Před 100 lety se narodil Stanisław Ulam, polský matematický génius
Někdy koncem 60. let minulého století se Hanse Betheho ptali na roli hlavních protagonistů ve vývoji termojaderné pumy. Fenomenální teoretický fyzik odpověděl asi toto: „Po vzniku H-bomby začali novináři za jejího otce prohlašovat Tellera. Z hlediska historické správnosti je ale podle mě přesnější říci, že otcem je Ulam, neboť on ji ,počal‘. Teller je spíš matka, poněvadž ji ,donosil‘, vypiplal ji a dále se o ni staral. A pokud jde o mě – myslím, že jsem něco jako porodní asistentka...“
Z pramenů vyplývá, že ješitný, ambiciózní a arogantní Teller si veškeré zásluhy o vodíkovou bombu přisvojil. Ve vzpomínkách pár let přes svou smrtí však Ulamův přínos charakterizuje jako „obzvlášť důležitý“.
Rychlejší než počítač Zjednodušeně řečeno, Ulam matematicky dokázal, že Tellerovy představy o způsobu zažehnutí termojaderné reakce jsou nereálné, naopak sám navrhl a propočítal takovou (implozní) geometrii komponent, aby mechanický ráz (tedy stlačení) ze štěpného výbuchu zažehl jaderné slučování. Traduje se, že rychlostí svých výpočtů předběhl tehdy nejvýkonnější počítač světa ENIAC...
Stanisław Marcin Ulam se narodil 13. dubna 1909 v polské židovské rodině v Lemberku v tehdejším severovýchodním cípu rakouské monarchie (dnes Lvov na západní Ukrajině). Studoval ovšem už jako polský občan. Na lvovském gymnáziu ho zaujala Einsteinova teorie relativity, ale jelikož vyžaduje znalost matematiky, pustil se po večerech i do ní. Doktorát obhájil ve čtyřiadvaceti na lvovské polytechnice.
Roku 1936 odchází na pozvání Johna von Neumanna na několikaměsíční stáž do Ústavu pokročilých studií do Princetonu, odtamtud ho pak pozvali nastálo přednášet na sousední Harvardovu univerzitu.
Domů do Polska, za rodinou a spolužáky, jezdíval nejčastěji na prázdniny. V létě 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, ovšem vakace přerušil a spolu s talentovaným bratrem Adamem, pozdějším profesorem historie a politologie na Harvardu, se nakvap vrátil do Ameriky. (Nikdo z jejich rodiny nepřežil holokaust.) Pár let působil jako profesor Wisconsinské univerzity v Madisonu, zhruba uprostřed války ho pak von Neumann už čerstvého amerického občana přizval do projektu Manhattan. Tam mimo jiné společně vyvinuli známou metodu Monte Carlo, která řeší složité matematické úlohy – v jejich případě řetězovou štěpnou reakci – mnohonásobnou simulací s použitím náhodných prvků.
V roce 1946, těsně po jmenování profesorem Jihokalifornské univerzity v Los Angeles, dostal těžkou encefalitidu (zánět mozku); život mu zachránila rychlá operace. Nicméně – jak tvrdili někteří jeho kolegové – od té doby se změnil: mimo jiné opustil problémy čisté matematiky, v níž dosáhl skutečně mimořádných výsledků, a pustil se do spekulativnějších úvah, zejména v oblasti využití počtů v užité fyzice, a především biologii. Pokoušel se kupříkladu „počítat“ s nematematickými jevy, třeba s hmatovými počitky. Z doby počátků kosmonautiky pochází jeho návrh pohonu kosmických lodí malými jadernými výbuch – prý nápad, na který byl k stáru nejvíc hrdý.
Roku 1965 se trvale usadil na Koloradské univerzitě v Boulderu, napřed jako profesor matematiky, posléze biomatematiky. Ze svého druhého domova v novomexickém Santa Fé stále dojížděl ke konzultacím do Los Alamos. V Santa Fé také roku 1984 zemřel.
