„Kdo uhodne, proč jsem spával právě tady?“ ptá se mladík a ukazuje přitom na výklenek ve zdi jedné z křivolakých nádražních uliček. „Je tu bezpečno?“ hádá turistka z Norska. „Je tu obchod s jídlem,“ zkouší to mladý Tchajwanec. Marně. Nikoho nenapadne, že odtud mladý Ind kdysi sledoval televizi v recepci malého hotelu.
Jedno z mála svých dětských povyražení dnes devatenáctiletý Adžaj sdílí se skupinkami cizinců. Adžaj je totiž dítě ulice a netradiční turistický průvodce v jedné osobě.
ČTĚTE TAKÉ: |
„Když mi bylo sedm let, ztratil jsem se,“ vzpomíná na zdánlivě banální událost, která mu obrátila život naruby. „Bylo to na velkém náboženském festivalu,“ pokračuje nevzrušeným hlasem. „Pak už jsem rodiče nikdy neviděl,“ dodá nakonec jakoby nic.
Ticho.
„Víc vám řeknu až za chvíli,“ povídá najednou s elánem v hlase a přidává do kroku, zatímco gesty popohání skupinku turistů směrem k bludišti špinavých uliček.
Mistr kapsář
Tak jako většina zdejších dětí bez domova se i Adžaj dostal do Dillí vlakem. Přijel sem z patnáct set kilometrů vzdálené Bombaje. Nejdřív žebral. Pak kradl. V gangu pouličních dětí se stal dokonce mistrným kapsářem.
PSALI JSME: |
Jeho příběh, stejně neuvěřitelný jako smutný, ale v Dillí není ničím výjimečným – podle odhadů tu žije až dvě stě tisíc dětských bezdomovců. Ten Adžajův se vymyká tím, že navzdory osudu má dnes devatenáctiletý Ind nakročeno dobrým směrem a momentálně brousí svou angličtinu na turistech, kterým slíbil ukázat Dillí z jiné perspektivy. Pohledem kluka bez domova.
Adžaj (vpravo) začal docházet do organizace Salaam Baalak Trust (SBT), která...
Dobrým směrem se jeho život opět začal odvíjet před devíti lety. Tehdy Adžaj začal docházet do organizace Salaam Baalak Trust (SBT), která pomáhá dětem ulice. Kromě jiného právě i programem turistických průvodců.
Nikomu nevěřit
„Život na nádraží je tvrdý. Nesmíte nikomu věřit. Těch, co skončí ve spárech kriminálníků nebo na drogách, je většina,“ vysvětluje Adžaj, proč mu trvalo tak dlouho, než se odvážil vkročit do centra SBT přímo na vlakové stanici Nové Dillí.
Nedůvěra je namístě.
Každý den tudy projíždí kolem dvou set padesáti vlaků. V každém z nich je podle odhadů až dvacet malých uprchlíků. Dětí, které utekly z domova před násilím, zneužíváním, hladem nebo vším dohromady. „Nápad naskočit na vlak a nechat se odvézt do velkoměsta děti láká. Hlavně kvůli bollywoodským filmům,“ popisuje ředitelka SBT Púnam Šarmová. Počty „ztracenců“, tedy případů, jako je ten Adžajův, kdy se dítě ztratí nešťastnou náhodou, však přece jen ubylo.
„Život na nádraží je tvrdý. Nesmíte nikomu věřit. Těch, co skončí ve spárech...
„Šance, že se takové dítě vrátí domů, je dnes pochopitelně vyšší. Žijeme v digitalizované době, přibyly telefonní linky a vše je lépe podchyceno,“ tvrdí Šarmová, ovšem s tím, že se to stále stává. Hlavně během přírodních katastrof či právě náboženských festivalů. Velkou roli hrají pochopitelně také rodiče. Ti Adžajovi neuměli číst ani psát a v bombajském slumu, kde je jejich syn později několikrát hledal, už možná ani nežijí.
V organizaci, která dětem ulice pomáhá už pětadvacet let, Adžaj dohnal nejen učivo základní školy, ale v těchto dnech nastupuje dokonce na střední. A rád by pokračoval dál: sní o divadle.
Na turistech teď mimo jiné piluje i herecké umění. A jde mu to dobře.
„A kdo uhodne, proč tuto zeď zdobí obrázky svatých mužů? Proč je tu Ježíš, Buddha i Šiva?“ vznáší další ze svých hádanek v další, ještě užší uličce čtvrti Paharganž, a viditelně si užívá pozornosti. Napětí graduje. Ani tentokrát jeho teatrálně servírované nápovědy nefungují.
Sexuální otrokyně a nádražní čichači lepidla
Důvod výzdoby s náboženskými motivy je prozaický: v temné uličce si kdekdo ulevil, a když byl pach moči nesnesitelný, nějaká dobrá duše na ni přibetonovala kachel se Šivou či znakem islámu. Přece jen, zdejší čtvrť je co do náboženského složení pestrá, tak aby se na někoho nezapomnělo.
Ale na prohlídce jsou i smutná zastavení. Třídírna odpadu či nádraží samo. Většina dětí tu čichá lepidlo a podle Šarmové je až sedmdesát procent z nich drogově závislých.
Obzvlášť zle jsou na tom dívky, které v nízkém věku končí jako sexuální otrokyně. „Cena za dívku se pohybuje kolem dvou set padesáti rupií. Je pravidlem, že padesát rupií (v přepočtu necelých osmnáct korun – pozn. red.) si dívka může nechat,“ doplňuje Šarmová mrazivé detaily ze světa, před kterým své svěřence chrání. Částka stačí pouze na jedno základní jídlo.
ČTĚTE TAKÉ: |
Záchranná stanice
SBT funguje jako záchytná síť pro šest tisíc dětí v Dillí a projekt průvodců je jen špička ledovce. Do organizace financované částečně i ze státních peněz patří několik útulků nebo například mobilní školy, které vzdělávají děti ve slumech.
„Kvůli projektu dětských průvodců je o nás teď hodně slyšet. V Indii nás občas obviňují, že ukazujeme chudobu. Že z ní profitujeme. Jiní nás zase chválí za podporu takzvaného zodpovědného turismu. Tak je to ale asi pokaždé, když se nějak zviditelníte,“ krčí rameny Šarmová.
Adžajova prohlídka končí v jednom z útulků na Pahargandži. Třída plná dětí se ve chvíli, kdy do dveří vkročí neznámí návštěvníci, okamžitě promění v neřízenou změť energie. Učitel dopředu veškerou snahu něco na tom měnit vzdává. „Wheeere are you frooom? Wheeere are you frooom?“ hulákají děti jedno přes druhé.
„Bihár, Bihár, Bihár,“ zní zase z jejich strany až na pár výjimek odpověď na místo, odkud pocházejí. Zmíněný stát je podle statistik v Indii tím nejchudším.
Není to překvapení, protože právě bída je hlavním důvodem, proč děti končí na ulici.
Chudoba v severoindických svazových státech jako Bihár nebo nejlidnatější...
Opačný problém než Čína
Indická metropole v posledních letech čelí ohromnému náporu chudých imigrantů. Podle červencové zprávy OSN je Dillí druhé nejhustěji osídlené město na světě a počet obyvatel se tu od devadesátých let zdvojnásobil. Dnes s aglomerací čítá pětadvacet milionů.
Jestliže Čína v posledních dekádách prodělala překotnou urbanizaci, teď je řadě Indie. Na rozdíl od stárnoucí říše středu, která uvolňuje politiku jednoho dítěte, řeší Indie opačný problém. Průměrný věk Indů je 27 let. Pro srovnání, v Číně je to o deset let více a například v bohatém Německu je to 46.
PSALI JSME: |
Chudoba v severoindických svazových státech jako Bihár nebo nejlidnatější Uttarpradéš je zdrojem nových a nových imigrantů. Důvody jsou geografické, jazykové i ekonomické. „Dillí je pořád relativně levné na život. Ale je také kosmopolitní na rozdíl od Bombaje. Dillí je všech a zároveň nikoho,“ vysvětluje Šarmová.
„Do Dillí všichni odjíždí v naději na lepší život. Já ho našel, měl jsem štěstí,“ říká Adžaj na úplném konci prohlídky. Stojí před stěnou slávy, kde visí i portrét jednoho mladého Inda, dnes úspěšného herce. Bývalé dítě ulice, které to zvládlo. Adžajův učitel a vzor.
