Seznam filmů, kterým se letos raději vyhnout

Abraham Lincoln: Lovec upírů (USA, 2012)
Kouzlo snímku se vyčerpává už v názvu, který nastoluje potenciálně zábavnou premisu. Film sám se ale stává jenom přívěskem toho jména, kusem materiálu a divákova času, který je nutno zaplácnout, když už jsme ten pěkný název vymysleli. Nepomůže ani takzvaný mash up – spojení dvou velmi nesourodých prvků do něčeho nového a zábavného (recenzi čtěte zde).

Méďa (USA, 2012)
Hrubozrnná komedie režiséra Setha MacFarlanea je právě taková, jaký může být téměř osamělý snímek uvedený do kin na přelomu prázdninových měsíců (recenzi čtěte zde).

Temný rytíř povstal (USA, 2012)
Závěrečný díl batmanovské trilogie Christophera Nolana je film grandiózní a nesený smělou ambicí. Při jejím naplňování ale klopýtá tak často, že se nemůže pořádně rozběhnout. Že by autor podlehl vlastní reklamě? (recenzi čtěte zde)

Christian Bale ve filmu Temný rytíř povstal

Polski film (ČR, 2012)
Premiéra Polskeho filmu byla pro tuzemskou kinematografii asi nejvíc sledovanou událostí. I když je společné dílo režiséra Marka Najbrta a scenáristů Roberta Geislera a Benjamina Tučka docela chytře a komplikovaně vystavěné, není jasné, co chce říct. A nezachrání ho ani čtveřice hlavních hrdinů Pavel Liška, Jan Matonoha, Marek Daniel a Josef Polášek (recenzi čtěte zde).

Konfident (SR, ČR, Polsko 2012)
Velmi bohulibé ambice někdy vedou ke vzniku mimořádně slabého filmu, pokud se k nim nepřidá už nic dalšího. Konfident režiséra Juraje Nvoty je toho ukázkovým příkladem (recenzi čtěte zde).

Podepíše? Samozřejmě. Adam (Jiří Mádl) právě činí rozhodnutí, které vydá na celovečerní film.

Jak porodit a nezbláznit se (USA, 2012)
Americká komedie v názvu slibuje, co film sám důsledně plní. Přinejmenším většina diváků se z něj nezblázní. A nemálo jich – bez ohledu na stav či pohlaví – porodí, nebo si alespoň bude připadat, jako by se tak dělo (recenzi čtěte zde).

Prometheus (USA, 2012)
Ridley Scott se po třiatřiceti letech vrací k žánru sci-fi a k příběhu, který před lety zpracoval v klasickém Vetřelci, a doprovází ho při tom obrovská reklamní kampaň. Jenže z celého „veledíla“ nakonec utkví jen pár působivých obrazů, dokonalé technické provedení a císařský řez provedený hodně velkým fofrem. Scott chtěl zřejmě točit o zpupné lidské pýše sahající do vzdálených končin vesmíru, ale zde se spíš jedná o pýchu režisérskou (recenzi čtěte zde).

Film Ridleyho Scotta Prometheus

Líbáš jako ďábel (ČR, 2012)
Režisérka Marie Poledňáková už dokázala celé generace české společnosti přesvědčit o ledasčem: že nejlepší tatínkové jsou horolezci, že svazáky spolehlivě přivádí do varu píseň Sladké mámení nebo že jsou děti roztomilé. Ve svém předposledním filmovém hitu Líbáš jako bůh nabídla publiku opojnou tezi, že po padesátce může zažít ty nejbláznivější milostné románky. Přitom jde stále o tutéž knedlíkovitou podstatu pohledu na svět, která se nejvíc hodí do autobusu plného zpocených turistů jedoucích na dovolenou (recenzi čtěte zde).

Havran (USA, 2012)
Ve filmu Jamese McTeiguea pátrá Edgar Allan Poe po sériovém vrahovi. Nejenom opeřenec z titulu by po zhlédnutí tohoto skrz naskrz neinspirovaného díla zakrákal svoje „Never more“ (recenzi čtěte zde).

Hněv Titánů (USA, 2012)
Velkofilm navazující na milou blbůstku Souboj Titánů z roku 1981 by mohl fungovat jako účinná náhražka rohypnolu, kdyby v něm ale pořád někdo nedělal ten strašný kravál (recenzi čtěte zde).

S použitím recenzí Ondřeje Štindla a Marcela Kabáta