Ty, Jožko, nevzal bys zejtra za mě šichtu?“ Vašek Zdychynec hledí do tváře svého parťáka, havíře Jožky Železného. Zároveň sleduje po očku Marii. Ta nelení a rezolutně vstupuje do rozhovoru: „Nezlob se, Vašku, ale chtěla bych mít Jožku aspoň v neděli doma. Kromě toho chceme jet zejtra k našim, těší se na nás a hlavně na malou.“ Malá Maruška se drží máminy sukně jako klíště. Mladá žena je rozhodnuta hájit své stanovisko novomanželky.
„Sakra, to je blbý,“ zabručí mrzutě Zdychynec. „Žení se zejtra bratranec a na poslední chvíli mu vybouchl svědek, tak si vzpomněli na mě.“ Jožkovi je trapně. Rád byVaškovi vyhověl. Je to parťák a kamarád. Fárají spolu už pět let a za tu dobu mezi nimi nebyl ani stín nedorozumění. Před časem, když zaspal ranní směnu, se za něj Vašek přimluvil u důlního, aby mu to nestrhli z výplaty. Teď by měla být řada na něm. „No, já myslím, že by se to dalo nějak zařídit,“ souká ze sebe Jožka. „K rodičům bychom mohli jet příští neděli, co říkáš?“ obrací se k ženě.
Šachta Neptun se probouzí do ranního šera. Noční směna právě vyfárala a chlapi z nadcházející směny se vycourali ze šatny. Postávají před těžní klecí s kahanci a v ochranných přilbách. Občas kdosi zabručí zdařbůh. Kuřáci lačně sají posledního šluka před mnohahodinovou nikotinovou abstinencí.
Těžní klec s hlomozem padá do hlubiny a Jožka sleduje ubíhající uhelné vrstvy se stékajícími potůčky vody. Dole je jakýsi zmatek, štajgr rozděluje směnu na dvě skupiny. Jožka odchází s druhou skupinou v hlubokém předklonu dlouhou klikatou štolou. Ve sporém osvětlení kahanců vystupuje výdřeva stropnic a rozpěr, zadržující váhu tisíců tun černého masivu. Jsou v hloubce šesti set metrů. Středem štoly vedou koleje a občas je třeba vyhnout se vozu připravenému k naplnění a odvozu. „Stát!“ zavelí štajgr a svítí na konec štoly, kde je porub. „Tak havíři, jede se úkolem. No, zdařbůh,“ říká štajgr a mizí v přítmí chodby.
Horníci svlékají košile a chápou se připraveného nářadí. Je tu horko až k zadušení. Jožkova sbíječka se noří do ložiska. V chabém osvětlení přilbové lampičky se odlepují černé vrstvy skrývky. Je to nejkvalitnější antracit, černější než noc. V tuhle dobu jsem se mohl ještě protahovat v posteli vedle Marie, myslí si Jožka. Ale co, Vašek na mém místě by se zachoval stejně. Sbíječku si přidržuje u hrudi a pevně ji tiskne ke stěně ložiska.
Svatební veselí se rozjíždí. Po obřadu na radnici, při němž se Vašek zodpovědně zhostil role svědka, se svatebčané uzavřeli do objednaného sálu a harmonikář začíná roztáčet páry do nekonečného kola polek a valčíků. Neplač, neplač, strahováčku, bouří sálem. Ženich s nevěstou jsou v jednom kole. Vašek zpívá s ostatními, popíjí pivo a je mu dobře. Jožka je miliónovej kámo, musí se mu za ten dnešní handl nějak revanšovat, pomyslí si.
Při pauze mezi tancem a zpěvem kdosi pustí rádio. Do tlumeného zpěvu znějí zprávy o návštěvě spřátelených delegací a bratrských stran, o plnění závazků... Vašek zpozorní. Vážný hlas oznamuje, že dnes dopoledne došlo na dole Neptun k neštěstí. „Výbuch důlních plynů... hlášeny oběti na životech,“ zachytí Vašek a srdce se mu sevře úzkostí. Proboha, je tam Jožka, jen kvůli mně, mihne se Vaškovi hlavou a už se žene ke dveřím a pádí po schodech jako zběsilý.
Hned po zprávě o neštěstí se před šachtou nakupilo množství lidí, manželek horníků a příbuzných. Všichni se dožadují zpráv o svých nejbližších. Kolují zvěsti, že tam zůstal asi tucet horníků. Za bránou muži v bílém nakládají do sanitek první raněné a další přinášejí na nosítkách sami horníci. Jsou očividně unavení, černější než jindy. Vašek natahuje krk, neuvidí-li Jožku mezi nimi. Panebože, sladká štěstěno, támhle to by mohl být možná on! Jde sám ze směru, odkud se fárá. Je celý pokryt uhelným prachem a z tváře mu svítí jen dvě velké unavené oči. „Pusťte mě!“ křičí Vašek a dere se zástupem kupředu.
O autorovi| podle vyprávění Josefa Železného napsal Jiří Kolář