24. prosince 2017 19:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Staré pohádky byly jako Hra o trůny, syrové, plné násilí, sexu a nadpřirozena

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 24Diskuse
Růženka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Růženka. | foto: Lidové noviny

PRAHA Vánoční smršť televizních pohádek je odvar často drsných prapůvodních vyprávění. Jak to bylo se Šípkovou Růženkou doopravdy, proč Popelka přišla z Číny a která je ta nejstarší pohádka ze všech?

Doufejme, že k tomu nikdy nedojde. Ale kdyby si někdo za sto let chtěl udělat obrázek o duševním stavu českého národa v roce 2017 podle televizního programu na Štědrý den, musel by nevyhnutelně dojít k závěru, že většinu národa tvořili infantilní jedinci.

V podstatě nenajdete televizi, která by mezi 17. a 22. hodinou večer nevysílala pohádky. Česká televize s nimi začíná už po druhé hodině odpolední a bez přerušení pojede pohádky až do deseti večer. Celkem si jich na Vánoce přichystala asi třicet a soukromé televizní stanice jí zdatně sekundují. Pokud se dostatečně zásobíme cukrovím, chlebíčky a buráky, můžeme se v objetí svého gauče propohádkovat Vánocemi až do Nového roku.

Jenže o jaké pohádky jde? Jsou to barvotiskově uhlazené, disneyovsko-troškovské verze příběhů, které většinou jen velmi volně vycházejí ze sbírek Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Stále jde o souboj dobra se zlem, stále v nich vystupují princezny, draci, kouzelné babičky a zvířata ovládající lidskou řeč, ale jedna podstatná věc chybí: jejich původní syrovost.

„To, čemu dnes říkáme pohádky čili fiktivní fantaskní příběhy, původně nebylo směřováno pouze k dětem – nebo rozhodně ne především k nim. Přirovnal bych je třeba ke Hře o trůny. Byly často plné sexu, násilí, ale zároveň se tam vyskytovalo i nadpřirozeno: fantastické postavy a zázraky. A to mají lidi rádi dodnes, jak je znát z množství soudobé fantastické literatury. Lidé si takové příběhy po generace vyprávěli ústně zejména při monotónních činnostech vykonávaných v rodinném kruhu za dlouhých zimních večerů, kdy byla brzo tma,“ vysvětluje Petr Janeček z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Přímo dětem byly v dávných dobách určeny spíše bajky, tedy příběhy se zvířecími hrdiny obdařenými lidskými vlastnostmi – z těch známějších třeba Orel a liška nebo Zajíc a želva.

Spící, nebo mrtvá princezna?

Za první obsáhlou sbírku pohádek v Evropě se považuje Pentameron, který sepsal ve 30. letech 17. století neapolský dvořan, voják a básník Giambattista Basile. O zhruba půlstoletí předešel dalšího známého pohádkáře, Francouze Charlese Perraulta, a o celých 200 let bratry Grimmovy. Jeho sbírka však dlouho zůstávala omezená na Itálii, neboť byla napsána v neapolském dialektu.

Z hastrmana udělali vodníka

Nejznámější soubory českých pohádek sestavili v 60. letech 19. století Božena Němcová (Národní báchorky a pověsti, 1862) a Karel Jaromír Erben (Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, 1865). Volba výrazu, jímž oba sebrané útvary lidové slovesnosti nazvali, nebyla náhodná: slovo „báchor“ označovalo kromě povídačky také nepálenou cihlu, kterou v tehdejších dobách vyráběli převážně Romové (v 19. století by se řeklo Cikáni). Proto bylo třeba použít slovo jiné, vznešenější. 

Obrozenci ostatně vymysleli česká jména i řadě postav, které na našem území po staletí pokojně fungovaly pod jmény přejatými z němčiny. Z hastrmana (Wassermann) se tak stal vodník, z Rýbrcoula (Rübezahl) Krakonoš. „Národní charakter“ pohádek je však umělý konstrukt: většina hlavních motivů je rozšířena možná tisíce, ale každopádně stovky let v celém indoevropském prostoru – s nadsázkou řečeno od Islandu po Indii. 

Dnešní děti, zvyklé na disneyovské verze pohádek, by se při její četbě asi dost divily, přestože původně sbírka pro děti určená byla. Buď byly děti 17. století psychicky odolnější, nebo dospělým tolik nesešlo na nějakém tom psychickém traumatu.

Vezměme si například Šípkovou Růženku. Známe ji jako idylický příběh o krásné spící princezně, již polibkem probudí udatný princ. Původně se však vyprávěla trochu jinak.

Princezna Talia, jak se v italské sbírce jmenuje, se píchne do prstu pazdeřím (dřevitou částí konopného vlákna) a neusne, nýbrž rovnou zemře. Mrtvou dceru nechá její otec a král krásně odít a uzavřít ve věži, načež i se svými dvořany navždy opustí to proklaté místo.

Po letech se k zámku dostane „jistý král“. Okouzlen k ní přistoupí a osloví ji v domnění, že krásná dívka jen spí. Marně, kráska se neprobouzí, ať ji volá sebehlasitěji. „A tak poté, co chvíli prodlel, vrátil se král do svého království, kde na dlouhou dobu zapomněl, co se stalo.“

Co ve skutečnosti chtěl dvořan Basile říci slovy „chvíli prodlel“, se ukazuje na dalších řádcích, kde k Talii přicházejí „odkudsi“ dvě malé děti, chlapec a dívka. Také oni chtějí mrtvou princeznu vzbudit, a tak se jí děvče zakousne do prstu. Asi dost šikovně, protože se jí přitom podaří vysát z Taliina prstu pazdeří a princezna procitá.

Aniž by se podivila, kde se u ní vzaly dvě děti (to se přece běžně stává, že člověk umře a narodí se mu dvojčata), dá jim jména Slunce a Měsíc a miluje je „víc než sebe sama“. A nejen je – rychle si zamiluje i krále, který je občas navštěvuje a „vždy se několik dní zdrží“. O svatbě ani zmínka. Tady by mohla pohádka skončit, ale dvořan Basile měl pro své posluchače připraven ještě přídavek.

Princovo periodické mizení začne být podezřelé jeho maceše (v jiných verzích manželce). Ta vymyslí vskutku ďábelský plán: nechá Talii vzkázat, že král chce vidět své děti, a ta je nic netušíc pošle do zámku. Tam už se na ně však chystá past. „Královna přikázala kuchaři, aby je uvařil a pak podal, připravené na mnoho způsobů, jejímu nevlastnímu synovi k večeři.“

Nebojte se, nakonec všechno dopadne dobře. Koná se svatba a zlá macecha dostane, co zaslouží: v plamenech určených pro Talii skončí sama. Příběh o spící – či dočasně mrtvé – princezně je jedním ze zhruba dvou a půl tisíce hlavních typů pohádek. 

„Všechny jsou očíslované, Šípková Růženka má číslo 410,“ říká Petr Janeček z etnologického ústavu a z knihovny ve své pracovně vyndavá třísvazkovou knihu s názvem Typy mezinárodních pohádek. V příslušné pasáži se čtenář může například dozvědět, že v jiných variantách příběhu není zlá macecha upálena, ale skončí v sudu s jedovatými žábami a hady.

Příběh, jehož jednotlivé motivy odborníci objevili už ve dvou povídkách ze 14. století ve Francii a v Katalánsku, přejal do svého souboru Pohádky matky husy i francouzský pohádkář Charles Perrault, jinak vysoký úředník na dvoře Ludvíka XIV. V jeho sbírce nese název Princezna ve spícím lese. Název Šípková Růženka pochází pravděpodobně až od bratří Grimmových, tedy z počátku 19. století.

Ani Perrault svoje čtenáře – nejspíš dospělé dvořany – nijak nešetří. Text (česky vydaný například v roce 2015 nakladatelstvím Slovart v edici pro děti a mládež) se hemží lechtivými narážkami a lze si snadno představit chichotání napudrovaných dvorních dam, když se příběh nahlas předčítal v komnatách nově vybudovaného Louvru. Při předčítání dětem se tak příběh rozdvojuje, a zatímco děti vnímají spíš zázračné a hrůzostrašné motivy, dospělí se mohou bavit druhým plánem textu: „Hned po večeři, aby neztratili ani chvilku, byli vrchním almužníkem oddáni v zámecké kapli; a dvorní dáma jim zatáhla záclony. Spali málo, princezna se za sto let naspala ažaž.“

Dále se konečně dozvíme, proč se vůbec princovi plete do života jeho macecha: „Král se s ní totiž oženil jen proto, že byla náramně bohatá. Šeptalo se na dvoře, že má lidožroutské sklony a že když spatří malé dítě, musí se hodně přemáhat, aby se udržela a nevrhla se na ně.“

Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. Jakmile princ vytáhne paty z domu, už se chystá hostina: královna si poručila malou Jitřenku na cibulové omáčce. „A řekla to tónem lidožroutským, jakým se vyznačuje chtivost po mladém mase,“ přisadí si Perrault.

Aby se děti mohly s příběhem lépe identifikovat, dozvíme se na dalších řádcích, že Jitřence jsou právě čtyři roky a na svém mordýřovi si chce vyprosit cukrátko. Je při tom tak roztomilá, že královnině poslovi se jí zželí, místo Jitřenky upeče jehně a děvčátko schová u své ženy. Stejně zachrání i jejího tříletého bratříčka, který nese jméno Den, a jejich matku. I tato verze končí šťastně: zlá macecha skončí v kádi s ropuchami a jedovatými hady, kteří ji okamžitě sežerou. „Král toho nepřestal litovat: byla to jeho matka. Ale že měl tak spanilou ženu a děti, dlouho se nermoutil,“ uzavírá lehkovážně dvořan.

Hádanky a báchorky

Největší rozkvět zájmu o pohádky nastal v 19. století. V českých zemích jejich obliba souvisela s národním obrozením. Obrozenci pohádkové příběhy považovali za skutečný vrchol národní literatury, výron autentického ducha národa, lidového génia. Říkalo se jim různě: povídačky, vyprávění, bajky nebo prostě příběhy. Populární bylo i slovo báchor(ky). To použila ve své sbírce i Božena Němcová (Národní báchorky a pověsti, poprvé vyšly v roce 1862 Litomyšli). Karlu Jaromíru Erbenovi, který se sběru lidových příběhů se zázračnými prvky věnoval zhruba ve stejné době, se však slovo „báchorky“ nelíbilo.

„Báchor v té době označoval nepálenou cihlu, kterou u nás vyráběli převážně Romové – tehdy by se řeklo Cikáni. A to jaksi neznělo dost vznešeně. Bylo třeba najít důstojnější název. Tím se stala pohádka, dříve výraz, který označoval spíše hádanku. Dobře se pohádati znamenalo vyprávět si hádanky,“ vysvětluje Janeček.

Ostatně i v Německu bratři Grimmové vybrali jen jeden z mnoha termínů: Märchen, který souvisí se slovem Mirakel čili zázrak. Jasně tedy určili, že hlavní akcent je na zázračném elementu. Grimmové také své pohádky zacílili na děti, jak napovídal název jejich sbírky Kinder- und Hausmärchen (Pohádky pro děti a domácnost).

„Předpokládalo se, že je budou číst matky či vychovatelky ze středostavovských rodin svým dětem,“ dodává folklorista Janeček.
Přesto byly sbírky pohádek z 19. století stále ještě daleko syrovější než pohádky, které se dostávají k dnešním dětem, ať už ve formě filmů, nebo nejrůznějších edic, jen volně se inspirujících klasickými verzemi Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Když zapátráme v jejich nejstarších edicích, zjistíme pozoruhodné věci.

„Pamatuji si z dětství na výbor Nejkrásnější pohádky naší mamičky,“ vzpomíná kolegyně novinářka. „Byly tam pohádky Němcové a Erbena, které dnes považujeme za neškodné, ale mně to jako dítěti připadalo velmi drastické. Třeba zlá královna ve Sněhurce zemřela tak, že byla přinucena tančit v rozžhavených železných botách, takže jí vlastně uhořely nohy.“

Popelka vražedkyně

Také jedna z nejznámějších pohádek, Popelka, vypadá u Němcové jinak, než jak ji známe dnes. Jde vlastně o dvě pohádky v jedné. Příběh začíná podobně jako pohádka o Perníkové chaloupce, jen děti nejsou dvě, nýbrž tři a jsou to sestry. Kasala a Adlina jsou sice hezké, ale líné. Třetí, Popelka, jim musí „všecko k hubě přinést“. Protože nechtějí nikam do služby a chudí rodiče už je dál živit nemohou, zavede otec dcery potřikráte do lesa. 

Doufá, že nenajdou cestu zpět. Podvakráte se však Popelka díky radám své tety i se sestrami vrátila domů. Potřetí už ne: hrách, který cestou do lesa sypala za sebou, aby je zavedl zpátky, sezobali holubi. Popelka si však ví rady: vyleze na nejvyšší strom a v dálce uvidí světýlko. Je to však zámek lidojedů, kde dívky musí za jídlo sloužit. Za nějaký čas se jim tvrdá práce omrzí. Řešení je nasnadě: „Usnesly se jednou vespolek, kdyby to nějak možná bylo, že by své pány zabily.“

Následující odstavce na Štědrý den zfilmované rozhodně neuvidíte. „K štěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky chtěl chléb učit péct. Ten den zrána Popelka v peci podpálila, která, poněvadž se tuze mnoho bochníků peklo, také hodně velká byla. Lidojed usadil se u pece a pořád koukal, až oheň shoří, aby ho mohl pak rozhrabat a chléb vsadit. Horkem tím však celý umdlen lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jakmile ho uslyšely chrápat, přinesly velké hráze, opřely je o něj, a vší silou najednou do ohně ho svalily. V okamžení byl z lidojeda škvarek.“

Jenže co teď s babou? Dívky si věděly rady. „Baba si usedla na stolici a holky ji začaly česat. ,Shejbněte, babičko, hlavu, abych vám mohla vlasy vzadu hezky uhladit,‘ řekla Kasala. Baba hlavu shýbla a Kasala jí hodila vlasy přes oči, vzala velkou sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem hlavu jí uťala. Potom všecko vyčistily a tělo zakopaly.“

Sestry byly také velmi praktické: „Jsouce teď plnomocnými paními zámku, prohledaly všecko, kde co leží, a našly mnoho drahých a skvostných věcí, které se jim všecky dobře hodily.“

A kde je příběh se třemi oříšky a ztraceným střevíčkem? Ten tvoří až druhou polovinu báchorky a oříšky v ní chybí úplně. Místo nich Popelka najde klíček ke třem kouzelným truhlám. Když poslouží svým bystrým rozumem k tomu, aby se sestry zbavily svých tyranů, stane se z ní znovu ta opovrhovaná, avšak princem jediná milovaná. Dobro však zvítězí, zlým sestrám rozdrápou obličej divoké kočky. Člověk si skoro oddychne, když Němcová alespoň nenechá sestrám useknout palce, aby se vešly do střevíčku, jak je běžné v jiných verzích.

Dlouhé cesty pohádek

Kombinování příběhů a vytváření různých podob pohádek bylo v minulosti běžné. Jinak to ani nešlo, když se dlouhá staletí tradovaly jen ústně. Ostatně i Popelčina cesta do Evropy byla velmi dlouhá.

„S největší pravděpodobností k nám připutovala z Číny, kde bylo až do počátku 20. století běžné svazování ženských chodidel, aby byly co nejmenší, protože to byl ideál krásy. Z Číny také pochází první dochovaný záznam pohádky. Bylo to už v 10. století,“ vysvětluje Petr Janeček.

Většina pohádek je však daleko starší. Sociální antropolog Jamie Tehrani z Durhamské univerzity ve Velké Británii se domnívá, že existovaly už před vznikem písma. Se svými kolegy vyvinul metodu zkoumání původu pohádek, která vychází z přírodních věd. Jako biologové zkoumají šíření určitých genetických znaků v populaci, Tehrani se svým týmem zkoumal, jak se jednotlivé typy pohádek – podle systému zavedeného folkloristy – šířily v času a prostoru. Vznikl jakýsi evoluční strom pohádkových motivů, který ukazuje na vztahy mezi nimi a dokáže určit, kde vznikly jejich nejstarší verze.

Nejstarší pohádkou je podle Tehraniho Kovář a ďábel ( The Smith and the Devil). Vypráví o kováři, který prodá svou duši ďáblu a výměnou získá nadpřirozené schopnosti. Tehrani tvrdí, že příběh, který svým dějem nikoli náhodou připomíná Goethova Fausta, má kořeny v době bronzové před šesti tisíci lety. Jen o milénium mladší je anglická pohádka Honza a stonek fazole (Jack and the Beanstalk), jejíž prvky lze vystopovat do doby před zhruba pěti tisíci lety, kdy došlo k rozdělení západní a východní větve indoevropských jazyků. O dalších tisíc let později podle něj vznikla Kráska a zvíře.

„Na té teorii v zásadě není nic nového. To, že pohádky vycházejí z tisíce let starých mýtů, tvrdili už bratři Grimmové nebo u nás Karel Jaromír Erben. Konkrétní stáří ale nemůžeme ani vyvrátit, ani potvrdit. Nejstarší doklady pohádek jsou z doby, kdy vzniklo písmo, čili z období mezopotámské civilizace ve 3. tisíciletí před Kristem. Problém je, že oni kladou na stejnou úroveň pohádky a jazyky. Ale pohádky překračují jazykové hranice velice jednoduše. 

Speciálně k nám se snadno dostávají látky ze západní Evropy, zejména z Německa. Podle našich poznatků souvisejí pohádky spíš s kulturou nebo s geografickým prostředím. Podobné příběhy se například vyprávějí v horských oblastech – bez ohledu na jazyk,“ upozorňuje na úskalí metody Petr Janeček z Etnologického ústavu FF UK. S rezervou by tak bral i další zjištění Tehraniho týmu, týkající se Červené karkulky.

Červená karkulka aneb Nejhorší jsou tihle zdvořilí

Pohádku o holčičce v červeném čepečku, která putuje s bábovkou a vínem za svou babičkou, zná snad každý. Dříve se předpokládalo, že i tento příběh, stejně jako Popelka, přišel z Číny. Tehraniho výzkum však ukazuje na jiný původ. Zdá se, že Červené karkulce předcházel příběh o vlkovi, který se vydával za kozu. Vznikl v prvním století po Kristu a rozšířil se v Evropě a na Středním východě, odkud se dostal do Asie, kde se z vlka stal tygr. A stejně jako ostatní pohádky, i tato má slabší i násilnější verze.

Červená karkulka v pojetí Charlese Perraulta má zjevné moralizující poselství pro mladé dívky. Vlk v ní vystupuje coby rafinovaný svůdník, před nímž autor dívky varuje.

„Červená karkulka táhla provázkem nahoru a dveře se otevřely. Jak ji viděl vlk vejít, přitáhl si na nos peřinu a řekl: ,Dej koláč a hrneček s máslem na truhlu a pojď si ke mně lehnout.‘“

Červená karkulka neváhá, i když ji poněkud zarazí, jak podivně babička vypadá. Následuje známý dialog o velkých rukách, nohách, uších, očích a zubech, který vyvrcholí vlkovou hostinou. Žádné vysvobození Karkulky rukou udatného myslivce se nekoná.

Na konci je připojeno veršované Naučení (překlad Františka Hrubína). „Zde vidíte, co zlého potkává / děti, a zvláště krásky, / ty milé dítky hodné lásky, / když smí je oslovit kdejaký ohava, / a že nic zvláštního to není, / že slouží vlku k najedení. / Vlk, povídal jsem, vlci však / mohou být přece rozmanití: / někteří, než svou kořist chytí, / jsou roztomilí bůhvíjak, / úslužní, milí, krotcí tak, / jdou za mladými slečinkami, / pozor! až do domu, až do ložnic jdou s vámi. / Ach, běda, děvčátku či slečně, neví-li, / že nejhorší jsou tihle zdvořilí!“

Pohádky ano. Ale číst

Skoro by se zdálo, že pohádky vlastně nejsou nic pro děti. Podle pražské psychoterapeutky Evy Labusové byl to však byl velký omyl. „Vidět o Vánocích třicet pohádek v televizi není nejšťastnější, i když dětem sem tam nějaká vkusná hraná určitě neublíží. Za vhodnější ovšem považuji společné čtení pohádek rodičů s dětmi. A vůbec bych se nebála ani těch původních, syrových verzí. Vždyť i v životě je spousta násilí, nespravedlnosti, zkrátka zla. 

Když si dítě pocity strachu a úzkosti, které děj provázejí, může zažít v bezpečném prostředí domova, u mámy nebo u táty na klíně, je to důležitá a věřím, že nakonec i posilující zkušenost,“ myslí si psychoterapeutka. Důležité přitom je, aby rodiče dítěti vhodně vysvětlili kontext a naslouchali jeho dotazům. Konečné vyznění pohádek, které je většinou ve prospěch dobra, v dítěti podle ní posiluje vědomí, že férovost se z dlouhodobé perspektivy vyplácí a že nejspolehlivějším pohonem i nejbohatším pramenem životní radosti je láska.

Lucie Zídková
  • 24Diskuse




Najdete na Lidovky.cz