Národní divadlo uvedlo předposlední hru Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů, ověnčenou Pulitzerovou cenou. Jiná Lettsova hra Zabiják Joe se už dříve octla na repertoáru některých našich scén a přesvědčila o autorově talentu.
Srpen v zemi indiánů se od ní ale liší, zapadá do tendence, která charakterizuje řadu textů angloamerické produkce. Ve středu jejich zájmu se ocitá prostředí rodiny, která trpí narušenými vztahy. Na v podstatě realistickopsychologickém půdorysu se pak často s využitím řady groteskních prvků a situací pokoušejí vytvořit obraz světa rozpadlých hodnot bez nějaké perspektivní vize.
Ženy, ženy a zase ženy Také Letts uvádí na scénu třígenerační rodinu, kde zásadní roli hrají především ženy. Vévodí jim matka Violet symbolicky jako moderní civilizace trpící rakovinou, ale přesto pevně ovládající své okolí. Nakonec ale i to se ukáže jako iluze. Pokud ovšem Violet ještě patří k těm, kdo si museli své postavení těžce vydobýt, její dcery jsou už typickými příslušníky tzv. střední třídy. Výchozí situace je poměrně dramatická. Otec Beverley, který má za sebou univerzitní kariéru a několik oceněných knih, teď však už jen beznadějný alkoholik, beze stopy zmizí. Dcery se proto sjíždějí do rodného domu i se svými partnery, aby byly matce oporou. Během tohoto rodinného setkání však vyhřeznou na povrch všechny skryté lži, špinavá tajemství i vztahové krize.
Obraz jakoby sebou samou vyčerpané civilizace je tu konfrontován se symbolickým návratem ke kořenům, jak ho představuje původní indiánské obyvatelstvo zosobněné postavou Johnny. Má to být jediná pozitivní hrdinka, ale i přesto, že se jí Letts snaží vytvořit nějaký lidský osud, funguje opravdu jako hodně neživotný symbol.
Sám autor považuje hru za komedii, ale i když humor zde rozhodně nechybí, jde o komedii hodně černou. I když se nemilosrdná odhalení i cynické urážky často pronášejí s vtipem, neznamená to, že by nedrásaly duše všech zúčastněných. Naopak konfliktů, emocionálních výbuchů a šokujících scén a zvratů je tady možná až moc. Také nenáhodná podobnost s O’Neillovou Cestou dlouhého dne do noci je možná až příliš doslovná, pokud má Violet opravdu rakovinu úst, pak se asi její závislost na prášcích dá pochopit.
Režisér Michal Dočekal se soustředil především na velmi pečlivou práci s herci, na psychologickou věrohodnost postav a přesně vypracované vzájemné vztahy. Průřez domem, jak ho postavil Martin Chocholoušek, nejen ukazuje jednotlivé interiéry, ale umožňuje režisérovi, aby ho zaplnil reálným životem. Divák tak sleduje i jednání postav, které nejsou v prvním plánu, a prostorově se tak vizualizuje Lettsův specifický simultánní dialog. Dočekalovi se také podařilo najít dostatek fyzických akcí pro Johnnu, která tak v decentním podání Lucie Žáčkové už pouhou svou existencí dodává jednotlivým situacím další významový rozměr.
Výbornou představitelku matky Violet má ovšem režisér v Kateřině Burianové. Skutečně dokáže ovládnout silou své osobnosti celý prostor, kterému vévodí uzurpátorsky, nesnesitelně a nekompromisně. Střídá polohy až drsně vulgární s ublížeností dítěte, pronikavým hlasem bičuje své blízké, aby se vzápětí proměnila v nejistou, tápající bytost uzavřenou ve vlastní samotě.
Dcera na odchodu Důstojnou protihráčkou je jí Miluše Šplechtová v roli nejstarší dcery Barbary. Vlastně se matce hodně podobá, dokáže být stejně energická, jízlivá i manipulativní, ale zatímco matka si užívá domnělého vítězství, Barbara je vědoucí poraženou. Odchází, neboť každá její akce končí nezdarem. Ve stínu těchto výkonů zůstávají dvě další sestry, trochu schematicky mondénní Karen Sabiny Králové a staropanenská Ivy Jaromíry Mílové. Jejich mužské protějšky autor vytvořil mnohem méně výrazné, osobitý suchý humor zde uplatnil především František Němec jako Charlie Aiken.
***
HODNOCENÍ LN ***
Tracy Letts: Srpen v zemi indiánů
Překlad: Julek Neumann Režie: Michal Dočekal Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Katarína Hollá Národní divadlo Praha Česká premiéra 5. 6. 2009
Rodině vévodí matka Violet, symbolicky jako civilizace trpící rakovinou, ale přesto ovládající své okolí
