A pan Jelínek mu přání pomohl splnit. Přesněji mu je pomohl splnit jeho první zákazník, kterého mu bývalý kolega přivedl. „Na schůzku jsem přišel v těch,prvorodičkách‘ a pan – říkejme mu třeba Jan Žežulka – mě uvítal slovy:,Zujte se.‘ –,Ale já jsem v těch botách chodil celý den.‘ –,To mně nevadí. Půjčte mi je do ruky.‘ Ze všech stran si je pečlivě prohlížel a pak oznámil:,Jdu do toho.‘ Pan Žežulka má ode mne snad třicet párů bot. Asi dva a půl roku jsem mu každý měsíc šil jedny nové boty – a každé byly jiné. Stal se tak mým mecenášem. Měl ke mně obrovskou důvěru. Dopřál mi, abych se neustále zlepšoval, nezlomil nade mnou hůl, protože ty první páry nebyly dokonalé. “

Pánové spolu uzavřeli nepsanou dohodu, další páry bot budou stát stejně jako ty první, tehdy deset tisíc korun, a pan Žežulka bude ševci doporučovat další zákazníky, u nichž si cenu za boty určí sám. Bylo to mezi lety 2005 až 2007.

„Dlouho jsem neměl jiného zákazníka, a přitom jsem musel pro boty pana Žežulky nakupovat drahý materiál. Abych se vůbec uživil, dál jsem dělal opravy. Kdekdo si myslel, že jsem se zbláznil, ani pan Jelínek nevěřil, že ručně šité boty na míru jsou mojí jedinou budoucností.“

Zákazníci se ale nakonec začali objevovat a spolu s nimi se zvyšovaly i ceny. Dnes stojí první pár šedesát tisíc korun, další, ušitý na stejných kopytech, čtyřicet.

Nostalgické vzpomínání

Teprve před dvěma lety přestěhoval Radek Zachariáš dílnu do Prahy. Ve větším prostoru vedle dílny mohl vzniknout i showroom s „knihovnou“ kopyt a zákaznických knížek. Svoje kopyta i paperback s mírami tu má i Jan Žežulka.

„Měl jsem vyhrazené čtvrtky, kdy jsem z Felbabky jezdil za zákazníky do Prahy. Míry jsem jim bral obvykle v kanceláři. Vždycky se ale nesoustředili, často přitom telefonovali a vyřizovali si pracovní záležitosti. Přesné změření noh je ale moc důležité, trvá i hodinu, a v improvizovaných podmínkách člověk snadno udělá chybu. Ti, co přijížděli do Felbabky, si čas udělali, často zajeli v sobotu i s celou rodinou, brali návštěvu jako příjemný výlet, a proto na tu dobu nostalgicky vzpomínají. Teď musejí zajet do Košíř, což už tak romantické není.“

Spolu i bez sebe

Pan Zachariáš k sobě vždycky někoho hledal. Dva roky pracoval s Erikem Martinem Lawartem, který má dnes vlastní dílnu, protože ve společné jim po čase začalo být trochu těsno, přáteli ale zůstali. S Lawartem také nejvíce vyjížděl do zahraničí. Když chcete nejlepší materiál, který je na trhu dostupný, je vždycky lepší se s dodavatelem osobně seznámit. Navštívil také některé proslulé výrobce ručně šitých bot. A protože do Vídně je to nejblíže, neopominul dílnu Georga Materny, jehož dědeček přišel do Vídz Čech před první světovou válkou, či Rudolfa Scheera, zakladatele rodinné firmy, kde boty šijí jeho potomci již v sedmé generaci. „V začátcích, když mě občas napadlo, zda bych neměl ševcovské řemeslo pověsit na hřebík, mě třeba návštěva u Scheerů doslova nakopla. Už jenom ta atmosféra, která prýští z původního nábytku a zařízení dílny, které se proměnily ve vzácné starožitnosti. Nikde jsem nezahlédl žádný stroj na elektřinu… Když jsem se zeptal, kde pan Scheer nakupuje kůže, odpověděl mi, že pro něj nakupoval táta – a on zase nakupuje kůži pro syna. Mně se to sice nepodaří, protože mám dceru právničku, ale třeba David, který ještě děti nemá, zajistí pokračování firmy.“

David Frkal je posledním Zachariášovým kolegou. „Bez Davida bych se musel některé úkony znovu učit. Oba pracujeme na jednom páru dohromady. Zjednodušeně řečeno, David do půlky a já od půlky. Přišívám podešev, udělám podpatek, půduju, barvím, leštím… Kolega, protože je mladší a má větší sílu, šije svršky, napíná je na kopyto a obšívá do rámu.

V sukni se cítím dobře

Sociálním sítím Radek Zachariáš „propadl“, když si koupil první iPhone a mohl s ním i fotit. „Dělal lepší fotky než můj kompaktní fotoaparát, který jsme měli doma. Mohl jsem fotografie hned upravit a sdílet na sociálních sítích. Najednou je viděli i cizí lidé, kteří k nim mohli napsat komentář. Měl jsem okamžitě zpětnou vazbu. Byl to úžasný pocit.“ Švec popularizuje nejen svoje řemeslo, ale představuje i svoje záliby.

„Získal jste s pomocí sociálních sítí nové zákazníky?“ – „Nikdo se nerozhodne na základě jedné informace, že si prohlédne pár fotek, přečte jeden článek, ale určitě mu to pomůže při rozhodování, přispěje k jeho představě.“

„Na jednom z posledních příspěvků vystupujete v sukni a v těch nápadně barevných botách. Navíc ještě v klobouku. Michal Kučera, který donedávna prodával luxusní továrně vyráběné boty, si vás pamatuje jako spíše nenápadně oblékaného člověka a ptá se, co vás to popadlo za módní vlnu, nebo zda je to forma marketingu.“ – „Odpovím totéž co jemu. Nemyslím si, že by to byla módní vlna. Móda mě moc nezajímá. To, jak se oblékám, závisí do určité míry na možnosti si věc, která se mi líbí, koupit, tedy na penězích, schopnosti ji sehnat, a také na momentální úrovni sebevědomí.“

„Takže máte dostatečnou dávku sebevědomí?“ – „Hodně mužů by si možná rádo sukni obléklo, líbí se jim to, ale nenajdou v sobě dost odvahy. Přece by vypadali divně. Proto mluvím o sebevědomí. Když přijdu s něčím neobvyklým, sám na začátku vždycky cítím napětí, srdce mi buší o něco rychleji, ale brzy to pomine. Když jsem si začal lakovat nehty, myslel jsem si, že na mě v tramvaji budou všichni koukat, ale nikdo si mě ani nevšiml. U bezbarvého laku to bylo možná pochopitelné, ale ani s barevně nalakovanými nehty jsem nevzbuzoval zvláštní pozornost. A v sukni se cítím dobře. Vlastně nechápu, proč jsou v roce 2017 pánský oblek a košile stále stejné. Nanejvýše se udělá jiný tvar límce, jiné klopy, jiný počet knoflíků…“ „Ale boty jsou také v zásadě stále stejné.“ – „Jsou, ovšem boty jsou funkčně ní věcí, ukrývají v sobě nadčasový design. Vymyslet lze cokoliv, ale pak by se v těch botách nedalo chodit. Generace ševců pracovaly na tom, aby boty dobře fungovaly. Vymyslely střihy, které se jen v drobných obměnách opakují — oxfordky s uzavřeným šněrováním, derby naopak s otevřeným šněrováním, monky se sponou, různé druhy mokasín, chelsea neboli perka. Každý typ má ještě řadu variant, všechny ale vycházejí z těch základních střihů. Oděvy musí být sice také funkční, ale nabízejí větší variabilitu. Připouštím, že nastupovat v dlouhé sukni do tramvaje není komfortní, ale dodává mi to pocit výjimečnosti a vznešenosti – jako ty naše boty. Když to venku klouže a máte boty s koženými podrážkami, nutí vás to kráčet, jinak byste uklouzla a natloukla si.“

Nedělní básnění

Po čase rozdělil švec sociální sítě na osobní a firemní. Zatímco na těch druhých lze studovat výrobu a ošetření bot, na osobních prožijte chvilku poezie třeba s Františkem Gellnerem. „Vyberu si báseň, která mě právě oslovila, je mi v tom čase blízká, a přidám k ní fotku. Všechny snímky spojuje moje ruka. Objevuji záběry v přírodě, když jsem vyfotil kus mechu, zajímavý kámen, hledal jsem pro ně společné měřítko, došlo mi, že ruku mám stále s sebou. Je to takové instagramové dotýkání se, instatouching. K poezii jsem se dostal přes kamarádku, která básnila. Jednou napsala verše, které reagovaly na naše setkání v kavárně. Poprvé jsem zažil ten pocit, když čtete báseň a přesně víte, o čem je, proč ji někdo napsal. Něco se ve mně otevřelo, poezie mě začala zajímat.“

Na zakázku je to jiné

Novinky nedorazily jenom do šatníku Radka Zachariáše, ale i do showroomu. Vedle bot šitých na míru začíná švec nabízet i boty na zakázku. Nejsou ušité pro konkrétního člověka, ale předem v určitých tvarech a velikostech. „Potencionální zákazník si může okamžitě vyzkoušet boty ve finálním provedení. Zatím máme hotových pět velikostí a na dalších pracujeme. Pokud člověku padne velikost, ale nebude se mu třeba líbit barva či střih, samozřejmě mu vyhovíme. Výhodou je, že si na boty hned sáhne a také se celý proces výroby zrychlí. Zatímco na první boty šité na míru čeká zákazník šest měsíců, někdy i déle, boty na zakázku vyrobíme do měsíce či dvou.“

Obuvnický obřad

Takoví zákazníci jako Jan Žežulka bohužel už téměř vymřeli. „Jeho zásluhou jsem se nejen vypracoval, ale inspiroval mě i v životním stylu. Dnes většinou každý přijede, popadne boty a zase odfrčí. Pro pana Žežulku bylo předání nových bot obřadem. Pozval mě k sobě do bytu, který používal jako externí kancelář, kde se setkával s lidmi. Položil jsem dva látkové pytlíky s botami na stůl, což je způsob balení, který jsem odkoukal v zahraničí. On si zapálil doutník, nabídl mi whisky a začali jsme si povídat. Uplynula půlhodina, než řekl:,Tak mi je ukažte.‘ Vzal je do ruky, začal si je prohlížet a ptát se na rozličné detaily. Teprve potom si je nazul a začal se v nich procházet. Uměl si ten okamžik užít.“

Olga Myslivečková
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.