Skončíš tak, že budeš čistit kravám vocasy, věštil mi otec, vzpomínal Šabach

Setkání s Petrem Šabachem, čerstvým laureátem Ceny Karla Čapka udělované českým centrem PeN klubu, začalo zhola prakticky: „Kolik máte času?“ Neptala jsem se ale já jeho, jak by se dalo čekat, nýbrž on mě.

Věděl proč. Jeho vyprávění s mnoha odbočkami, z nichž není návratu, by potěšilo čtenáře beletrie, ale novinář v duchu počítá hodiny, v nichž bude tu slovní hmotu v diktafonu zase pracně odtesávat. „Helejte, a do redakce už nechoďte. Řekněte, že než z toho idiota něco vypadlo, vždycky půl hodiny jenom poulil oči,“ radí mi zkušeně mistr, když se na chodníku po rozhovoru loučíme.

Zábavný a milý muž, který podle svých slov, když je v kondici, udělá i deset piv za deset hodin. Jestli si teda trochu netahal tričko, protože se mnou udělal jen jedno.

LN: Cenu Karla Čapka před vámi dostal i Václav havel, Ludvík Vaculík, arnošt Lustig, Ladislav Smoček... Těší vás, v jak dobré jste se ocitl společnosti?
Když jsem zapnul počítač a uviděl tu zprávu, zůstal jsem zírat. A jako že bych měl teda radost...

LN: Cože? Vás to nepotěšilo?
Já na to tak koukal a říkal si: To je nějak moc, ne? A kór když člověk předtím neměl žádné takové ty obvyklé signály od známých – byl to blesk z čistýho nebe. A vlastně doteď jsem se z toho nevzpamatoval.

LN: Chcete říct, že toho ocenění nejste hoden?
Jak, nejste hoden? Já si tu cenu nedal. Dali mi ji oni. Ale to víte, že vás v tu chvíli napadne úplně všechno. Třeba zavolat jim a říct: „Hele, zkuste to dát někomu jinýmu. Nebo mi uděláte ze života peklo. Tohle je prostě moc.“ Jenže než jsem si to přebral, už jsem se ubíral do Ameriky za synem a vnoučaty. A cestou mě napadlo: Třeba když budu zrovna v Americe, tak se naštvou, že si pro cenu ani nepřijdu, a nedaj mi ji. A to by bylo teda úplně nejlepší. Protože by to dostal někdo jinej – a já bych měl pocit, že jsem to ale měl původně být já. s tím by se mi žilo líp. Jinak já jsem si z těchhle věcí vždycky spíš dělal legraci, protože literární ceny podle mě dělaj jenom zlou krev, málokdy jsou spravedlivý. Víte, kolik senzačních, báječných spisovatelů nedostalo Nobelovu cenu za literaturu?

LN: To vám snad ale nehrozí.
No helejte – co já vím? možný je všechno, s trochou štěstí samozřejmě...

LN: Což mi připomíná, jak jsem si vás googlovala a padl mi do oka název vaší knížky v polštině: Góvno się pali.
No jo, v Polsku už mi vyšly čtyři knížky, v nakladatelství Afera, které vede Julia Różewiczová, vnučka jednoho ze dvou největších polských básníků Tadeusze Różewicze. Což byl strašně zajímavý člověk, jednou jsem u něj byl na návštěvě, aby mně podepsal knížku svých básní. A on mě přijal, což je samo o sobě, jak jsem se pak dozvěděl, výjimečný. Protože za ním třeba taky přijela německá televize, měli u něj být ve dvě, jenže se o pět minut zpozdili. A on jim řekl, že německy mluví jenom do dvou, vyhodil je. Mě začal zkoušet ze Slávy dcery. Ty verše znal všechny a těch znělek je víc než šest stovek. Řeknu vám, že to jsem se tam na tý židli zpotil. Pořád jsem měl takový pocit, že mám vstát a říct: „Pane profesore, já bych na tu zkoušku přišel v říjnu.“ A on to tam přede mnou vydupával v ponožkách v těch hexametrech kolem lahve medoviny, co jsem mu přines’, protože mi to poradili, ale on řek’, ať příště koukám donést vodku.

LN: Vrátím se do Prahy, s dovolením. Vy jste si nejenže nepřevzal cenu, ale odmítl jste i 100 000 korun, které k tomu ocenění patří. Vzkázal jste, aby je poslali tam, kde není svoboda slova v dobrém stavu. Už víte, kde ty peníze skončí?
Zatím se o tom jedná, poprosil jsem Jiřího Dědečka a další lidi z výboru PEN klubu, ať se rozhodnou podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí. A řek’ jsem to proto, že zrovna nedávno jsem dostal žádost o aspoň malý finanční dar pro nějaký disent kdesi v Íránu.

LN: Není to pro spisovatele na volné noze docela velká frajeřina, odmítnout sto tisíc? Vy nepotřebujete peníze?
To žádná frajeřina není. Ty peníze by mi spadly do klína, já si je nevydělal.

LN: Víte, co by za to bylo piv?
Piv by za to teda fakt bylo dost. Na pivo ale mám i z toho svýho důchodu devět tisíc osm set korun. Mně se totiž někde ztratilo pár let studií, ty školy už neexistujou. A taky jsem to nějak blbě pochopil a několik let si neplatil sociální. Takže mi to spočítali. Ale pozor, já si nestěžuju, já dostal, co jsem si zasloužil. A co se týče toho piva, bejvaly o hodně divočejší časy. Dneska už je to se mnou jako s Hrabalem, když říkal, že v pokročilým věku se mu už roky chlastu zúročily. Totiž že si dá pár piv a je po nich prdlej jako dřív po deseti.

LN: Radil jste se o těch penězích doma?
Jako že bych se musel zeptat ženy? To přece ne. Samozřejmě že s tím souhlasí. Ono taky, jak známo, daleko větší radost má člověk z darování peněz, než kdyby je sám utratil. Ale hlavně, já mám opravdu silný pocit: Jako proč mi dali peníze? Vždyť ta soška od Preclíka přece úplně stačí. No ale kdyby mi poslali těch sto tisíc a nedali mi žádnou cenu, to bych pochopitelně nikam nic nedaroval.

Ve věku 66 let zemřel Petr Šabach, autor předlohy filmu Pelíšky

LN: Vaše knížka Rothschildova flaška začíná tragikomickými výjevy z českých úřadů. Takže mě trochu překvapilo, že jste se stal po posledních volbách zastupitelem v pražských Dejvicích. Jaká je lokální politika z pohledu spisovatele?
Já jsem zastupitelem rok, takže se to pořád učím a ještě se mi to tak úplně neokoukalo. Chodím na ty schůze zastupitelstva, což je teda na celej den a ten je trošku dlouhej. Nosím si tam z domova řízky... Já se holt nechal přemluvit pár lidmi, abych na kandidátku propůjčil svý jméno. Tak dobře, budu na nějakým nevolitelným místě – a pak jsem do toho spadnul, protože mi lidi dali tolik hlasů. Já jsem ale přesvědčenej, že máme teď dobrýho starostu a že se obklopil podobnými lidmi – zkrátka čekal jsem, že to bude horší, než to je.

LN: Dají se v místní politice najít příběhy?
Na to se mě tam taky ptají, jestli to hodlám literárně zúročit. A já říkám: No to by tady muselo být něco zajímavýho. Aspoň nějaká ta vraždička. Zatím ale spíš nuda.

LN: Není pro vás zajímavé, jak politici mluví? Jak je jazyk prozradí, i kdyby měli deset jazykových koučů?
Ten jazyk, co politici používají, je trošku nablblej. Ale já to nemůžu kritizovat, protože mě když postavěj před mikrofon, nic plynulýho ze mě nevyjde. Mimochodem, všimla jste si někdy Sobotky? To je, jako kdybyste do něj hodila korunu – on je schopen mluvit půl hodinu na jakékoli téma a nikdy se ani nepřeřekne! Neuvěřitelný. Já když jsem občas třeba v rádiu, většinou se hned ozve: „No ale to mi utíkáte z otázky.“ A já fakt zjistím, že už jsem v nějakým úplně jiným příběhu. Nedokážu udržet už ani tu otázku. Ale na zastupitelstvu jsem ještě veřejně nepromluvil. Možná že moje první a poslední věta, kterou tam pronesu, bude: Na shledanou. Víte, co je vlastně na politice – ale taky na těch cenách – pro mě úplně nejhorší? Já jsem už od školních let šíleně nervózní, když se někde řekne Šabach. Protože ve škole to znamenalo jediný: že půjdu k tabuli. Takže mám vypěstovaný, že když zaslechnu Šabach, na chvilku se mi zastaví srdce. A to teď mám, i když svý jméno vidím v novinách.

LN: Ondřej Hejma tvrdí, že jste „dejvickej Hemingway“. Ale vaše dvě poslední knihy se odehrávají v Londýně a v Americe. Dejvice už vás neinspirují?
Ono jsou to všechno jenom kulisy, to máte skoro jedno, kde se co odehrává. Já bych to možná moh’ psát z Tokia, kdybych znal nějaký reálie.

LN: Máte už v Americe své hospody, kam se dá jít„na jedno“?
Tam se chodí spíš na večírky než do hospody. Ale je tam pár lidí, takový okruh kolem mýho syna, se kterými jsem už na pivu byl. Je to univerzitní městečko, kam jezdím, takže jsou tam většinou chytrý lidi. A poměrně slavné je to tam taky díky dívčím kolejím. Tam se těch holek vodí za ruce! A když jsou hezký, a kolikrát jsou, v duchu si říkám: Holky, pusťte se! Teda dřív bych protestoval. Teď už se, holky, klidně držte.

LN: Jsou Američani vtipnější než Češi?
V Americe jsou vtipy děsně rychlý a většinou kvalitnější. Anglosaská škola. Chcete klasiku? Přijde chlap do hospody a druhej mu říká: „Hele, nemáš nějaký fotky, na kterejch je tvoje žena nahá?“ A on že nemá. „A chtěl bys nějaký?“ Asi takhle. Ale to já jsem taky schopnej udělat vtip v angličtině. I když bůhví, co ze mě vlastně vychází za zvuky, když jakoby mluvím anglicky. Ale Američani jsou děsně laskaví a vstřícní, protože s vámi chtějí komunikovat. To není jako Francouzi, kteří když se snažíte mluvit francouzsky, tváří se, jako že jim kazíte řeč.

Nástěnku a jídelníček jsem v dětství zažil sám

LN: Působíte jako svobodomyslný člověk. Jak jste se snášel se svým otcem, plukovníkem na generálním štábu? A podobal se tomu směšnému Donutilovu lampasákovi z Pelíšků?
Tahle filmová postava je úplnej blbec, i když v podstatě hodnej. Můj otec ale žádnej blbec nebyl – no kolik znáte lampasáků, kteří by se domluvili několika řečmi? I když je fakt, že jídelní lístek nám doma psal a jednou i vyvěsil na nástěnku, kterou jsme doma skutečně měli. Na tohle bych fakt nepřišel.

LN: Byl jste vy vůbec na vojně?
Nebyl. Já velmi tvrdě pracoval na tom, abych dostal modrou knížku. A víte, co mi otec řekl? Ať prej si z toho nic nedělám, že on mi může vojnu zařídit i tak. Já mu povídám, ať to s tou laskavostí zase tak nepřehání. Tak ode mě chtěl ujištění, že z toho nebudu mít celoživotní mindrák. A to teda vopravdu nemám.

LN: Musel vás otec někdy tahat z průšvihu?
Vyzvedával mě z policie, xkrát. Vždycky si na to oblík’ uniformu. A teď já musel poslouchat ty strašný kecy: „To víte, soudruhu náčelníku, udělá to ještě jednou a jde do polepšovny.“ Na druhou stranu, když jsem jel v roce ’69 do Anglie, nebylo mi ještě osmnáct, všechno za mě podepsal. A co když se nevrátím?, dráždil jsem ho. „Tím pádem mě zničíš.“ Já se měl vrátit za čtrnáct dní – a vrátil jsem se za tři měsíce, otec už měl v práci vyklizenej stůl. A když jsem vlez’ do dveří, prominul mi všechno. Dokonce i to, že mám vlasy až na prdel, což jinak nesnášel.

LN: Čím si otec přál, abyste byl?
Nemám ponětí. On se spíš zaměřil na Michala, staršího bráchu. Michal byl totiž výbornej atlet, nosil domů medaile, z toho byl otec nadšenej. No a pak měl doma ještě takovou divnou věc – a to jsem byl já. Já byl ztělesněním jeho nočních děsů – najednou měl doma nějakou unylou máničku. Takže třeba rozhovor u našeho nedělního oběda vypadal následovně: „V pondělí tady budeš sedět krátce zastřiženej.“ A já že nebudu. „No tak tě ostříhám v noci, až budeš spát.“ Matka se přede mě postavila: „To ti nedovolím! Ještě bys mohl tomu chlapci vypíchnout nůžkama oko.“ Já byl pořád schovanej za máminýma sukněma.

LN: Čím jste chtěl být vy?
Nevím. Mně bylo všechno jedno. Já si říkal, že odjedu do světa a pak se uvidí. Nic jsem neplánoval. A začal jsem kašlat na všechno. Já bych bych vám nepřál mít mě jako sedmnáctiletýho výrostka doma.

LN: V té době už jste zkoušel psát?
Spíš jsem pořád ležel v knížkách, co jsem si pučoval od starších kamarádů. A už odmala, když jsem dočet’ třeba nějakej rodokaps, jsem mu začal psát pokračování. Nemoh’ jsem vydržet to peklo, že jsem najednou sám, bez svejch hrdinů.

LN: Jakou knihovnu jste zdědil po rodičích?
My žádnou pořádnou knihovnu ani neměli. Otec četl poměrně málo, většinou detektivky myslím. Ale Švejka uměl nazpaměť, což je zajímavý, protože člověk byl čekal, že lampasák bude spíš přísnej suchoprd. Já ho vlastně moc neznal, až když zemřel, začal jsem si ten jeho příběh dávat dohromady. Neměl to vůbec lehký. Z komunistický rodiny, oba rodiče v koncentráku, táta mu tam zůstal. Z právnický fakulty ho po třech letech vyhodili, šoupli do armády, to byl tenkrát nábor. Oženil se, pořídil si mého bratra, matka onemocněla, z mizerného žoldu rodina nemohla vyžít, tak to vojákům podepsal – a spadla klec. Pak se jednou, koncem 40. let, vrátil z nějakýho školení jako úplně cizí člověk, jak tvrdila matka. Jemu tam vymyli mozek. Zmizel do Koreje. Já na něj mám první vzpomínky z mých asi šesti let. Ve dveřích stál nějakej cizí pán. Divnej osud. Ale jednou jsem byl na rodinným srazu u tety. Něčím jsem je rozesmál a teta řekla: „Ty seš skoro tak vtipnej jako tvůj táta.“ Cože?! Já ho vtipnýho nikdy nezažil. Mně řek’ za celej život dva vtipy, jeden blbější než druhej, míjeli jsme se o světelný roky. Například mě ze záhadných důvodů oslovoval „bratře Housko“. Já přišel k snídani a on řek’: „Zdravím tě, bratře Housko!“ – A odešel na generální štáb.

LN: Dožil se vašeho literárního úspěchu?
Jo, první knížku ještě zažil, to bylo v roce ’86. Ale on žádný city najevo nikdy nedával. Možná že trochu pyšnej byl, protože jeho oblíbená předpověď mý budoucnosti byla: „Skončíš tak, že budeš čistit kravám vocasy.“ Taky vždycky, když mě našel ležet na gauči, jeho oblíbenej vtip byl, že volal: „Maminko, maminko, nejlepší kousek ze stáda nám pad’!“ A to volával dosti často.

LN: Maminka četla víc než otec?
Knížku denně. Ona se brzo ocitla v invalidním důchodu, takže měla čas. A četla všechno, vysokou literaturu i červenou knihovnu, normálně to semlela, jako byste to naházela do mixéru, ale pamatovala si jména i o čem ten příběh byl, ještě po letech. Tady se jí už v knihovně báli, protože chodila pro knihy se síťovkama jako pro brambory a oni už nevěděli, co jí mají půjčovat.

LN: Vlastnosti, které člověk na svých rodičích nesnáší, většinou časem objeví u sebe. Stalo se to i vám?
Úplně přesně. Jsem prostě cholerik po otci, často se vztekám, někdy jsem i sprostej a většinou, bohužel, na ty, co mám nejradši. A vzápětí je mi to líto. Z toho není úniku. A vidím to i na svých dvou dospělých synech. Ono když to trochu přeženu, tak my lidi jsme opravdu jenom nějaké takové dopravní prostředky pro geny.

LN: Zažil otec ještě listopad ’89?
Zažil. Vybavuju si, jak jsem ho tehdy jednou navštívil. Seděl sám před televizí. Co na to, táto, říkáš? „Já ti nevím. Jeden se jmenuje Čuňas, druhej se jmenuje Magor...“ Řekl jenom tohle. Ale já myslím, že od roku ’68 už tomu socialismu nevěřil. Doma o tom nemluvil, ale hodně netrpělivě stříhal metr do civilu.

Psaní ho uživí? Jako kdyby říkali: ´Stojí za prd, ale peníze z toho má.´

LN: Ve vašich posledních knížkách už není hrdinou teenager, ale důchodce, co ráno těžce vstává z postele. Je ještě někde v tom starém pánovi ta dřívější vzpurná mánička?
No jasně že tam je. Já jsem naštěstí dost zpožděnej. Takže v padesáti mi mohlo bejt dvacet a teď se motám tak ke třicítce. Až když se vidím na fotce nebo se zahlídnu ve výloze a teď vidím, jak se na mě mračí nějakej stárnoucí klaun, říkám si: Ježíšikriste, to je v háji. No asi to teda budu já. A jsou holt situace... vloni jsem byl na běžkách a i před takovými malými kopečky, kterým bych se dřív smál, jsem to radši sundal. A to vám řeknu, že je tak debilní pocit, když jdete vedle stopy v hlubokým sněhu a víte, jak nádherně se jede v tý stopě. Ne že bych se rozplakal. Ale jsem na sebe naštvanej. A ještě ke všemu projede kolem mě chlap, kterýmu je tak pětaosmdesát. Je to moje vina. Měl jsem se líp držet v kondici.

LN: Co potěší člověka, který kroutí sedmou dekádu? Nějaká ta moudrost starců?
Člověk už má daleko víc času na pozorování. Watching people. Taky se pochopitelně zklidní, takže už tak moc nemyslí furt na to samý... A moudrost starců? Většinou je to demence, jak víme.

LN: Píšete teď něco nového?
Nepíšu. Mám napsat tři povídky, ale nápad mám jen na jednu. A já jsem takovej ten, co to hrne před sebou: až po Vánocích, až po Novým roce... Třeba mě nic nenapadne. V nejhorším případě, což jsem ještě nikdy v životě neudělal, že bych zavolal a řek’: Já to nestih’. To by měl každej pochopit, ne?

LN: Existenčně na psaní závislý nejste?
Hele, já nejsem nějak šíleně bohatej z knížek. Každá koruna dobrá, je moje zásada. A neohnout se pro korunu je prostě hřích. Ale kvůli tomu to nedělám. Já jsem řek’ v nějakým rozhovoru, že píšu, když zjistím, že mám málo peněz na účtu. A pár lidí nepochopilo, že to byla legrace, a otloukli mi to o hlavu. Ale to není pravda. Kdyby mě to nebavilo, tak to fakt nedělám. A šíleně mě rozčiluje, když se někde dočtu, že jsem jeden z mála autorů, kterýho psaní uživí. To je, jako kdyby říkali: Stojí za prd, ale peníze z toho má.

LN: Jak dlouho jste na volné noze?
Od roku 2000. A mně se šlo blbě na volnou nohu, já měl skvělý zaměstnání, dělal jsem v domě U Kamenného zvonu komorní koncerty. Deset let. Nepředřel jsem se, bavilo mě to. Peníze nic moc, ale byly jistý, plus stravenky. No a v padesáti jsem šel na volnou nohu. Teda nejdřív jsem šel za Láďou Horáčkem z Paseky do hospody a říkám mu: Já bych to chtěl slyšet ještě jednou a nahlas. Ty jsi řek’, že mě uživíš? A on vstal, byl to mistr velkejch gest, a zapřisáhl se před celou hospodou, že ano. Tak jsem dal výpověď – a nelitoval ani vteřinu. Já měl vždycky víc štěstí než rozumu.

LN: Na co teď nejčastěji myslíte, než usnete?
Jestli si přece jenom nemám vzít Stilnox.

LN: Máte pocit, že jste něco nestihl a už nestihnete?
Dceru jsem nestihl. Andulku – představuju si, že by se jmenovala po mé ženě Andulka. Starala by se o mě. No ta by mě opečovávala, úplně to vidím. Žena by mně třeba zabavila cigarety a Andulka by se pod nějakou záminkou vrátila a podstrčila mi je zpátky. Mám vnučku Andulku, ale ta žije moc daleko. Jo a jak jsme začali s tou Čapkovou cenou, tak jsem si teď na něco vzpomněl. Já jezdím do Starý Hutě, máme tam s příbuznými napůl chatu, je to blízko rybníku Strž, kde Čapek strávil poslední roky svýho života, má tam krásný muzeum. Znám se s paní ředitelkou. Teda ona mě nezná, nebo zná, ale zkrátka neví, že jsem nějakej Šabach, co taky píše. Chodím tam léta na kafe, vždycky když jdu z nákupu ze Starý Hutě s krosnou, ve který mám brambory a chleba a tak. Dám si kafe a jdu zas dál. A tak mě napadlo, že by byla sranda, kdybych vzal tu Čapkovu cenu, ta plastika váží asi dvacet kilo, dal to do ruksaku a paní ředitelka by se zeptala: „Copak to dneska máte v ruksaku? Brambory?“ A já bych řek’: Né, mám tam Cenu Karla Čapka. A ona by řekla ustaraně: „Ale to musíte, prosím vás, vrátit, nehrajte si s tím.“ Tak tohle bylo fakt první, co mě napadlo, když jsem otevřel e-mail se zprávou, že jsem tu cenu dostal.