Jeho touhu dělat věci jak nejlépe to jde, nastartovala nezapomenutelná věta. Bylo mu asi deset, když si něco brousil v truhlárně, kde pracovala jeho matka. Jeden z tamních mistrů k němu přišel a řekl: „Buď to dělej pořádně, nebo se na to vy..r!“ Jeho slova se Lawartovi vryla hluboko do paměti a řídí se jimi dodnes.
Erik Martin Lawart
Erik Martin Lawart ve škole nebyl žádný premiant, nechápal prý vůbec systém, a tak se šel raději učit tesařem. U toho by prý i zůstal, kdyby se to tehdy, ještě za minulého režimu, dělalo pořádně. Jenomže se se vším spěchalo. Začal šít věci z kůže a fascinovalo ho, jak rychle lze materiálu vnutit vlastní představu. V té době se dostal také k historickému šermu, kde krom všelijakých kožených doplňků byly potřeba boty. Jeho první byly dámské. Úspěch se dostavil poměrně rychle.
Švec Erik Martin Lawart při práci.
„Já jsem nikdy neměl představy, o kterých by ostatní řekli: toho v pohodě dosáhneš. Když jsem jim tenkrát řekl, že budu šít boty a že budou stát 15 tisíc, tak řekli, kdo si to od tebe koupí? A já šiju dnes boty za 50 tisíc a mám narváno.“ Když k němu do salónu přijde zákazník poprvé, musí nejdřív odhalit, co opravdu chce.
Mistr švec zjišťuje, jak se dotyčný obléká, nebo třeba co mu nevyhovuje na běžné obuvi. Při práci pak zažívá největší vzrušení, když si klient přijde pro své nové boty. Tehdy se prý teprve plně projeví, s kým měl mistr Lawart tu čest.
Erik Martin Lawart.
Dříve či později, každý řemeslník pomýšlí na to, komu svůj um předá. Ševcovský synek Vincent je ještě příliš malý. Ale čas od času se v dílně jeho otce objeví talent, který se při vzájemném souznění stane tovaryšem a učí se řemeslu.
Vizi do budoucna Lawart má, ale nelpí na ní. Vidí se třeba jako šéfdesignér v módním domě, jaké jsou dnes jinde v zahraničí.
