Dvacet let po sjednocení vyrostla v Německu generace, jež roky 1989 a 1990 nevnímá jako zásadní úspěch, ale jako kapitolu historie. Je snadné z pozice generála po bitvě odmítat chyby a ekonomické ztráty. Tak snadné jako teď u nás odmítat kuponovou privatizaci. Pak totiž pomíjíme chyby a ztráty, jež by nastaly, kdyby společnost zvolila jinou cestu.
Úspěch německého sjednocení působí hlavně navenek, a to tak silně, až se zapomíná, že je nepřenosný. Německo je konsenzuální společnost, v níž funguje de facto všechno. Cynicky řečeno v ní fungoval i nacismus a komunismus. Fungoval v ní i Bismarckův sociální stát, ale sami Němci se divili, že nefunguje v jejich koloniích, třeba v Togu či Kamerunu.
Kancléř Kohl to myslel v roce 1990 upřímně, když tvrdil, že německé sjednocení je druhou stranou mince sjednocení Evropy.
Až teď, dvacet let poté, zjišťujeme, že ta zkušenost není úplně přenosná ani v rámci Evropy. To není argument ani proti sjednocení Německa, ani proti Evropské unii, ale proti bezbřehé víře, že stačí vyhlásit pravidla, z marky udělat euro, a ono to přijde samo.
***
NĚMECKO 20 let po sjednocení
Jak západ (ne)porozuměl východu
str. 12
Made in DDR dobývá Německo str. 13
Německo, má láska str. 21
