Milý juniore, peníze jsou to základní bidlo, na kterém bychom mohli chvíli zůstat viset, abychom se naučili ve financích trochu plavat.
Posledně jsme byli u půjček a Tys narazil na lichvu. „Kde je hranice mezi ní a úrokovou sazbou? Moderní ekonomie tuto otázku neřeší.“ Tos napsal, jenže právě lichva, jak víme, nejvíc ničí existence těch nejchudších! Tak jak se normální člověk dozví, kde začíná a jak se proti ní bránit, když nám v tom neporadíš aspoň Ty? Na Tvé vysvětlení čeká nejen Kohout senior.
Lichva. Již zvuk tohoto slova jako by připomínal 19. století nebo ještě starší temné doby. Pro dnešní akademickou ekonomii jako by neexistovala. Například National Bureau of Economic Research ve své databázi více než sta tisíc vědeckých ekonomických prací eviduje jen pět studií, které se lichvou (anglicky usury) zabývají. Všech pět se zabývá historií do roku 1900. A přece se dnes můžeme s lichvou potkat takřka na každém kroku. Lichva je velmi moderní téma.
Ale co je to vlastně lichva? Podle tradiční představy jde o půjčování peněz na vysoký úrok. Nešťastník se v nouzi obrátí na lichváře. Ten mu rád „pomůže“. Zanedlouho ovšem vyjde najevo, že splátky jsou tak tíživé, že dlužník propadá do ještě větších hlubin. Příběh končí exekucí majetku, případně dalšími osobními tragédiemi.
Tato tradiční představa v zásadě platí, jen je třeba ji něčím doplnit. Především jde o důvod, proč si člověk v nouzi chce půjčit na nezvládnutelný úrok. V mnoha případech jde prostě a jednoduše o neschopnost nebo lenost vzít si kus papíru, tužku a kalkulačku a udělat si jednoduchý výpočet příjmů a výdajů. V historických dobách šlo o větší problém než dnes, neboť kalkulačky neexistovaly a ani počty na úrovni základní školy nebyly běžnou znalostí.
Avšak i v současné době se s podobnými případy setkáváme. Je snadné nad nimi mávnout rukou: vždyť ten hlupák si sám na sebe upletl bič! Jenomže když na vlastní oči vidíte, jak si nešťastník během analýzy své finanční situace postupně uvědomuje vážnost situace a pak se rozpláče nebo se přímo zhroutí, věc přestane být tak přímočaře jednoduchá.
Nikdo z nás si nezaslouží něco podobného zažít, ani člověk, který má vzhledem ke sníženým duševním schopnostem potíže i s obyčejnou kalkulačkou. Podle moderní právní definice je lichva zneužití něčí slabosti nebo nouze. Včetně duševní slabosti nebo negramotnosti. Není divu, že historie zná pěknou řádku pokusů lichvu omezit. Vladaři i náboženští vůdci buď přímo zakazovali půjčování na úrok anebo alespoň stanovovali legální úrokové sazby. Babylonský král Chammurabi stanovil limit na úrokové sazby v maximální výši 33,33 procenta ročně, pokud úvěr byl poskytnut ve formě obilí, a maximálně dvacet procent, pokud byl poskytnut ve stříbře. Starořímské Zákony dvanácti desek určily maximální sazbu na jedno procento měsíčně (podle jiných zdrojů na 8,33 procenta per annum.)
Křesťané nejprve úrok zakázali. Později jej pod tlakem praktické potřeby povolili. Ukázalo se, že bez úvěru nelze podnikat a bez podnikání to končí s každou ekonomikou špatně. Historie Západu pokračuje od středověku směrem k neustálému uvolňování podmínek úvěrových obchodů.
Limity na úrokové sazby měly velké nevýhody. Vysoká úroková sazba ještě nemusí znamenat lichvu. Podnikatel může potřebovat úvěr na projekt, kterému věří a má jej promyšlený, ale bance se zdá rizikový. Úvěrář učiní nabídku: „Dobrá, půjčíme vám, ale je to riziková záležitost, takže chceme úrokovou sazbu patnáct procent ročně. Souhlasíte?“ Pokud je projekt skutečně vysoce ziskový a dobře připravený, podnikatel pravděpodobně bude souhlasit bez nátlaku a s čistou hlavou. I když patnáct procent ročně je dost.
Navíc vznikla komplikace s inflací: zákonné protilichvářské limity s ní nepočítaly. Pokud inflace dosahuje hodnoty třeba deset procent ročně, limit stanovený v době nízké inflace postrádá smysl. Nakonec převládl názor, že úroková sazba je cena jako každá jiná. U větších úvěrů je sazba věcí dohody mezi věřitelem a dlužníkem, u menších má dlužník možnost souhlasit s podmínkami, nebo zkusit jiný peněžní ústav. Tak to chodí v tržní ekonomice, protože svobodný trh se navzdory různým výstřelkům, skandálům a krizím osvědčil lépe než trh řízený vládními dekrety. O církevních ani nemluvě.
Zůstává tu však jedno „ale“. Zhroucení klienti, kteří nepočítají. Než v USA vypukla hypoteční krize, bezohlední prodejci vnucovali hypotéky i čerstvým přistěhovalcům, kteří sotva znali základy angličtiny a už vůbec se nevyznali ve složité právnické řeči. Mexický stavební dělník si tak mohl koupit pěkný domek v Kalifornii a měl na měsíční splátky – ovšem pouze první dva roky, dokud byly jistiny splátek odloženy a platily se pouze úroky. Pak následovaly bankrot, exekuce, rodinné neštěstí.
Nějaká forma ochrany slabších tedy je jistě zapotřebí: důkladnější informační povinnost, aby lichváři byli nuceni informovat o sazbách bez kliček a výhybek. Povinnost psát smlouvy srozumitelně. U spotřebitelských úvěrů možná i zákonný úvěrový limit. Každý osobní bankrot znamená nejen osobní tragédii, ale i náklady pro stát.
Rubrika vychází každý pátek
O autorovi| PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik SE PTÁ PAVLA KOHOUTA ekonoma
