Skupina Jelen: Když na nás promluvil David Koller, měli jsme obrovský zážitek

Lidovky.cz: Slýcháte často narážky na název vaší kapely?
Ondřej Málek: Jelene, jelene, oči máš zelené nebo Jelenovi pivo nelej... To slyšíme pořád.

Jindra Polák: Název kapely vznikl podle naší první písničky, která se jmenovala Jelen. Zpočátku jsem si říkal, že takový název projde leda přes moji mrtvolu, postupem času se ale ukázalo,že slovo jelen je samo o sobě milé a vtipné. Lidi baví vykřikovat „Jdeme na Jelena“ a nás zase baví „My jsme Jelen“. Dnes si už neumím představit, že bychom se jmenovali jinak.

Lidovky.cz: Od začátku roku jste objeli přes osmdesát vystoupení, kolikrát týdně koncertujete?
Jindra: Třikrát až sedmkrát.

Ondřej: V létě byly i týdny, kdy jsme jeli čtvrtek, pátek, sobota, neděle každý den dvě nebo tři akce.

Lidovky.cz: Berete všechny nabídky?
Ondřej: Teď už dost odmítáme, protože bychom všechno nemohli stihnout. Kdo zavolá první, ten bere.

Jindra: Dokud máme v termínu volno, rádi zahrajeme kdekoli, nevybíráme si. Kolotoč vystoupení začal loni v létě po vydání alba. Tehdy jsme si řekli, že budeme vystupovat, abychom ho dostali mezi lidi. Letos jsme se, ani nevím jak, ocitli snad na všech větších festivalech, které u nás byly.

Lidovky.cz: Loni před Vánoci jste jako předkapela jeli turné s Divokým Billem. Nato jste získali cenu Objev roku na Andělech, vaše písničky hrají rádia i televize... Jaký moment považujete ve vaší kariéře za zlomový?
Ondřej: Dělali jsme si srandu, že jsme jako objevitelé na velké plavbě. Takoví Kolombové, kteří vždycky dojedou na nové místo, kde se jim hodně líbí. Říkají si, co asi přijde teď, načež je čeká další úžasný zážitek. Měsíc co měsíc zažíváme neustálá překvapení, jako naprostá bomba nám například přišlo pozvání na festival Colours of Ostrava.

Jindra: Loni na podzim jsem měl rozepsanou písničku - duet - a přemýšlel, kdo by ho s námi mohl nazpívat. Říkal jsem si, že by byla skvělá Jana Kirschner, ale nedával jsem tomu sebemenší šanci. Náš manažer jí písničku Co bylo dál? poslal a ona najednou napsala, že by ji s námi udělat chtěla. Začala ji hrát rádia a už to jelo...

Lidovky.cz: Načež si s vámi lidé na koncertech začali prozpěvovat...
Ondřej: Tohle jsme poprvé zaregistrovali na jaře při dvojturné s kapelou Nebe. Očekávali jsme, že když do klubů přijde sto až dvě stě lidí, bude to úspěch. Následně bylo skoro celé turné vyprodané.

Jindra: Lidi přišli, vyprodané kluby zpívaly naše písničky a po koncertech následovaly dvouhodinové autogramiády a setkání s fanoušky. Možná že tohle byl ten zlom.

Ondřej: Když jsme loni jeli turné s Divokým Billem, báli jsme se, aby nás lidi nevypískali. Zároveň jsme byli unešeni, říkali jsme si, že by bylo skvělé podobnou šňůru jednou sami odjet. Že to bude za rok, o tom se nám ani nezdálo.

Lidovky.cz: Vyvrátíte mi, nebo potvrdíte, že jste v mnohém kapele Divokej Bill podobní?
Jindra: Způsobem muziky určitě, možná i počtem lidí v kapele (smích). Hudební příbuznost tam je, taky hrajeme písničky v češtině, na akustické nástroje a víceméně lidově. Jde nám o to, aby naše texty byly jasné, aby si je s námi posluchači zpívali, aby byly o běžných životních věcech...

Lidovky.cz: Co udělá skok mezi českou hudební elitu se vztahy mezi členy kapely?
Jindra: V létě jsme strávili nejvíc času společně, a to převážně v neklimatizované dodávce. Na úkor rodin, koníčků a osobních zájmů. I po koncertně náročném období ale vnímáme především radost a nadšení z hraní. Prověřilo to i naše vztahy, víme, že se máme lidsky rádi a nelezeme si na nervy.

Ondřej: Jsme banda kamarádů, v podstatě se nehádáme, tohle nám šlape. Možná je za tím notná dávka štěstí, na to, že jsme se ještě před třemi lety ani neznali... I když nehrajeme, scházíme se společně na pivo.

Lidovky.cz: Když jste před třemi lety kapelu Jelen zakládali, hráli jste pouze ve čtyřech. Najednou se v sedmi skoro nevejdete na pódium...
Jindra: Dělali jsme si srandu, že nejsme kapela, ale hudební hnutí. Nabalovali jsme muzikanty, jak jsme potřebovali. Vždycky jsme někoho potkali, hodil se nám a jemu se s námi chtělo hrát. Například Sašu, který uměl na trumpetu a dříve hrál v symfonickém orchestru. Požádali jsme ho, jestli by s námi něco nenahrál na desku, jeho to bavilo tak, že si chtěl zahrát i naživo a už u nás zůstal. Náš bandžista Honzík nikdy na banjo nehrál, uměl jen na kytaru. Když si s námi chtěl zahrát a řekli jsme mu, že nepotřebujeme kytaristu, ale brali bychom banjo, během měsíce se na něj naučil. Akordeonistu Janka přivedl Honza do kapely poté, co se spolu náhodou potkali na festivalu.

Ondřej: Všichni kluci, co dneska v Jelenu hrají, nikdy nezažili dlouhodobé působení v jedné kapele. To nás asi lidsky spojuje. Na druhou stranu jsme všichni nějakými skupinami prošli a víme, jak jsou vztahy mezi členy zásadní. Stejně tak víme, jak je důležité vážit si každého našeho posluchače.

Lidovky.cz: Po každém koncertu chodíte mezi lidi, jaká generace tvoří jádro vašich fanoušků?
Ondřej: Scházení s fanoušky dodržujeme po každém koncertě, bezprostřední vztah s nimi chceme udržovat. Vždycky se trochu zdráháme, když přijedeme na místo, kde mají zahrazený prostor pro podpisy, a za zábradlí se nikdo jiný nedostane. Možná i proto, že se s lidmi setkáváme osobně, jsme přišli na to, že za námi na koncerty jezdí bandy fanoušků třeba i přes sto kilometrů daleko.

Jindra: Je skvělý, když přijde po vystoupení šedesátiletý pán a koupí si cédéčko. Potom přijde babička s vnoučaty, kterým se podepíšeme na ruce, a babička chce podpis taky. Mezigeneračnost našich fanoušků je skvělá, v Ostravě na nás po koncertu volala jakási slečna a povídá: „To bylo dobrý, kluci, já vás znám - poslouchají vás moji rodiče.“

Jindra: Chodí za námi třeba děti, že si s námi chtějí zazpívat písničku. Na hrnčířských trzích v Kunštátě se s námi chtěla vyfotit prodejkyně ze stánku s ručně vyráběnými mýdly. Dala mi do ruky mýdlo a povídá, že by chtěla mít fotku mýdla s jelenem (smích).

Lidovky.cz: Co na váš úspěch říkají vaše rodiny? Někteří z vás máte malé děti, jak vám manželky tolerují, že jste neustále na koncertech?
Jindra: Asi máme extrémní štěstí na lidi kolem sebe, ale rodiny nás všech kapelu podporují a stojí při nás. Já jsem v létě viděl manželku a děti vždycky tak na tři dny jednou za čtrnáct dní. Moje žena je ale tím, co se kolem nás děje, nadšena.

Lidovky.cz: Ani jeden z vás se zatím muzice nevěnujete profesionálně, co vás živí?
Jindra: Chodíme normálně do práce a do školy. Já jsem grafik, Ondra pracuje ve státní správě, Kásapodniká. Tři kluci ještě studují - náš nejmladší člen, kterému je sedmnáct let, ještě nemá hotovou ani maturitu.

Lidovky.cz: Na festivalech se setkáváte s interprety a kapelami, které jsou na české hudební scéně stálice. Jak k vám jako nováčkům přistupují?
Ondřej: Vždycky jsem vzhlížel k Davidu Kollerovi. Hráli jsme společně na jedné akci, kam nepřišlo moc lidí, on se za náma zastavil v šatně a zavtipkoval: Tak co, na koho nepřišli, na vás nebo na nás? To byl obrovský zážitek – ty bláho David Koller (smích). Člověk je překvapený, když za ním přijde a pochválí ho třeba Leoš Mareš, kterého zná jinak jenom z televize.

Jindra: Třeba Chinaski vnímáme jako jednu z top kapel, člověk je bere, jako že jsou trochu jinde. Na jedné akci, kde jsme hráli před nimi, jsme zůstali, že si je poslechneme. Michalu Malátnému najednou vybuchlo kombo (zesilovač ke kytaře pozn. red.), tak si ho půjčil od nás. Potom jsme se sešli v šatně, pokecali, dali panáka... Člověk vidí, že jsou všichni úplně normální a fajn.

Lidovky.cz: Zrovna Michal Malátný popisuje v autobiografické knize o Chinaski první roky kapely jako velkou, dosti alkoholovou jízdu. Vnímáte vaše koncertování také tak?
Jindra: Někdy to docela party je. Někteří z nás už ale nejsou nejmladší, máme rodiny a tím taky nějakou zodpovědnost.

Ondřej: Když se máme rozhodnout, jestli na nějakém místě přespíme, nebo pojedeme domů, raději jedeme, abychom byli s rodinou a vynahradili jim čas, kdy hrajeme.

Lidovky.cz: Jak reagují vaše děti, když vás vidí v televizi nebo slyší v rádiu?
Jindra: Manželka mi nedávno říkala, že když hráli naši písničku v rádiu, naše pětiletá dcera raději odešla pryč. Nechtěla tátu slyšet, když ho nemá doma.

Ondřej: Mám dva syny, tříletého a dvouletého. Když mě ten starší dřív viděl v televizi, brečel. Teď si to prohodili a brečí mladší syn. Je jim líto, že nejsem doma a stýská se jim...
Děti obecně ale mají naše písničky rádi, maminky dávají často na náš Facebook videa, jak na ně jejich děti trsají před televizí

Lidovky.cz: Jak se připravujete na první samostatné turné?
Ondřej: Pracujeme na nových písničkách, na turné bychom rádi odehráli pět až šest novinek. Původně jsme mysleli, že do konce roku stihneme i novou desku, po časově náročném létě ale vydání posuneme na rok 2016.

Jindra: Vstupenky se pomalu prodávají, sami jsme hlavně zvědaví, co koncerty přinesou. Víme, že zatím nejsme kapela, která vyprodává sály, o to víc se na naše první turné těšíme.