Zdrcující finále Polanského Čínské čtvrti obsahuje také obraz bohatého starce Noaha Crosse, který s hranou starostlivostí odvádí z místa násilné smrti nedospělou dívku. Je to triumf zla, který se odehrává před očima bezmocného hrdiny, jenž ví, že tomu starci právě prošla vražda, že se dopustil incestu na vlastní dceři (matce té odváděné dívky) a že pod maskou účastného dědečka je dravec, dychtící po další oběti. Ta scéna je čistý Polanski, tvůrce schopný natočit filmy poodkrývající nějakou černočernou hlubinu. Právě mimořádné Polanského nadání připomínají ti, kdo protestují proti tomu, že byl ve Švýcarsku zatčen. Opačný tábor v režisérovi vidí jakousi „light verzi“ Noaha Crosse.
George Orwell v eseji o Salvadorovi Dalím napsal, že umělci se nemohou těšit „výsadám kléru“. Konstatoval také, že o souvislostech umění a morálky se těžko diskutuje kvůli strachu jedněch z toho, aby náhodou nevypadali pohoršeně, a druhých z toho, že by mohli působit jako ne dost pohoršení. Tahle obava jistě ovlivňuje stanoviska k režisérově kauze i míru vehemence, s níž jsou hájena.
Velikáni nad zákonem Jakkoliv nikdo natvrdo nenapíše, že by uznávaní umělci měli stát nad zákonem, je v podtextu některých vyjádření znát víra v to, že vděčnost společnosti k velikánům umění by měla zahrnovat i shovívavost ze strany zákona. To přesvědčení je nepochybně silnější v Evropě než v Americe, možná i proto, že zdejší panteon je plný umělců, kteří tak či onak výrazně selhali. A v odborné i širší veřejnosti existuje tendence nenarušovat připomínáním těchto selhání aureolu těch osobností (stačí připomenout míru přepjatosti některých reakcí na aféru Respekt versus Kundera).
Zatímco jedni Polanského delikt a následné justiční peripetie berou jako izolovanou událost, která má být jako taková posouzena, druzí ji vnímají jako jednu z peripetií osudového příběhu, který se během desetiletí vyklenul do dramatického oblouku. Režisérovo zatčení tu elegantní konstrukci narušuje, vykolejuje Polanského životní příběh, jenž směřoval k happy endu. Jeho matku zavraždili nacisté ve vyhlazovacím táboře, budoucí režisér jako židovské dítě válku přežil v úkrytech (souvislost s motivem opakujícím se v jeho filmech – člověk, který propadá šílenství zavřený v nějakém bytě – se vnucuje). V Polsku debutoval výborným a temným psychologickým thrillerem Nůž ve vodě. Komunistickým úřadům se hrubě nelíbil, otevřel ale Polanskému cestu ven. Na Západě natočil pár z produkčního hlediska menších, ale výrazných snímků (např. Slepá ulička nebo vynikající Hnus). Ty snímky jsou způsobem hodně středoevropské, spojuje se v nich hrůza a groteska, přičemž jedna druhou nezjemňuje, ale naopak umocňuje.
Situace mladého člověka, který je z šedé a chudé země, již do základů rozvrátili nacisté, aby v ní pak začali hospodařit komunisté, vystřelen do světa špiček západní popkultury, musela být psychicky náročná. Režisér si začal s okouzlující krasavicí Sharon Tateovou, přesídlili do Hollywoodu, kde bylo možné všechno a Polanski s Tateovou u ledasčeho z toho byli. Na jeho první v Americe natočený film Rosemary má děťátko diváci chodili v převelikém počtu. Sharon Tateová otěhotněla, pár si užíval lichotivou přízeň médií. A pak to všechno známým způsobem skončilo.
Podezřelý režisér V roce 1969 byla těhotná Sharon Tateová spolu s dalšími třemi lidmi v domě ve čtvrti Bel Air zavražděna. Polanski se musel nejenom vyrovnat s hrůznou situací, ale odvracet i útoky médií – některá z nich si ho obsadila do role podezřelého.
Zločin byl popisován jako nutný důsledek extravagantního životního stylu a uvolněné sexuální morálky Hollywoodu obecně a Polanského zvlášť. Režisér se stal zosobněním všeho, co pro některé bylo na šedesátých letech špatné. Vzhledem k tomu, že zločin v Bel Air měl rysy rituální vraždy, napadla některé autory neexistující souvislost mezi reálným životem a syžetem filmu Rosemary má děťátko, v němž ambiciózní umělec vydá nevinnou manželku napospas satanistické sektě výměnou za příslib úspěchu. Publikování takových teorií muselo být pro Polanského nesmírně zraňující. Nakonec se ukázalo, že za zabíjením v Bel Air skutečně byla šílená sekta, která vyšla z prostředí květinových dětí, Polanski s ním ale neměl společného vůbec nic. Byl očištěn, byl by to ale zázrak, kdyby v něm tahle zkušenost nezanechala hlubokou nedůvěru a nechuť k médiím.
Klášter nebo bordel V práci byl i dál úspěšný, v Británii natočil temnou verzi Macbetha, jemuž připsal hluboce pesimistický dovětek. Do filmu zařadil i subjektivní závěr z pohledu právě odťaté hlavy nebo scénu vraždění, v níž je těžké nevidět odkaz k vraždám v Bel Air. Následoval jeho nejúspěšnější film, dokonalá Čínská čtvrť. O scénáři Roberta Towneho se na filmových školách učí ještě dneska, chmurné finále do něj ale dopsal režisér sám, přes protesty autora předlohy.
Osobní život Polanski v rozhovoru pro jednu evropskou televizi popsal slovy: „Různí lidé na žal reagují různě. Někdo jde do kláštera, někdo jiný do bordelu.“ Evidentně volil druhou možnost.
Asi není podstatné, jestli mezi Polanského životním traumatem a promiskuitním životem existovala tak jasná kauzalita. Stejně tak není podstatné, jestli se jeho chování vymykalo normě Hollywoodu v době sexuální revoluce. Není podstatné ani to, jestli v té době a na tom místě existovalo množství dospívajících dívek, které třeba i čekaly na to, až vůči nim nějaká hvězda projeví jistý druh zájmu. Podstatné je, že jedna o to nestála a Polanski se na ní dopustil zločinu – přinejmenším z právního hlediska o tom neexistuje pochybnost.
Třináctiletá Samantha Gaileyová v roce 1977 na policii vypověděla, že ji Polanski v domě Jacka Nicholsona opil, nadopoval prášky a znásilnil, když ji fotil pro evropskou edici magazínu Vogue. Režisér byl obviněn ze šesti zločinů, strhl se mediální cirkus. Podrobně ho popisuje dokument HBO Roman Polanski: stíhaný a žádaný. Prezentovaná fakta sice snímek zdatně manipuluje v režisérův prospěch, jakýsi přehled o té historii ale dává. Policie našla důkazy, jistá míra viny byla zřejmá. Ani obžaloba ale nebyla v jednoduché pozici, pokud by chtěla Polanského čin kvalifikovat jako znásilnění. Tvrzení stálo proti tvrzení, navíc oběť a hlavně její rodina dávaly najevo, že se chtějí vyhnout pozornosti médií. Přiznání a dohoda Právní zástupce Gaileyových proto zprostředkoval tzv. dohodu. Ve mnoha státech USA probíhá soud ve dvou fázích. První z nich před takzvanou velkou porotou, která rozhoduje o tom, zda důkazy obžaloby zasluhují, aby se jimi soud dál zabýval. V rámci toho řízení je obviněný dotázán, jestli se cítí být vinen ve smyslu obžaloby. V tu chvíli může nastoupit ona dohoda.
Většinou spočívá v tom, že obviněný přizná vinu, obžaloba zase zmírní kvalifikaci, z čehož vyplývá nižší trest. Případ je tím fakticky vyřešen, soudce už jen rozhodne o výši trestu. Tímhle způsobem se dohodl i Polanski. Státní zástupce upustil od pěti bodů obžaloby, ponechal jen ten přibližně odpovídající českému paragrafu pohlavní zneužívání. Polanski vinu v tomto bodě přiznal. Na otázku, jestli si byl v daném okamžiku vědom toho, že jeho oběti je třináct, odpověděl „Ano“. Zda došlo ke znásilnění, soud už neměl důvod řešit.
Z výpovědi Gaileyové nevyplývá, že by režisér proti ní použil fyzické násilí. Dívka ho nicméně popsala jako manipulujícího dravce, který využil mocenskou převahu čtyřiačtyřicetiletého světáka nad vyjevenou třináctkou. Vmanévroval ji (i pomocí alkoholu a afrodiziakálních prášků) do situace, kdy dostal, co chtěl, bez ohledu na její protesty. Polanski s podrobnou verzí toho, co se v Nicholsonově domě stalo, nepřišel. Často citovaná je jen jeho poznámka v tom smyslu, že Gaileyová „nebyla nevstřícná“. Obhajoba i obžaloba víceméně počítaly s tím, že režisér dostane podmínku. Soudce Laurence Rittenband ale podle některých výpovědí velmi dbal o svůj veřejný obraz a trápilo ho, že by mohl působit dojmem, že je na Polanského příliš mírný. Ještě před vynesením rozsudku proto nařídil, aby Polanski šel na tříměsíční pozorování na vězeňskou psychiatrii. Polanski byl odtud propuštěn po 42 dnech a odjel natáčet do Evropy. Později ale Rittenbanda opět pojaly obavy o vlastní image, nařídil Polanského návrat. Navíc ale o případu mluvil s lidmi, s nimiž o něčem takovém mluvit neměl, padala prý slova o deportaci a vězení. Dá se asi lidsky pochopit, že Polanskému v dané situaci – i vzhledem k jeho nedůvěře ke státní moci, kterou opravňovala jeho životní zkušenost – praskly nervy a z Ameriky utekl.
Argumenty obhájců Z právního hlediska je ale situace jednoznačná. Roman Polanski je uprchlík před spravedlností, který přiznal zločin. Rittenbandovi byl navíc případ odebrán, a to hned krátce po režisérově útěku.
Není nic zavrženíhodného na tom, že se člověka v režisérově situaci zastávají kamarádi. Stejně tak nemá význam pohoršovat se nad tím, že kdyby na místě slavného polského režiséra byl mytický polský instalatér, případ by se na globální úrovni neřešil. Většina argumentů, jež režisérovi stoupenci v polemice tasí, je ale sporná až nejapná. Od zločinu uplynula příliš dlouhá doba na to, aby mělo význam se k němu vracet. Na tom jistě něco je. Polanski i jeho oběť za ty roky zestárli, založili rodiny, dnes to jsou asi v mnohém jiní lidé. Gaileyová režisérovi do jisté míry odpustila, v mimosoudním vyrovnání dostala nějaké peníze. Jenomže ta předlouhá prodleva vznikla především Polanského vinou. Pravděpodobnost, že by po dobrovolném návratu vyvázl bez vězení, byla hodně vysoká. Režisérův útěk byl ale také zločinem, navíc toho typu, který justiční systém v kterékoli zemi nemůže jen tak nechat být.
Dostatečným trestem pro Polanského bylo „vyhnanství“. Režisér ty roky neprožil v zemljance uprostřed tundry, ale v Paříži, kde se mu dostalo mnohých poct. Navíc byl Francouzem dřív, než odjel do Ameriky, těžko mluvit o vyhnanství.
Až pobuřující jsou argumenty poukazující na – jak se dříve hezky říkalo – „morální profil“ režisérovy oběti. Ano, asi se kdysi hodně chtěla stát modelkou či herečkou – u třináctileté dívky je to zjištění skutečně šokující. Nejsou lidé toho věku zákonem chráněni právě proto, že ještě nejsou plně schopni svéprávného jednání? Ano, asi měla matku, která ji do takové kariéry tlačila. Pozbývají děti takových rodičů elementárních práv? Ano, v době, kdy byla zneužita Polanským, už nebyla panna. Znamená to, že proto musela být bez reptání k dispozici tomu, kdo projevil zájem?
Odcházející filmař Ve zmiňovaném dokumentu HBO je část archivního rozhovoru s Polanským, vyjadřuje v něm naději, že si ho svět jednou bude pamatovat kvůli jiným věcem, než je jeho vztah k mladým dívkám. Ta naděje se bezpochyby naplní. Při sledování režisérovy kariéry je ale těžké si nevšimnout toho, že po útěku z Ameriky už nenatočil nic, co by se kvalitou blížilo jeho vrcholným dílům (platí to i pro Oscarového Pianistu).
Možná za to může stárnutí, možná se umělec po všech těch prožitých dramatech prostě vyčerpal. Možná jeho výsměšné temné vidění světa jaksi změklo, když ve Francii našel rodinné štěstí. Možná se tak projevila jistá spravedlnost, krutě ironická. V Polanského světě ani nemohla být jiná.
***
V Británii pak natočil temného Macbetha, jemuž připsal hluboce pesimistický dovětek. Do filmu zařadil i subjektivní závěr z pohledu právě odťaté hlavy nebo scénu vraždění, v níž je těžké nevidět odkaz k vraždám v Bel Air.
Po útěku z Ameriky už nenatočil nic, co by se kvalitou blížilo jeho vrcholným dílům (což platí i pro Pianistu). Možná je to stářím, možná se tak projevila krutě ironická jistá spravedlnost. V Polanského světě ani nemohla být jiná.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
