Novela Dřevaři Nora Roye Jacobsena čtenáře přenese do krutých mrazů Talvisoty čili Zimní války, střetu Sovětského svazu s Finskem. Válka začala napadením Finska Rudou armádou v listopadu 1939 a skončila v březnu 1940.
Finské ztráty se odhadují na 20 tisíc mužů, ztráty Sovětů byly desetinásobné. Jacobsen ovšem nic nevysvětluje, v jeho příběhu se vše točí kolem dřevaře Tima a městečka Suomussalmi.
Blázen se sekyrou Tim rozumí jen své sekyře a lesům, žije z milosti sousedů. Obyvatelé Suomussalmi právě opouštějí. Tim se ale rozhodne zůstat. Domy mají před příchodem Rudé armády lehnout popelem. O atmosféře zmaru nejlépe vypovídá Timova samomluva: „Tuhle válku prohrajeme a jako národ zanikneme.“
Hlavní hrdina sleduje domy, před které jejich obyvatelé nanosili dříví, aby svým vojákům ničení usnadnili. Rusům přece nesmí do rukou padnout nic. Mají být vlákáni do mrazivé zpustošené země a pak zničeni. Je to plán, který zřejmě nevyjde, a ani ten tvrdý chlap se neubrání dojetí: „Země, která má takovéhle matky a vojáky, prostě prohrát nemůže.“
A právě tady se vkrádá trocha čtenářského podezření. Jakpak to, že ubožák, kterého většina „lidí lituje“ a na kterého „pokřikují, že je blázen“, se náhle vyjadřuje vzletně, jako do odřeného kožichu přestrojený intelektuál?
Nevím nic o jazykových zákrutech norštiny, ale možná by v hmatatelně dobrém překladu Ondřeje Vimra neškodilo trochu té hrabalovské sprosťačiny a „chybných výkonů“. To je ovšem jen hnidopišský povzdech. Dřevař Tim nás dál vleče do strhujícího děje.
Masky mezi barbary Útočníci jsou náhle všude. V novele nepadne jediný odkaz na komunisty či snad Stalina, jemuž mělo být poražené Finsko věnováno k šedesátinám.
Ne, vojáci Rudé armády, zimomřiví a podvyživení, přičemž ovšem krutí a nevypočitatelní, jsou Timovýma očima vnímáni jako barbarské hordy a důsledně označovaní jako Rusové.
Instinkt přežití prosťáčkovi velí nasadit švejkovskou masku. Hned vycítí, že je výhodné důstojníkovi nalít kafe „z nejhezčího hrnku“. Brzy Rusům prokazuje znalostí divočiny služby a z vojáků neschopných boje vytváří dřevařský oddíl. Kolaborace? Tím si hlavu neláme. A Finové jdou do ofenzivy, lesy jsou plné střelců a Rusové umírají po stovkách.
A tady se Tim zase proměňuje. Z bezprávného zajatce je tu náhle až mytický bůžek divočiny, „který nikdy nedal najevo známku strachu či únavy“. Je to nyní jedině Tim, severský superman, který vystrašeným Rusům dodává odvahu svým chlapským fortelem.
Ruští důstojníci jsou ovšem vesměs popsáni jako sadisti a pitomci. Dobrá, vzpomínka na tuhle, u nás ne moc známou válku, jitří duše Seveřanů stále palčivě. Snad se ale ve mně, jako ve „slovanském“ recenzentovi, při líčení ruských běsů až cosi bouřilo. Neschopný důstojník je totiž popsán tak, že ho „tížila slovanská úzkost, ale nedokázal se oddat slovanské volnosti“. Co na tuhle schematičnost čtenáři Dostojevského?
Krvavý sníh Ústup Rusů lemuje krev na sněhu a chaos a výkonný je jen všeuměl Tim s odepsanými „mátohami“ z dřevařského oddílu. Bez tepla by pomřeli všichni. Přičemž Tim vidí, jak Rusové bez lítosti pobíjejí zběhy i vyčerpané muže. Je to nepochybné: tenhle systém není lidský a musí být poražen.
Jde o princip kovbojky – osamělý chlápek ne s pistolí, ale se sekerou tu proti všem těm tisícovkám mužů, vyzbrojeným technikou a škrcených disciplínou, představuje humanitu, budoucnost, snesitelnou civilizaci.
Nic proti tomu – ale sem tam má popis až rysy komičnosti: Rusové lezou do peřin umatlaní od sazí a zpíjejí se, zatímco chladnokrevný Fin je chrání a peskuje jak děti.
Nakonec přijde to, co čtenář snad podvědomě očekává: Tim je Rusy málem umlácen k smrti. Zachrání ho jeho dřevaři. Uvěřitelný dialog: „Proč tě nezabili?“ „Nevím.“ A Tim s partou dřevařů prchá, vydávají se do lesů mezi kupy ruských mrtvol, snad vstříc záhubě. Teprve tady se mezi nimi začíná něco dít. Už to nejsou jen odepsaní pracanti, mátohy, ale osobnosti. Antonov, Suslov, Michail… teprve vyvázáni z drilu obrovské armády, téměř u konce sil, se ukazují jako lidé, ne mechanismy.
Knížka proti otroctví Na posledních stránkách Tima vidíme jako váženého občana. Celé roky se snažil zjistit, jak dopadli ostatní dřevaři, ale nad jejich osudy se zavřela voda. Teprve dvaceti šest let po válce, kdy je Tim starý muž blížící se smrti, na ně přestává vzpomínat a cítí, že pro něj válka skončila.
I přes různá škobrtnutí související snad s častou výměnou masek dřevaře Tima je novela Roye Jacobsena sugestivním popisem války opravdu hrdinské. A její poselství je jasné: hrdinou je ten, kdo je aktivní a konající, dost možná blázen, dost možná i blb, ale rozhodně ne otrok.
***
Roy Jacobsen: Dřevaři Přeložil Ondřej Vimr Pistorius Olšanská, 144 stran
