Skandály provázený Klip: 'Antiporno' o smutných dětech

O Klipu se ve světě filmu ví proto, že získal cenu na festivalu v Rotterdamu, a protože v souvislosti s ním párkrát padlo slovo pornografie. Podle mě neoprávněně. Anebo přesněji – záleží na tom, jak tomu termínu rozumíme. Pokud je porno vše, co otevřeně (anebo zdánlivě otevřeně) zachycuje sexuální akt, dalo by se to tvrzení do jisté míry pochopit. Kdo ale pornografii chápe jako obraz, jehož jediným účelem je přivést toho, kdo se dívá, do stavu vzrušení a třeba i vyvrcholení, musí v Klipu vidět spíš „antiporno“. Člověka, který by se po zhlédnutí toho filmu cítil eroticky stimulován, si moc neumím představit. Spíš bych řekl, že Milošové film, ehm, sexuální apetenci na nějakou dobu utlumí.

Jistým způsobem je udivující, že je tenhle film dílem mladé ženy. Navzdory věku hrdinů, otevřeně a do detailů zobrazovanému sexu i moderním rekvizitám jsem při sledování Klipu měl dojem, že podobný film by mohl natočit starý muž. Někdo jako Anthony Daniels, který se (pod pseudonymem Theodor Dalrymple) proslavil jako autor někdy dost působivých jeremiád o zkaženosti a vyprázdněnosti moderního života.

Lekce turbofolku

Hrdinkou Klipu je asi patnáctiletá školačka Jasna (Isidora Simijonovičová). Je z relativně chudé rodiny, má vážně nemocného tátu, s čímž se těžko smiřuje a agresivně tu skutečnost vytěsňuje. Většinu času ale prožívá mimo domov – s partou kamarádek vymetá mejdany, vyzývavě oblečená tančí na připitomělé písně (film člověka dost důkladně seznámí se srbským „turbofolkem“, je dobře, že texty skladeb jsou v titulcích přeložené). Dá se dohromady s Djolem (Vukasin Jasnič), vůdčím samcem z tlupy kluků ve škole. On známost nebere jako vztah, ale čistě účelově. Aby udržela iluzi, že Djole je její, je Jasna ochotná podstupovat situace čím dál víc ponižující.

A teď spustit záznam. Jasna (Isidora Simijonovičová) ráda vypadá jako děvče ze žurnálu.

Životv partě nabírá temnější „grády“ – spousty alkoholu, kokain, odosobněný sex uprostřed špíny (všechny ty felace na záchodech), rozeřvané nesmyslné ničení a agrese. Doma rodiče, kteří se nedokážou k dceři přiblížit, ve škole letargičtí učitelé. Kolem sešlé město, společnost, která funguje na známostech a korupci, v níž má jen pokřik „Kosovo je Srbija“ blízko k projevu skutečné vášně. Milošové film se netváří jako diagnóza, nepřisuzuje tomu všemu nějakou konkrétní příčinu. Dotkne se ledasčeho – městské vykořeněnosti, vlivu popkultury, sociálních rozdílů (Djole je z bohatší rodiny než Jasna).

Řada jednoduše a syrově nasnímaných obrazů nevnucuje nějakou jednoznačnou interpretaci, autoři nevedou divákovy emoce třeba scénickou hudbou. Může to působit monotónně (což ale je možné brát jako záměr). Aby dosáhl skutečné síly, potřeboval by se Klip od syrového zaznamenávání posunout ještě někam dál. V závěru, kdy je Jasna vystavená působení ještě jiných sil a vypadá to, že se nadechuje k sebereflexi, k tomu má film nakročeno. Skončí ale, jak skončit asi musel, jistým způsobem silné finále by stejně potřebovalo být o trochu silnější.

I tak ale Klip uvízne v hlavě. Může jednoho vést k myšlenkám na to, jak moc se může sexuální osvobození podobat zotročení. Na paradoxní úlohu, již v životech hrdinů hraje mobilní telefon – ten největší fetiš. Svoje životy jím zaznamenávají tím pilněji, čím méně je v nich hodného zaznamenání. Je to prostředek jakési náhražkové transcendence – spuštěním záznamu se z těch rozeřvaných a smutných holek a kluků stávají herci, kteří pro aparát inscenují jakousi infantilní a přisprostlou fantazijní verzi vlastního života, poskládanou z laciné vizuality hudebních klipů a barevných časopisů a textů blbých písniček. V podvědomé naději, že tahle „mobilní pohádka“ jim pomůže odpoutat se od reality, se jí nechávají zatlačit hlouběji do té špinavé jámy. Jednou je asi sežere celé.