Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Sinoložka Hanzlíková: Říká se, že v Číně každý den vznikne nová umělecká galerie

Kultura

  6:00
PRAHA - Čínské umění prochází obdobím, které si Evropan dokáže představit jen stěží. Po budovatelské epoše Mao Ce-tunga začínají místní umělci hledat svůj styl, ať už se inspirují Západem, nebo se vracejí k historické tušové malbě. I proto v Číně otevřely své pobočky aukční síně Christie’s a Sotheby’s, potenciální cíle tří milionů studentů čínských uměleckých škol.

Sinoložka Emma Hanzlíková. foto:  Michal Šula, MAFRA

Na přijímačky se pronajímají hangáry, ve kterých je připraveno třeba padesát zátiší, okolo každého z nich stovky uchazečů,“ popisuje dění na vysokých školách sinoložka Emma Hanzlíková. Galerie hl. m. Prahy nyní představuje Čínu pohledem dvou tamních úspěšných malířů. Výstava nazvaná Zhang Xiaogang & Wang Guangyi: The Reunion of Poetry and Philosophy začala v Domě U Kamenného zvonu před týdnem a potrvá do poloviny května.

POZNÁMKA:

Čínská jména uvádíme v mezinárodní transkripci pchin-jin, abychom je sjednotili s názvem výstavy. Jedinou výjimkou je Mao Ce-tung, jehož český přepis se stal územ. V pchin-jinu by se psal Mao Zedong.

Zhang Xiaogang a Wang Guangyi patří podle organizátorů výstavy k nejvýznamnějším čínským umělcům současnosti. Je to tak i z pohledu sinoložky?

Ano, co se současného malířství týče, patří mezi nejznámější umělce. Pokud dnes člověk zavítá do pekingské umělecké čtvrti 798, narazí v obchodech se suvenýry na kopie jejich obrazů. Jde o notoricky známá díla – jak o Zhangovu Velkou rodinu, tak o politický pop-art Wang Guangyiho, ve kterém mixuje revolucionářské výjevy z šedesátých let s ikonickými konzumními značkami typu Coca-Coly nebo hodinek Omega. Výtvarníků, kteří se místo tušových technik věnují olejomalbě, je v Číně více, ale tito dva patří mezi ty nejznámější. Proslavili se v roce 1992 na bienále v Guangzhou, které odstartovalo komodifikaci čínského umění. Na západě se čínské umění dostalo do povědomí o rok později v roce 1993, kdy se jej kurátor Achille Bonito Oliva rozhodl vystavit na benátském bienale. Zhang Xiaogang a Wang Guangyi byli také jedni z prvních, o které projevily zájem aukční domy. Jejich cena hned vylétla nahoru. Dnes patří mezi nejbohatší čínské malíře, přestože se už nevěnují tušové malbě. Ta se dnes už téměř vytratila - když vezmeme v potaz, že až do začátku 20. století se v Číně jiná technika malby ani nepraktikovala, tedy pokud opomineme olejomalbu jezuitských misionářů během 18. století na dvoře císaře Qianlonga.

Výstava The Reunion of Poetry and Philosophy. Zhang Xiaogang, Znovuzrození č....
Výstava The Reunion of Poetry and Philosophy. 3. Zhang Xiaogang, Pozice otce,...

Jsou úspěšní, vystavují a cestují po světě, jak se k nim ale staví režim?

Strana podobný typ umění nezakazuje, ale ani nepodporuje. Jen jej toleruje. Zhang ani Wang asi hned tak nebudou mít výstavu v pekingském Národním uměleckém muzeu nebo v Národním muzeu sousedící s mauzoleem Mao Ce-tunga na Náměstí nebeského klidu, kde jsou stále k vidění budovatelské obrazy z padesátých let oslavující vůdce. Čína pochopitelně stojí o prezentaci svých umělců v zahraničí, jelikož zemi přináší prestiž, současně se však obává opětovně kladených a stále nezodpovězených otázek týkajících se svobody umělců. Pro čínské umění je dnes typická koexistence dvou paralelních světů, oficiálního a undergroundového. Pro pozorovatele z vnějšku je pak mnohem těžší najít a rozpoznat ten pravý čínský umělecký projev. Ale prostor v Číně dostávají v uměleckých čtvrtích a nezávislých galeriích, jež strana možná trochu kontroluje, ale nechává je svobodné. Pokud by se objevila nějaká skutečně kontroverzní výstava, režim by zasáhl, což se dělo třeba na konci osmdesátých let s rodící se čínskou avantgardou. Ale nejde jen Čínu – například v newyorském Guggenheimově muzeu před měsícem skončila velká výstava čínského umění Art and China after 1989: Theater of the World, ze které musela být odstraněna tři díla kvůli ochráncům zvířat. Ani na Západě se nemůže všechno.

Zmiňovala jste pekingskou uměleckou čtvrť 798. Jak toto místo funguje?

Tato čtvrť v Dashanzi vznikla na místě komplexu bývalých továren na elektronické součástky. Tovární haly v sobě nesou kus Bauhausu, jelikož na výstavbě areálu se v 50. letech podíleli i experti z Východního Německa. V 90. letech továrna chátrala a až v roce 2000 se sem začali přesouvat umělci - hlavně sochaři - z nedaleké Centrální akademie výtvarných umění, kteří začali využívat nádherné prostory výrobních hal jako ateliéry. Vysoké komíny, potrubí, ze kterého uniká pára a betonové zdi, na kterých jsou stále čitelné rudé maoistické slogany, i to je součástí nejmódnější umělecké čtvrti v Pekingu. Největší výhodou 798 je bezplatný vstup do všech galerií. Bohužel je to vykoupeno faktem, že v neuvěřitelné záplavě výstavních prostor, které Dashanzi nabízí, lze najít jen pár skutečně kvalitních míst. Největším nebezpečím v 798 je však laictví. Galerii si tu může otevřít téměř kdokoliv, kdo na to má. Vztyčným bodem by proto mělo být Ullens Center for Contemporary Art, zkráceně UCCA, sponzorované manžely Ullensovými ze Švýcarska, kde jsou vystavováni nejzásadnější aktéři čínské umělecké scény. Zároveň se zde pořádají doprovodné akce včetně filmových projekcí. Druhým místem, kde jsou výstavy připravovány pečlivě a odborně, je Pace gallery, která má pobočku i v New Yorku. Dále fotografická galerie Paris-Beijing a Faurschou Foundation Beijing, kde Liu Wei zavěsil do prostoru model lhaské Potaly z hovězí kůže. V současné době se čím dál tím víc umělců z Dashanzi přesouvá do nedaleké méně módní vesničky Caochangdi. Jedním z důvodů odchodu umělců a galerií z 798 jsou vysoké nájmy za loftové prostory, druhým důvodem je příliv turistů, se kterými ruku v ruce mezi dříve nezávislou komunu umělců přichází komerční kýč. 

Jak se do této čtvrti promítá komunistická minulost Číny?

Řada dnes slavných čínských umělců se narodila v 50. letech, tedy v době vzniku Čínské lidové republiky, velkého skoku, následujícího hladomoru a pomalého začátku kulturní revoluce z let 1966 až 1976. Pro Čínu to bylo nejhorší období 20. století. Povolené bylo jen revolucionářské umění s malbami podle sovětských vzorů nebo propagandistickými nápisy. Když tato generace výtvarníků dokončila školy, nemohla najít uplatnění, navíc bylo mnoho lidí posláno na převýchovu na venkov. Sami si pak v 80. letech začali hledat prostory pro ateliéry. Osmdesátá léta jsou také hodně spjata s literaturou a překlady západních filozofických a teoretických textů o umění. To je případ i Ai Weiweie a jeho Černé, Bílé a Šedé knihy, kdy Číně teprve v 90. letech představil Marcela Duchampa, Andyho Warhola nebo Jeffa Koonse. Do té doby se o nich lidé neměli jak dozvědět. Tímto způsobem se seznámili s ideály západního umění, které pak uplatňovali v nezávislých komunách. Třeba skoro celá 90. léta se v Číně nesla ve znamení performancí, které známe z Česka například v podobě aktuálního umění od Milana Knížáka nebo happeningů Jiřího Kovandy či Jana Mlčocha a mnoha dalších z 60. a 70. lete, kdy nebylo možné oficiálně vystavovat.

V rodinách odsunutých na převýchovu na venkov se narodili také Zhang s Wangem.

V době, kdy spatřili světlo světa, vrcholila spolupráce mezi Čínou a Sovětským svazem, i když se už blížila roztržka. V té době jezdili do Číny odborníci z východní Evropy, dokonce i z Československa, učit tamní studenty olejomalbu. Což je ohromně zajímavé, protože se do té doby Číňané věnovali hlavně tušové malbě, což byla národní technika. Ale protože Mao Ce-tung stanovil za vzor budování komunistické Číny Sovětský svaz, zatoužil zároveň po obrovských figurativních plátnech. Po jeho smrti vzniklo jakési mezidobí, kdy mnoho výtvarníků přešlo na takzvaný scar art, nesoucí název podle tehdy populárního románu spisovatele Lu Xinhua. Tedy motivy válek, bojů nebo třeba chudých rodin.

Čínský umělec Wang Guangyi.

Čínský umělec Zhang Xiaogang.

Do této doby tedy spadá konec tušové malby a tradiční kaligrafie?

Ano i ne. I dnes existují výtvarníci, kteří se pokoušejí vracet tradici. Navíc je po tomto umění poptávka mezi sběrateli. Například malíř Xu Bing, jenž vede Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu, dodnes pracuje s čínskými znaky, ve kterých se skrývá neuvěřitelné množství konotací. Nejznámější je jeho dílo Book from the Sky, které bylo před lety k vidění i v Praze. V čínštině Book from the Sky znamená nejen Knihu z nebes, ale i výraz pro něco, co nedokážeme přečíst. Xu Bing čtyři roky vyřezával a tiskl na dlouhé svitky papíru znaky čínské abecedy, které neexistují. U každého „písmene“ totiž stačí změnit jeden komponent – laicky čárku – a ono přestane existovat. Když si vezmeme, že čínská abeceda obsahuje 75 000 znaků a Xu Bing vymyslel dalších více než čtyři tisíce, i Číňan před takovým dílem stojí a není si jistý, jestli sám nezapomněl číst. Je to opus magnum současného čínského umění.

Mají o taková díla zájem západní galerie?

Sílu setkání s živou malbou nic nenahradí. To nejlepší ze současného čínského umění

Ano, Xu Bing žil v Americe, stejně jako Ai Weiwei a řada dalších čínských umělců. Zajímavé je, že se pak většina z nich vrátila. Nedávno vystavoval v Muzeu moderního umění v New Yorku, jeho věci se pravidelně objevují v západních aukcích. Přijde mi škoda, že naše Národní galerie už podruhé vystavila Ai Weiweie, ale nedá prostor jiným výtvarníkům. V devadesátých a „nultých“ letech se o něco podobného pokoušela Galerie Rudolfinum, kde už byly k vidění Zhangovy obrazy, které se ale v té době ještě neprodávaly za tak příšerné částky. Další byla výstava Peking – Praha: Nový pohled na současné čínské umění na Pražském hradě, kde sice byli zastoupeni někteří dobří výtvarníci jako Huang Yan či Zhan Wang, ale celá akce se nesla pod hlavičkou Smíšené česko-čínské komory Jaroslava Tvrdíka a nemělo to žádný koncept ani obsah. Výstava si nekladla za cíl podat po pravdě komplikovaný příběh čínského moderního umění a jeho transformace ze socialistického realismu na globální výtvarný jazyk. Spíš šlo o obchodní zájmy. Rok na to pak na Pražský Hrad přivezli bizarně dvě sochy z terakotové armády z hrobky císaře Qin Shi Huangdi.

Jak si v porovnání s těmito výstavami stojí stojí The Reunion of Poetry and Philosophy v Domě U Kamenného zvonu?

Jde o výstavu, kde musí mít vystavená díla opravdu extrémně vysokou pojistnou hodnotu. Jen když si člověk uvědomí, co je zde k vidění – na monumentální triptychy nebo pop-artové věci Wang Guangyiho člověk jen tak nenarazí. V některých případech se výtvarníci sami materiálně podílejí na expozicích, což znamená, že si třeba zaplatí převoz děl. Tím pádem není cítit snaha o reciproční profit ani politické zatížení, což je sympatické. Zároveň si představuju, jak náročná musela být pro čínské výtavrníky instalace v komplikovaně členěném gotickém prostoru vjednom z nejstarších domů v Praze vůbec. Je to podobné, jako kdyby dostali možnost vystavovat v Číně v některém z buddhistických klášterů té doby. 

Wang Guangyi, Každodenní život č. 3, 2014 / olej, akryl, plátno / 180 × 140 cm.

Kdybych chtěl jako Evropan začít sledovat dění na čínském uměleckém trhu, na jaké galerie se mám zaměřit?

V Číně se to často mění – říká se, že každý den vznikne jedna nová galerie. Problém spočívá v tom, že výstavní síně zakládají různí soukromníci a málokterá pak přežije déle než rok. Historicky velmi dobrá je Ullens Centre for Contemporary Art v Pekingu, založená belgickým sběratelem a filantropem, výrazný byl i švýcarský sběratel Uli Sigg, jenž většinu sbírky vybudoval právě ve čtvrti 798. Celou kolekci nyní věnoval vznikajícímu muzeu M+ v Hongkongu. V Číně totiž neexistuje žádná instituce, která by se věnovala sbírkotvorné činnosti zaměřené na současné čínské umění. Otázka je, zda to Číňané neumějí, nebo jde o koncept, který neznají a je potřeba ho zavést ze západu. V Šanghaji existují velmi kvalitní galerie Rockbund Art Museum a Power Station of Art, která je jedinou galerií věnovanou současnému umění podporovanou, a tím pádem i kontrolovanou státem. Nedávno jsem dělala rozhovor s kurátorkou Times Muzea Nikitou Yingqian Cai, která mi nabídla další pohled. Ptala jsem se jí na literaturu, ze které by se Evropan dozvěděl to hlavní z historie čínského umění 20. století. O ona odvětila, že se o této době nedá moc psát, protože prošla příliš mnoha změnami. Od 30. do 70. let neexistují téměř žádné archivní materiály a když se člověk tuto dobu snaží interpretovat, už si zahrává se stranou. Nějaké informace poskytuje platforma Asia Art Archive. Ale pokrýt téměř sto let historie, když s jistotou víme pouze to, co se dělo po roce 1989, je těžké. 

Je pravda, že na čínských uměleckých školách studují najednou přibližně tři miliony lidí, jak vyprávěl kurátor výstavy Lü Peng?

Ano, je to šílené. Na přijímačky se pronajímají hangáry, ve kterých je připraveno třeba padesát zátiší, okolo každého z nich stovky uchazečů. Všichni chtějí být výtvarníci. Školy se v Číně dělí podle zaměření. Pekingská Ústřední akademie výtvarných umění na severu země je známá konceptuálním uvažováním ovlivněným Západem, zatímco na jihu v Hangzhou na Čínské akademii umění se jede stále kaligrafie a tušová malba. I když i tam funguje jeden dobrý intermediální ateliér, který vede známý konceptualista Qiu Zhije, který se proslavil poté, co si na tělo namaloval červený znak Bu.

Najde pak tolik uchazečů uplatnění?

Po škole bývají často pod tlakem, protože se nemohou uživit ani si kvůli drahým nájmům dovolit ateliéry. Výhra pro ně je, když se jejich díla začnou objevovat na výstavách nebo se dostanou do nabídky aukčních domů Sotheby’s a Christie’s, které už mají pobočky v Číně. Možná proto je nejmladší generace umělců téměř neznámá – na výstavách se objevují hlavně umělci narození v padesátých a šedesátých letech. To jsou stálice, protože jejich projev byl kvůli režimu straně dlouho opomíjen. Teď se vše snaží dohnat. Před dvěma lety se v Paříži konala velká výstava z čínských sbírek módního domu Louis Vuitton a i tam se se točila stále tatáž jména. 

Když vás tak poslouchám, mám pocit, že se režimní cenzura stala téměř minulostí.

Úplně to tak není. Zajímavě to vystihl Lü Peng, když hovořil o tom, že se umělci sami naučili autocenzuře. Jsou tak vychovaní už ze škol. O některých věcech se museli naučit uvažovat jinak. Ale že bych v dnešní Číně zahlédla vyloženě kritické věci vůči straně, to ne. Mám pocit, že lehké parodie či narážky na předešlou uměleckou oficiální tradici jsou tolerovány, ale rozhodně nechci zlehčovat situaci. Domnívám se, že v literatuře je cenzura daleko silnější než ve výtvarném umění.

Jak cenzuru vnímají sami Číňané?

Přijde jim skoro zbytečné se o ní bavit. Přitom když se podíváte na některé obrazy Zhang Xiaoganga, nemusí ani okatě připomínat, jak se režim na Číňanech podepsal a jakou zanechal jizvu na jejich duši. To si český čtenář může nejlépe představit díky Hovorům se spodinou spisovatele Liao Yiwua, které byly už před několika lety přeloženy do češtiny. Možná by se pak spousta Evropanů po příjezdu do Číny neptala místních umělců na banální otázky typu: “Opravdu tu máte pracovní tábory a režim vás honí po ulicích?” Dnes už to tak není, i v Číně existuje normální život tak, jak ho známe my, s jistým omezením, ale silně kapitalistický. Je to stejné, jako kdyby se našich výtvarníků ptal každý na politiku. Řada z nich jí určitě řeší, ale další mají úplně jiné starosti.  

Emma Hanzlíková (*1990) vystudovala sinologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a teorii umění na Vyské škole uměleckoprůmyslové v Praze. Část studií strávila v Pekingu a Chang-čou. Specializuje se na asijské umění, které studovala na School of Oriental and African Studies (SOAS) v Londýně. Částečně se podílí na chodu rodinného nakladatelství Meander specializovaného na krásnou dětskou literaturu. V současné době pracuje jako kurátorka nově vznikající kulturní instituci 8smička v Humpolci.

Sinoložka Emma Hanzlíková.

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...