Je to tragický, téměř šedesát let starý a minulým režimem utajovaný příběh. K pátrání po něm přispěl nevědomky žokej Josef Váňa, když loni ve svých téměř sedmapadesáti letech vyhrál Velkou pardubickou. Při té příležitosti zaznělo, že tenhle slavný dostih vyhrál v roce 1951 jezdec ještě o dva roky starší – jakýsi Vladimír Hejmovský.
Kdo to je, tedy spíš kdo to byl? Co o něm víme? Na tohle se už nikdo neptal. Napadlo mě podívat se do časopisů Jazdectvo; vycházely v Bratislavě a otiskovaly i české texty. A tak jsem v říjnovém čísle roku 1981 našel celostránkový článek Miloše Svobody a v něm i tato slova o Vladimíru Hejmovském: „Je to právě třicet let od vynikající jízdy a vítězství ‚devětapadesátiletého mladíka‘ ve Velké pardubické.“ A hned v následující větě zazní strohé: „Rok nato tento vynikající jezdec tragicky zemřel.“ Tečka. Ale jak zemřel a co se mu stalo, to se čtenář nedozví.
„V době mezi první a druhou světovou válkou byl Vladimír Hejmovský důstojníkem československé armády,“ pokračuje Svobodův text. „S koňmi si vždy dobře rozuměl a každý, i ten nejtvrdohlavější, jej respektoval. Byl velmi odvážným jezdcem, který přeskakoval s koňmi hlavně kanonů, vojenské povozy, prostřené stoly... Jeho láska ke koním šla po válce tak daleko, že si usmyslel startovat na pardubických dostizích. Proto si koupil klisnu Asju a tu v roce 1950 dovedl k překvapivému vítězství (– v rámcovém dostihu). Když však měsíc před Velkou pardubickou klisna uhynula, přijal od svého přítele – lékárníka Wernera z Opavy – nabídku, aby ve Velké startoval s jeho koněm Salvatorem.“
Šokující zpráva
Málo známý jezdec vyhraje náš nejslavnější dostih, a když po roce tragicky zahyne, uznávaný dostihový novinář zmíní jeho skon tím nejstručnějším způsobem. Není to divné?
V Pardubicích se Hejmovský objevil v dresu Sokola KP Opava. To by mohlo být vodítkem. Na Opavsku dlouho žila slavná jezdkyně Eva Palyzová: jela Velkou pardubickou osmkrát, dvakrát byla druhá. Její manžel Ferdinand Palyza skončil v jednapadesátém roce za Hejmovským na druhém místě. Může paní Palyzová něco o zemřelém vítězi vědět?
„Ale ano, manžel mi vyprávěl, že ho zabili estébáci. Nastrčili to tak, že při výslechu vyskočil z okna. Ferdinand ho znal, on k němu jezdíval trénovat koně. To bylo ještě před tím, než jsem svého muže poznala.“
Je to šokující zpráva. A také je hned zřejmé, proč nemohl být Miloš Svoboda ve vzpomínkovém textu konkrétnější. Napsat v roce 1981, že Státní bezpečnost stála v pozadí něčí smrti, bylo nemyslitelné.
Ale proč byl jezdec vyslýchán a proč výslech skončil tragicky? Čím mohl být důstojník naší prvorepublikové armády nebezpečný komunistickému režimu?
Paní Palyzová si už další detaily z manželova vyprávění nedokáže vybavit, ale říká, že zná pamětníky, kteří by mohli vědět o něco víc.
Volám žijící kroniku opavského jezdectví, veterináře Miroslava Koláčka. Potvrzuje informaci o výslechu na StB a dodává další, zcela překvapivou zprávu: Vladimír Hejmovský byl polský šlechtic, carský důstojník a původně se jmenoval Gejmovskij. Pak mě odkazuje na Milana Vítka z Albertovce. „Jako začínající jezdec jsem znal pana Hejmovského. V Bratislavě žil jeho mladší bratr Viktor a působil ve Slovenské jezdecké federaci. Tam by mohli vědět o jeho příbuzných,“ určuje další směr pátrání. Píšu na Slovensko e-mail. Napadá mě kontaktovat ještě organizaci Ruská tradice. Tam se zabývají ruskou emigrací, také oni by mohli vědět víc. Mám štěstí, vědí, a tak se dozvídám: Vladimír Hejmovský přijel do ČSR v roce 1923, stal se důstojníkem dělostřeleckého pluku v Brně a o pět let později požádal o změnu příjmení: z Gejmovskij na Hejmovský.
Pak přichází e-mail z Bratislavy: Paní Zuzana Gejmovská, vdova po bratru Vladimíra Hejmovského Viktorovi, jenž zemřel v roce 1990 a na rozdíl od bratra si ponechal původní jméno, posílá kontakt na potomky hlavního hrdiny příběhu. A tak se setkávám s pražským výtvarníkem Michalem Hejmovským. Přišel na svět sice až po dědečkově smrti, ale podle archiválií a vyprávění svého otce Igora dává příběhu jasné kontury.
Carský podplukovník
Vladimír Alexandrovič Gejmovskij se narodil 30. října 1892 v tehdy ruském městě Šavli; dnes Šiauliai, čtvrté největší město Litvy. Jeho předkové patřili k nižší polské šlechtě a jejich jméno se původně psalo Heymowski. Mladý Vladimír se ke koním dostal na Konstantinovské dělostřelecké škole v Petrohradě a v sedle strávil první světovou i občanskou válku. Jako bělogvardějec bojoval až do roku 1920 a získal hodnost podplukovníka. S carskou armádou odplul z Krymu do Turecka; tím, jak známo, skončila občanská válka. V armádě poznal lékařku Lydii, s níž se ještě jako důstojník oženil. Sloužil s ním i bratr Viktor. Po válce požádali oba o azyl v ČSR. Vladimír nastoupil jako štábní kapitán u dělostřelců v Brně, jeho paní zde začala studovat dětské lékařství. Viktor zamířil do Prahy a stal se zemědělským inženýrem.
Důstojník Hejmovský byl před německou okupací v roce 1939 demobilizován a po válce do armády znovu přijat. Sloužil v Olomouci, kde žil s rodinou, a později v Opavě a Bruntále. Po únoru 1948 z armády odešel a teprve tehdy se začal věnovat dostihům. Koupil si mladou klisnu Asju, s níž chtěl vyhrát Velkou pardubickou. Šlo o reálný cíl: Asja byla v roce 1950 nejlepší mezi tuzemskými steeplery. Ale pak, jak již víme, zahynula. Krátce poté půjčil lékárník Werner Hejmovskému svého hřebce Salvatora.
Dvě sázky na vítěze
Dejme prostor vzpomínce jezdcova přítele Jaroslava Krečmera. Psal ji těsně po slavném pardubickém triumfu: „Asi týden před dostihem připutoval Hejmovský se Salvatorem společně ve vagonu do Pardubic. Hned druhý den jsme procházeli dráhu a Voloďa si určoval způsob jízdy. Se Salvatorem kráčel od překážky k překážce a promlouval k němu, jak kterou budou najíždět. Byl jsem okouzlen tímto monologem člověka ke zvířeti. Nejdéle zůstali u Taxisova příkopu. Pro mne byla procházka nezapomenutelným zážitkem a ukázkou toho, jak se může jezdec sžívat se svým koněm, aby ve vrcholném okamžiku oba podali výjimečný výkon. Jízda Hejmovského byla pro diváky zážitkem. Především jim byl zcela neznám, potom se značně lišil svou vysokou a štíhlou postavou a šedinami šedesátníka. Nedůvěřovali mu, na Hejmovského vsadil jen jeden divák. Věděl jsem, že to byl jeho syn Igor. Pak jsem si vsadil ještě já.
Voloďa jel přesně tak, jak si při pěší prohlídce určil. Aby se uvaroval případného hromadného pádu na Taxisu, najel obávanou překážku jako první a nádherným skokem ji absolvoval. Potom Salvatora zdržoval na druhém, třetím i čtvrtém místě. Nakonec přišla nezapomenutelná cílová rovinka. Na jejím počátku Salvator vyrazil, jako by se v něm uvolnila nějaká pružina, a udivujícím tempem předstihl oba vedoucí jezdce. Diváci na tribunách vstávali a nadšeně bouřili, dovedli ocenit mimořádný jezdecký výkon ‚starého pána‘, kterému předtím nedůvěřovali. Byl to vskutku velký jezdec. Zvítězil na cizím koni, kterého si připravoval necelý týden.“
„Oni jevo ubíli!“
Pro Velkou pardubickou si v příštím roce chystal plnokrevníka Lovce. Nebyli bez šance: dva dostihy vyhráli, dvakrát dojeli druzí. Naposledy závodili 7. září 1952 v Tlumačově; do Velké zbývalo jen pět týdnů. Druhý den odjel Vladimír Hejmovský do Prahy, protože byl 9. září předvolán na informační oddělení ministerstva národní obrany. A 10. září dostala rodina zprávu, že spáchal sebevraždu...
„Otec, který dnes již nežije, můj bratr Alexandr a já jsme se často zabývali nevyjasněnou dědečkovou smrtí,“ říká dnes Michal Hejmovský. „Naše babička, lékařka, měla možnost prohlédnout si na pitevně tělo a řekla jasně: ‚Oni jevo ubíli!‘ Otec, který tam byl s ní, si všiml, že dědeček měl patrně zlomeniny dolních končetin a na čele nápadně hluboký důlek. Takže to bylo jasné. Jak jinak vysvětlit v souvislostech padesátých let oznámení, že při výslechu Státní bezpečnosti někdo vyskočí z okna?! Dědeček nebyl labilní člověk a nebyl ani jediný, kdo v těch letech ‚vyskočil z okna‘. Naše rodinné debaty, proč byl náhle objeven a pozván k výslechu a vzápětí tragicky zemřel, skončily vždy u domněnky či spíše jistoty, že všechno začalo jeho vítězstvím ve Velké pardubické. Navíc v té době tu ještě řádili sovětští poradci, kteří pronásledovali ruskou emigraci. A náhle se na dostihovém závodišti objeví amatér, starší pán, kterého nikdo nezná, a porazí všechny armádní jezdce. On na sebe zkrátka upoutal pozornost.“
Prázdné archivy...
V roce 1990 podal MUDr. Igor Hejmovský žádost o prošetření smrti svého otce na ministerstvo obrany i na ministerstvo vnitra. V odpovědi, kterou dostal v květnu 1994 od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, se však žádné nové skutečnosti neobjevily.
Citujme podstatné: „Pan Vladimír Hejmovský byl 9. 9. 1952 předvolán na informační oddělení MNO v Praze, a to na 10. hodinu. Den nato, ve 12:45 hod., spáchal údajně sebevraždu skokem z okna objektu tehdejší StB v Praze 1, Bartolomějské ulici č. 7. Vzhledem k tomuto minimálnímu časovému rozsahu zadržení i nesporně negativnímu přístupu orgánů StB k zachování dokumentace této tragické události jsme již zpočátku předpokládali, že bude velmi obtížné získání průkazných materiálů.“
V další části se zpráva zmiňuje o negativních výsledcích při hledání v záznamech MNO, Vojenské kontrarozvědky i Vojenské prokuratury. V závěru nevylučuje ani přítomnost tzv. sovětských poradců, kteří spolupracovali s našimi bezpečnostními orgány.
Vladimír Hejmovský se zřejmě změnou příjmení dostal mimo akční rádius poválečných sovětských lovců ruských emigrantů. Jenomže pak na sebe svým vítězstvím v Pardubicích upozornil. Hrozilo, že náhle objevený carský důstojník vyhraje slavný dostih podruhé...
„Má smysl ptát se, stálo to za to?“ nastoluje řečnickou otázku vnuk Michal Hejmovský. „Nejsem si jist, co by řekl dědeček, ale pro přátele a rodinu byl už dávno legendou, a proto si mohl nechat pardubické vítězství ujít. Taky je ovšem možné, že bych za tuhle úvahu či otázku dostal od dědečka šavlí naplocho.“
O autorovi| Pavel Kovář novinář a publicista pkovar44@seznam.cz
