Vracíme se k příběhu vítěze Velké pardubické steeplechase v roce 1951. Devětapadesátiletý jezdec VLADIMÍR HEJMOVSKÝ byl necelý rok po svém triumfu pozván do Prahy na ministerstvo národní obrany. Následující den údajně spáchal sebevraždu – vyskočil z okna budovy Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici...
O kauze psal magazín Pátek 8. října 2010 (Smrt vítěze) dva dny před startem letošní Velké pardubické, v jejíž historii patří Hejmovskému nadále primát nejstaršího vítěze. Na článek reagoval historik Prokop Tomek, který se v devadesátých letech jako pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) setkal s vyšetřovatelem StB. Ten byl u výslechu a údajné sebevraždy Hejmovského, nicméně jeho svědectví nepřineslo do případu jasnější vhled. Spíš je tomu naopak.
Hejmovský byl Rus
Připomeňme, že osudnými se v celém v tragickém příběhu staly nejspíš dvě okolnosti: jeho protagonistou byl ruský emigrant, který na sebe vítězstvím ve slavném dostihu upoutal pozornost, a to zejména sovětských agentů, kteří po roce 1945 pátrali v Československu po předválečné ruské emigraci.
Hejmovský jim podle všeho mohl do té doby unikat, protože si v roce 1926, tedy nedlouho po svém příchodu do ČSR, změnil příjmení – z ruského Gejmovskij na česky znějící Hejmovský.
Vladimír Alexandrovič Gejmovskij pocházel z rodu nižší polské šlechty, jeho předkové však žili v Rusku a považovali se za Rusy. Narodil se 30. října 1892 v tehdy ruském městě Šavli; dnes litevském Šiauliai. Absolvoval Konstantinovskou dělostřeleckou školu v Petrohradě, pak začala první světová a v Rusku občanská válka, v níž bojoval až do roku 1920. Jako carský podplukovník emigroval do Turecka a Bulharska. V armádě s ním sloužil i jeho bratr Viktor a poznal tu i lékařku Lydii, s níž se oženil. Po válce oba bratři pracovali na bulharských plantážích a v roce 1923 požádali o azyl v Československu. Vladimír se stal důstojníkem československé armády a sloužil u dělostřelců v Brně; Viktor studoval v Praze vysokou školu zemědělskou a později žil v Bratislavě. Před německou okupací byl důstojník Hejmovský demobilizován a po válce do armády znovu přijat. Sloužil v Olomouci, kde žil s rodinou, a později v Opavě a Bruntále. Jako důstojník se ve volném čase věnoval jezdectví. Koním dokonale rozuměl, zvládal i ty nejtemperamentnější. Byl výborný jezdec a uznávaný instruktor. Mezi jeho přáteli kolovaly historky, jak skákal na koni přes hlavně děl či stoly, jak přivedl koně s gumovými „podkovami“ do sálu v prvním patře a na parketu s ním předváděl ukázky tance; byl společenský, vtipný a všeobecně oblíbený.
Po únoru 1948 z armády odešel a teprve tehdy se začal věnovat dostihům. Koupil si mladou klisnu Asju, kterou připravil tak, že byla v roce 1950 nejlepší mezi tuzemskými steeplery. Měl s ní startovat ve Velké pardubické, ale klisna po srážce s motocyklistou uhynula. Krátce poté si Hejmovský půjčil hřebce Salvatora, s nímž v Pardubicích zvítězil. Protože se dostihům věnoval jen pár let, bylo to vítězství překvapivé. Navíc „starého pána“ v dostihových kruzích skoro nikdo neznal. Necelý rok poté byl předvolán z Olomouce do Prahy na ministerstvo obrany a následující den již nežil.
Nic se nenašlo
Stručně připomeňme to, co již v magazínu Pátek zaznělo. Paní Hejmovská byla lékařka, s přispěním svých známých si prohlédla na pitevně manželovo tělo, načež prohlásila: „Oni jevo ubíli!“ Doprovázel ji syn Igor, který si všiml, že jeho otec patrně utrpěl zlomeniny dolních končetin a na čele měl hluboký důlek. Jsou o tom písemné doklady v rodinném archivu.
V roce 1990 se Igor Hejmovský obrátil na ministerstvo obrany i vnitra s žádostí o prošetření smrti svého otce. V odpovědi ÚDV z května 1994 se ale žádné objasnění úmrtí neobjevilo.
Citujme podstatné: Pan Vladimír Hejmovský byl 9. 9. 1952 předvolán na informační oddělení MNO v Praze, a to na 10. hodinu. Den nato, ve 12:45 hod., spáchal údajně sebevraždu skokem z okna objektu tehdejší StB v Praze 1, Bartolomějské ulici č. 7. Vzhledem k tomuto minimálnímu časovému rozsahu zadržení i nesporně negativnímu přístupu orgánů StB k zachování dokumentace této tragické události jsme již zpočátku předpokládali, že bude velmi obtížné získání průkazných materiálů.“
Odpověď dále zmínila negativní výsledky při hledání v agendě MNO, Vojenské kontrarozvědky i prokuratury a připustila přítomnost tzv. sovětských poradců, tehdy spolupracujících s našimi bezpečnostními orgány. Žádné nové informace se vlastně nenašly. Tečka. Rod Hejmovských, mající větve u nás i na Slovensku, zprávu přijal stejně jako před mnoha lety jediné možné vysvětlení tragédie: podstatnou roli sehrálo Hejmovského zviditelnění se dostihovým triumfem.
Něco ale přece jen!
Příběh by zůstal veřejnosti utajen, kdyby sedmapadesátiletý Josef Váňa nevyhrál Velkou pardubickou a média nepřipomněla, že dějiny znají staršího vítěze. Proto vlastně autora tohoto textu napadlo pátrat po jeho osudu. A pár dní poté, co šokující Hejmovského příběh vyšel na stránkách Pátku, se ozval historik Prokop Tomek a dodal jakési postskriptum.
„Z ministerstva národní obrany byl Hejmovský odvezen do tzv. izolace v Konviktské ulici v Praze, kde byl držen v místnosti ve čtvrtém patře,“ zjistil Tomek jako pracovník ÚDV. „Tady se nacházel nepřetržitě v přítomnosti jednoho až dvou příslušníků StB, přespal zde a donášeli mu sem i stravu. A druhý den po zadržení během oběda údajně vyskočil oknem a pádem z výšky čtvrtého patra se zabil. V tomto smyslu vypověděli příslušníci Státní bezpečnosti počátkem šedesátých let při šetření inspekce ministra vnitra, tedy bez nátlaku a bez obav z následků.“
Tomek dále dodává, že on sám byl v roce 1997 u výslechu Rudolfa Untermüllera (ročník 1923). Ten vypovídal, že ve dvojici s dalším estébáckým vyšetřovatelem Albínem Hejnkem (1913–80) střežili a získávali Hejmovského pro spolupráci s StB.
„Untermüller prohlásil, že Vladimír Hejmovský se choval zcela klidně a při obědě se vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím ven. Událost takového charakteru nebyla v žádném případě v zájmu Státní bezpečnosti a znamenala komplikaci.“
Prokop Tomek pak uvedl ze svých poznámek doslovný přepis materiálu inspekce ministerstva vnitra z šedesátých let: „SVOBODA Otakar — I. sektor, východní emigrace, výpověď v H-785-4 (ZV-120), str. 439: Otázka, zda se dělaly isolace lidí – o tom ví málo. Pamatuje se na jeden případ isolace, a to v případě Inž. (sic!) HEJMOVSKÉHO, bílého emigranta zOlomouce, který byl rozpracováván v referátu KAHAJE. Jeho odluka byla provedena cestou vojenských orgánů pod záminkou nějaké odborné prohlídky koní. Byl pozván do Prahy a dnes již O. Svoboda neví, kde a jak byl vzat, ale byl odvezen do Konviktské ul. do isolační místnosti, která byla ve IV. patře. Zde za asistence orgánů přespal a druhý den s ním krátce pohovořil KAHAJ, který odešel, a střežení prováděli HEJNEK a UNTERMÜLLER a vinou jejich nedbalosti se stalo, že v poledne při obědě jim vyskočil ze IV. patra a zabil se.
UNTERMÜLLER R. — I. sektor, východní emigrace, výpověď v H-785-4 (ZV-120), str. 479: ... bělogvardějce HEJMOVSKÉHO, kterého jsem rozpracovával s cílem jeho získání ke spolupráci. V určitém stadiu rozpracování jsem dostal příkaz provést jeho odluku a jeho zaverbování. Odluka se prováděla tím způsobem, že přes orgány MNO byl pozván do Prahy a zde zadržen a odveden do isolační místnosti. Ač s ním bylo slušně zacházeno a nebylo mu ničím vyhrožováno, v nestřeženém okamžiku v době oběda spáchal tento občan sebevraždu skokem z okna. Já sám na to doplatil nervovým šokem a byl jsem rád, že jsem se nestal v době, kdy jsem byl s ním sám, jeho obětí.“
Takže se přece jen objevily nové informace. K nim Prokop Tomek dodává: „V archivních materiálech se nevyskytovala jakákoliv zmínka o závodní činnosti Vladimíra Hejmovského. S největší pravděpodobností šlo o rutinní verbování ke spolupráci. O čemkoliv dalším lze jen spekulovat.“
Otázky a spekulace
Vrátíme-li se však k Untermüllerovým slovům, že Hejmovský se při obědě vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím, objevuje se náhle nový velký otazník či pochybnost: jak je možné, že paní Hejmovská ani syn Igor neobjevili při ohledání těla zemřelého na patologii sebemenší stopu po řezných ranách?! Otazníků a spekulací tím jen silně přibylo. Záhadou je samozřejmě i Hejmovského náhlé rozhodnutí spáchat sebevraždu, proskočit zavřeným oknem, pakliže přistoupíme na tuhle variantu, a to již druhý den své izolace. Věděl, co by ho čekalo, pokud odmítne spolupráci se Státní bezpečností? Obával se v té souvislosti předání do rukou sovětských agentů, po němž by následoval odsun do gulagů? Znal podobné osudy ruských emigrantů, a proto volil tak náhlý konec? Ale proč si v tom případě již dřív neuvědomil, že vítězstvím ve Velké pardubické na sebe nebezpečně upozorní? Podcenil tohle nebezpečí? Mohla tu do jisté míry sehrát neblahou roli jeho šlechtická hrdost spolu s jezdeckou vášní a touhou vyhrávat?
Anebo byl skutečně zavražděn estébáky, kteří si „skok z okna“ vymysleli, aby si zachránili svou kůži? Jsou přece známy podobně vyfabulované případy. Zůstávají jen otázky...
Bílé místo historie
V předválečné době u nás žilo několik tisíc imigrantů z Ruska aUkrajiny. Stali se občany Československa, ale to jim po roce 1945 neskýtalo žádné jistoty. „Na konci války nechápala většina českých manželek bývalých ruských emigrantů, že je životně důležité uchýlit se z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdy bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel. Ale kdo to učinil, zachránil si život,“ napsal publicista Tomáš Krystlík, jenž se tímto tématem zabývá. Za prvním sledem Rudé armády přicházely totiž speciální jednotky kontrarozvědky SMĚRŠ (zkratka Směrt špionam) a zatýkaly československé občany, někdejší imigranty; později je nahradily jednotky napojené na NKVD.
Československá vláda proti takové zvůli Sovětů neprotestovala, i když ministerstvo zahraničí v letech 1945–48 několikrát jednalo se sovětskou stranou o repatriaci československých občanů zavlečených do SSSR. I tzv. demokratičtí politici zavírali oči před dobyvatelským chováním sovětské armády, nechtěli nic vědět o řádění SMĚRŠ a NKVD, které v utajení před veřejností trvalo až do roku 1956.
A to je vlastně jediný klíč k vysvětlení tragické smrti Vladimíra Hejmovského. Ať už šlo o vraždu, nebo sebevraždu. ?
O autorovi| Pavel Kovář, novinář a publicista pkovar44@seznam.cz
