Do Brna přijela v roce 1997 a byl kolem ní veliký ruch. Něco takového ještě Brno nevidělo, senioři obdivovali její nízkou podlahu, v centru města působila jako zjevení. Jenže rychle začaly problémy. Brzdila, když neměla, problém dělaly rozvody elektřiny. „Dětské nemoci,“ tvrdili tehdy představitelé dopravního podniku. Jenže nad tramvají a jejími třemi kolegyněmi se už začalo zatahovat: jejich výrobce se dostal do problémů a bylo jasné, že už je oživit nepomůže. A vrátit je nebylo kam, jinak by Brno přišlo o zaplacené peníze.
Aby se zachránila, musela vozit i pytle s pískem Následovaly série oprav, pokusů o zveřejnění i neslavná chvíle, kdy tramvaj sloužila jen jako pojízdná prodejna jízdenek. S cestujícími jezdit nesměla. A pak dostala další ránu: Musela opustit i vyhřátou vozovnu a stát za jejími vraty. Krytá stání jsou přece pro starší a méně elegantní, ale funkční kolegyně.
Skupina lidí v Brně se nevzdala, znovu a znovu pokračovala v opravách. V Praze, kde měli také čtyři takové tramvaje, to už zabalili, ale brněnští dopraváci pokračovali, přesvědčovali úřady, tramvaj vozila pytle s pískem, aby ukázala, jak je spolehlivá. Pak opět, po letech přestávek, dostala právo vyjet do ulic s cestujícími. Tehdy jí dopraváci vylepili na bok i jméno. Žofinka. Slovo uplakaná tam nebylo, ale určitě na to mysleli. Včera se opět stala hvězdou. Dostala povolení jezdit. Po dvanácti letech od příjezdu do Brna a zatím sama. Její tři sestry zatím čekají, co bude dál.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
