Ani próza s názvem Zimní les se ovšem patrně literární událostí nestane.
Irská literatura trpí těžkou posedlostí a česky právě vydaný román Patricka McCabea (1955) Zimní les je toho nejlepším důkazem.
Irští prozaikové jsou totiž z nějakého zvláštního důvodu přesvědčeni, že vysoká literatura musí vypovídat o šílenství, alkoholu a násilí. Že protagonisté jejich příběhů musejí pocházet z rozvrácených rodin a vyrážet za štěstím do Anglie. Těžko uvěřit, že by současná irská skutečnost byla takhle jednostranně vyhraněná, ale i kdyby tomu tak bylo, v literatuře působí takové opakování únavně.
V případě Zimního lesa (2006) má čtenář po několik prvních skvěle napsaných stránek dojem, že Patrick McCabe se od téhle ubíjející monotónnosti přece jen dokázal osvobodit a že konečně napsal něco jiného.
Seznamujeme se s hlavním hrdinou a vypravěčem románu Redmondem Hatchem. Ten přijíždí do rodného kraje, kde se setkává se svérázným horalem Nedem Strangem, z jehož vyprávění hodlá připravit článek pro místní noviny.
Žal utopený v alkoholu Redmond žije spokojeným a poklidným životem, byť ho tu a tam zamrzí, že se mu nepodařilo dostat úplně na vrchol novinářské profese, do nejprestižnějších novin. Jinak ho podle všeho nic netrápí. To se však zlomí v okamžiku, kdy se dozví, že Ned Strange vylákal malého chlapce, který mu bezmezně důvěřoval a pomáhal, ven z města, znásilnil ho a poté brutálně zavraždil.
Od té chvíle to jde s Hatchem z kopce – rozpadá se mu rodina, manželka ho při rozvodu zažaluje za domácí násilí a on má od soudu zákaz stýkat se jak s ní, tak i s jedinou dcerou. Svůj žal utápí v alkoholu, víc a víc ho pronásleduje duch Neda Strange a čtenáři je jasné, že v případě Redmonda Hatche nejde jen o přemíru alkoholu – protagonista totiž nenávratně propadá šílenství a vše spěje ke konci, který čtenář tuší od poloviny knihy.
Příběhy, v nichž tragédie není popisována naplno, nýbrž je jen jaksi tušena, bývají silné, ovšem je třeba, aby autor uměl se zlověstnou předtuchou pracovat. To dokáže třeba americký prozaik Don DeLillo nebo McCabeův krajan John Banville.
A právě ve srovnání s Johnem Banvillem vysvítají nedostatky McCabeova psaní nejzřetelněji. Vlastně – jakkoli je to kruté – by bylo možné říct, že Redmond Hatch je obrazem autora samotného, autora, který se v 90. letech stal tak trochu hvězdou díky románu Řeznickej kluk (v češtině vyšel v nečitelném překladu), nicméně od té doby jako by vždy zůstal za očekáváním.
Možná to je i proto, že tato očekávání byla přehnaná, nicméně McCabeovo psaní je zoufalým pokusem vyškrábat se nad literární průměr, přičemž zpět do průměrnosti ho sráží právě vědomí vlastní neúspěšnosti.
Při četbě Zimního lesa se neodolatelně vnucuje dojem, že s autorem se to má jako s alkoholikem, kterému whisky už vůbec nechutná, dělá se mu zle, ale přesto musí pít. Patrick McCabe (1955) nemá co říct, ale přesto píše dál. Snaží se napsat román, který bude popisovat rozpad lidské osobnosti, leč postrádá nejen banvilleovský vhled, nýbrž i příběh, do něhož by svou konstrukci pevně ukotvil.
Hospodské banality Odkazy ke gotickému románu, které tu a tam textem probleskují, tento problém ještě zvýrazňují – právě gotický román pracoval s velice silnou zápletkou a ta umožňovala stupňovat napětí a vnímání zlověstné předtuchy. To v chaotickém vyprávění bez příběhu, rytmu a struktury možné není. A zajišťovat si výmluvu pro takovéhle líné psaní tím, že jde o vyprávění mentálně chorého člověka, je dosti laciné.
Samozřejmě lze namítnout, že autor v knize zachycuje proměnu irské společnosti v posledních letech, že líčí ničivý dopad pop-kultury na irskou tradici, jenže bohužel ani v tomhle není Patrick McCabe originální. Právě tyto postřehy totiž zůstávají na úrovni hospodských banalit.
***
HODNOCENÍ LN **
Patrick McCabe: Zimní les
Přeložil Tomáš Kačer Host, Brno 2009, 208 stran
