Shakespearův Richard III. Umění zahrát ztělesněné zlo

Richard III. není vůbec jednoduchá hra. Jindřich Vodák, jenž ji dost cenil, hned při prvém uvedení v Národním divadle v roce 1911 konstatoval: "Král Richard III. méně než kterákoli jiná tragédie Shakespearova je s to získat si průměrné obecenstvo; hrdina je nesympatický, všecko je tu příliš ponuré a hrozné, stále se opakují tytéž kletby, tytéž lsti a totéž vraždění, a stádo Richardovo dává se z míry povolně vodit na porážku." Však také Richard nebyl od té doby v pražském ND hrán celých devadesát tři let (až do Dočekalovy inscenace z roku 2004).

V Brně se Richard nehrál od roku 1940 – dlouhou pauzu teď prolomil Zdeněk Plachý, který si hru i upravil – převážně razantními škrty, ale i závěrečným Prosperovým přídavkem z Bouře – a to ve spolupráci s dramaturgem Martinem Dohnalem. Ať už jsou názory na hru jakékoli, v jednom se shodují: Richard III. stojí a padá s titulní postavou.

Už Šalda považoval scénu Richardova dobývání lady Anny z prvního aktu za "tak smělou, tak odvážnou, tak geniálně drzou jako nic v dramatické tvorbě". Byl uchvácen deformovaným hrdinou, "dobývajícím přepadem proti vší pravděpodobnosti ve čtvrt hodině přízně kněžny Anny, která proklíná jej ještě tváří v tvář jako vraha osob sobě nejbližších… Čím strmější cíl, tím lépe! To jest opravdový zločinec povoláním; Macbeth věku pozdějšího jest vedle něho příležitostný diletant." Shakespearův paskřivý hrdina jako by se opravdu řídil heslem: buď realista – žádej nemožné.

Richarda může ztvárnit jen kongeniální herec, jenž umí zahrát nemožné: svést vdovu, jíž zabil manžela i tchána; přesvědčit matku, jíž zabil děti, aby mu dala za ženu zbylou dceru; přesvědčit ctihodné měšťany i církev, že legitimní pretendenti trůnu jsou pancharti a on sám, ač po tom vůbec netouží, je ochoten se obětovat a usednout na trůn. Jde o to, zahrát nejen Richarda, ale především jeho herectví: jím si podmaňuje okolí, pro střízlivé oko diváka stejně nepochopitelně, jako si podmaňovali masy totalitní diktátoři i novodobí demagogové a mediální mágové, často stejně zakomplexovaní a tělesně handicapovaní.

Brněnské ND takového herce má – je jím Petr Halberstadt. Herec schopný nejen donést verš až do poslední řady na balkoně, ale především zvládnout tři elementární Richardovy polohy. Dravě komediantskou, ironicky viděnou polohu mediálně vemlouvavého svádění (lady Anna, královna Alžběta, měšťané). A kontrastně: tvrdě cynickou polohu drsného pojmenování zla, včetně vlastních zločinů – Halberstadtův Richard vrhá své urážky buď do tváře okolí, nebo jimi přes mikroport bombarduje publikum v monolozích. A konečně poloha bezradného muže na trůně, jehož opustila vůle k moci vzápětí poté, co jí dosáhl. Zhruba od scény zavržení spoluviníka Buckinghama sledujeme Richardův pozvolný rozklad až k zlověstným snům před bitvou, kdy se mu zjevují duchové zavražděných (zde filmové projekce).

Svést a vyplenit
Richardovo vnější znetvoření, jež je semiotickým znakem znetvoření vnitřního, neřeší herec obligátním hrbem, ale hitlerovsky zchromlou rukou, jíž si neustále podpírá bok. Bravurně zvládá jak svádění Anny (Klára Apolenářová), tak hrané přemlouvání před korunovací ("Já na to nemám") i spor s královnou Alžbětou (vrcholně rozehraná scéna se Zuzanou Slavíkovou, v níž Richard, čelící královnině spílání, opět v nemožné situaci žádá o ruku dcery a přitom drze budoucí tchyni svádí, válí se s ní po zemi a moc nechybí, aby se s ní vyspal).

Škoda jen, že vedle jeho dynamického projevu působí jiní jakoby staticky, naaranžovaně, spíše deklamují, než hrají (netýká se to ženských postav ani Hastingse Jaroslava Dufka, který je naopak pronikavou studií bezmoci tváří v tvář pozdě rozpoznaného zla). Nápaditá Dvořákova scénografie zapojuje mezi iluzivně prodloužený balkonový interiér antiiluzivně i zadní projekci pro videoart. Barevné hry tohoto "krasohledu" vycházejí z motivu rozety (ve hře jde o válku dvou růží!). Abstraktní rovinu však trochu kazí některé realistické polopatismy (krev). To všechno jsou však jen drobné pihy na kráse jinak vcelku velmi zdařilé a místy strhující inscenace.